Jak mluvit o smrti a proč se toho bojíme? Některé děti ví, že umírají, rodiče jim to ale říkat nechtějí

Proč se bojíme mluvit o smrti?

Často si ji odmítáme připustit, protože to symbolizuje konec našeho dětství. A my nechceme, aby dětství skončilo. Vytěsňujeme ji, popíráme – učí nás to už rodiče. Maminka nás ujišťuje, že tady pro nás bude vždy. Babička „odešla do nebíčka”, „usnula”, „stala se andělem”. Případně umřela, ale to je také určitá forma popření – je to přece babička, takže umírají jen staří lidé. My ne. Děti do určitého věku ještě neumí smrt vytěsnit, ale my je to postupně naučíme.

Vzpomínám si na jedno gymnázium, kde jsme se studenty řešili smrt jejich spolužáka. Ředitel, který nás uváděl, nebyl schopen ani vyslovit slovo smrt – museli jsme za něj dokončovat věty.

Pohřební průvodci se často setkávají s relativně mladými lidmi, pohřeb probíhá na krásných místech, třeba u vody, kde svítí slunce, zpívají ptáci a fouká lehký větřík. Na takové pohřby přijdou třeba tři desítky kolegů zesnulého a stojí tam, naprosto zděšení tím, co je čeká. Nikdy nebyli na pohřbu, nikdy neviděli zesnulého – ani křečka. Když zjistí, že je pohřeb pouze s urnou, ne s rakví, viditelně se jim uleví.

V dospělosti sice „cesty do nebíčka” končí, ale naše popírání smrti se stává rafinovanějším. Může to být například hazardování – lidé, kteří se nebojí ničeho, mají často největší strach z nicoty. Workoholismus – jen tím vyplňujeme prázdnotu. Cílevědomost – stále máme cíle, vidíme budoucnost, a tak se tváříme, že smrt nikdy nepřijde. A konečně, mít děti můžeme vnímat jako určitý „projekt nesmrtelnosti”.

Jaké důsledky má tabuizování smrti?

Když se se smrtí poprvé setkáme opravdu zblízka, často se nám zhroutí svět a dlouho se z toho nevzpamatujeme. Stačí, když zemřou naši rodiče – ti, kteří nás přece nikdy neměli opustit. Najednou mezi námi a smrtí nikdo nestojí. A co teprve, když ztratíme sourozence, nebo dokonce vlastní dítě…

O smrti odmítáme mluvit i s těmi, kterých se bezprostředně týká. Například se seniory: „Ale babičko, vy tady budete ještě 100 let." Přitom babička by se možná chtěla smířit, odpustit, omluvit, nebo jen rozloučit. Může ji trápit úzkost, nebo je praktická a chce mít věci připravené, až ji třeba jednou odvezou do nemocnice. Chce vědět, koho tam bude mít u sebe, koho ne? Jaké jídlo by si přála? Poslouchat svou hudbu, nebo podcasty? Pokud upadne do kómatu, chce být na přístrojích? Chce být oživována? A co se má stát s jejím tělem po smrti – chce ho třeba věnovat vědě?

O smrti často nemluvíme ani s nevyléčitelně nemocnými, protože se bojíme, že „bychom to přivolali“. Lidé z jednoho paliativního týmu mi řekli, že polovina jejich dětských pacientů neví, že umírá, protože rodiče nechtějí, aby se o tom mluvilo. Já si však myslím, že mnoho těchto dětí to velmi dobře ví…

close

Zarmouceným lidem neříkejte, ať jsou stateční, radí expertka. Pomáhala po střelbě na filozofické fakultě

O smrti a její blízkosti je důležité mluvit. Proč?

Mluvení o smrti nám pomáhá se s ní smířit. Uvědomit si, že je přirozenou součástí života. Smrt dává životu význam a naopak, život dává význam smrti.

Z naší praxe Pohřebních průvodců vidíme, že nikdy není příliš brzy začít o smrti a pohřbu mluvit. Tímto rozhovorem se lidé snadněji se smrtí smiřují, vztahy se prohlubují, a co je nejdůležitější: když „to“ přijde, šok bude menší. Budete mít vyřešené nejpodstatnější věci a zbyde vám čas na to, abyste se mohli posadit a truchlit.

Co nás smrt učí o životě?

Smrt nám připomíná, že život je cenný a omezený. Když si to uvědomíme, umožní nám to žít plnější život. Takový, jako bychom měli třeba zítra umřít. Může nám to pomoci žít intenzivněji, s větším smyslem pro přítomnost.

Jak se můžeme prakticky připravit na smrt, abychom byli klidnější tváří v tvář konečnosti?

Připravit se na smrt znamená nejen přijmout vlastní konečnost, ale také promyslet různé aspekty našeho odcházení. Především je užitečné zaměřit se na následující otázky:

Duševní příprava: Zamyslete se nad tím, čeho se obáváte a v co doufáte. Přemýšlejte, zda jste nezapomněli něco důležitého říct či udělat pro lidi kolem vás. Máte nevyřešené záležitosti? Potřebujete se s někým usmířit, splatit dluh, nebo předat důležitý vzkaz? Uvažujte také nad tím, jaký odkaz po sobě chcete zanechat a co byste si přáli, aby si o vás lidé pamatovali. Tyto úvahy mohou pomoci zmírnit úzkost a přinést vnitřní klid.

Fyzická příprava: Je důležité přemýšlet i o praktických otázkách týkajících se péče na konci života. Chcete být napojeni na přístroje, pokud upadnete do kómatu? Chcete být oživováni? Co by se mělo stát s vaším tělem po smrti? Kdo by měl rozhodovat o vaší péči a je někdo, koho byste do těchto rozhodnutí nechtěli zapojit?

Co dalšího bychom měli promyslet v souvislosti s vlastní smrtí?

Zvažte konkrétní přání, která byste měli ohledně pobytu v nemocnici, pokud by se váš zdravotní stav zhoršil. Chcete mít návštěvy? Jaké jídlo preferujete? Máte oblíbenou hudbu nebo podcasty, které by vám přinesly útěchu? Jaký typ pohřbu si přejete? Tím, že předem určíte své preference, můžete snížit stres pro sebe i své blízké a zajistit, že vaše přání budou respektována. Ale také získáte čas na realizaci speciálních přání - koneckonců, podle zákona má být pohřeb takový, jak si přál zesnulý.

Může být smrt motivací k lepšímu a plnějšímu životu?

Ztráta blízkého člověka je vždy bolestná, ale zároveň může být příležitostí k uvědomění vlastní konečnosti. Tento náraz do reality nás často přiměje změnit svůj přístup k životu – začít žít plněji, soustředit se na přítomný okamžik a nenechat se pohltit malichernostmi.

Někdo třeba změní práci a začne dělat něco, co ho skutečně naplňuje a má smysl. Jiný přestane ztrácet čas hádkami s rodinou a začne budovat hlubší vztahy i s těmi, kteří ho dříve rozčilovali. Uvědomění konečnosti nás také vede k tomu, abychom si více všímali drobností – krásného dne, rozkvetlých stromů, zpěvu ptáků, nebo třeba kachních mláďat na vodě.

Postupně se přestaneme honit za výkonem, srovnávat se s ostatními a získáme odvahu říkat „ne“ tomu, co dělat nechceme. Naučíme se žít tady a teď, a neodkládat život na „až“. Získáme schopnost komunikovat hlouběji, budeme se méně bát odmítnutí a někteří z nás najdou i větší ochotu riskovat.

Podobný posun zažívají lidé, kteří se rozhodli neukončit svůj život na poslední chvíli, nebo ti, kdo se vyléčili z těžké nemoci. Smrt či její blízkost nám často ukazuje, co je v životě opravdu důležité.

close

Jak zvládnout, když nám osud mění plány? Mentorka varuje: Ztráta pocitu jistoty je rozpad iluze

Jak mohou mezní situace, spojené se smrtí, změnit náš život a přístup k němu?

Tolstoj se ve svých dílech často zabýval myšlenkou konfrontace se smrtí, která zásadně proměňuje lidský život. Například Pierre ve Válce a míru zažije přímé ohrožení života, když je odsouzen k popravě zastřelením. Sleduje, jak jsou před ním popraveni jiní, ale sám je nečekaně ušetřen. Tento zážitek zcela změní jeho pohled na život.

Podobně ve Smrti Ivana Iljiče hlavní postava umírá ve velkých bolestech a až v posledních dnech si uvědomuje, že špatně žil, a právě toto vědomí ho přiměje k vnitřní proměně. Freud vnímal první světovou válku jako období, kdy smrt získala novou hodnotu, a právě díky přítomnosti smrti se život stal cennějším.

Číst o smrti však nestačí – skutečný posun nastává, až když prožijeme mezní situaci na vlastní kůži.

Co můžeme udělat pro lepší přijetí vlastní konečnosti?

Možná vás to překvapí, ale smrt se dá určitým způsobem „nacvičit“. Nemám na mysli experimenty, kdy si lidé lehnou do hrobu – ty mohou být spíše traumatizující. Existují však běžné situace, které mohou symbolizovat malou smrt.

Například stěhování – loučíte se s domem, čtvrtí, sousedy, a něco končí. Podobně může působit konec školního roku, kdy se po prázdninách už možná nevrátíte, protože jste absolvovali poslední ročník, a vše bude jinak.

Co když se podíváme na konečnost z jiné perspektivy? Třeba vyhazov z práce může být pro někoho také malou smrtí.

Na začátku přichází šok – ten je potřeba nejdřív zvládnout. Poté přichází uvědomění: „Ano, opravdu se to děje, je to můj poslední den.“ Setkáte se s kolegy, podíváte se jim do očí a najdete vzájemné pochopení a možná i upřímnost. Možná uspořádáte rozlučkovou párty.

Nakonec je třeba najít smíření – sám se sebou, s tím, kdo vás vyhodil, s kolegy, firmou, oborem… A pak začíná proces rozplétání starých vztahů a zaplétání nových. V mnoha ohledech to připomíná smíření, které přichází na pohřbu.

Co dělat, když se smrt doopravdy blíží?

Když se blíží konec, může být užitečné udělat něco, co nás symbolicky přenese do budoucnosti – do okamžiku, kdy tu už nebudeme, ale život bude pokračovat dál. Nejde jen o sepsání poslední vůle. Můžete například naplánovat svůj vlastní pohřeb, uvědomit si, že až na něm budou vaši blízcí, vy už tady nebudete. Nebo napsat dopisy svým dětem, které si přečtou, až vy už nebudete mezi nimi.

Tyto činy nám mohou pomoci pochopit, že svět se nezastaví s naším odchodem, a že život bude pokračovat i bez nás.

Zdroj: iGlanc.cz, Oleg Vojtíšek, zakladatel pohrebnipruvodci.cz, Adriana Kábová, pohřební průvodkyně, antropoložka, funeralguides