Říká se, že chybovat je lidské a odpouštět božské. S tím se dá jen souhlasit. Na rozdíl od chyb, které člověk dělá tak nějak samovolně, je totiž odpouštění poměrně složitý proces. S tím, jak na „věc“, vám navíc nikdo neporadí. Jak to tedy s odpouštěním je?
Odhalte motiv!
Mezi zlem spáchaným z hlouposti, nezkušenosti nebo neznalosti a tím, jestli šlo o akci vědomou, nebo dokonce plánovanou, je velký rozdíl. Přestože důsledky mohou být stejné, člověku se líp žije s vědomím, že to druhý nemyslel tak zle, jak to nakonec dopadlo. V první řadě se tedy pokuste pochopit, proč vám dotyčný onu nepěknou věc udělal. Začněte klidně s předpokladem, že daná osoba není zlá, ale prostě něco udělala špatně. Co se jí při tom honilo hlavou? Co ji dohnalo k tomu, aby tak jednala? A jak se asi cítí teď?
Není prostě křivda jako křivda. Takže než vůbec začnete řešit odpuštění, ujasněte si, zda vás ten druhý opravdu poškodil, anebo vás jeho čin pouze zamrzel. Jedno staré pořekadlo říká, že „čím víc s lejnem mažeš, tím víc páchne“. Myšleno je to tak, že čím víc se osobami, které vám ublížily, zabýváte, tím víc dodáváte jejich činu na významu, a sobě samým tak ubližujete. Proto existuje i další moudrost: „Odpuštění je způsob, jak zabránit tomu, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost.“ Právě proto se o odpuštění mluví jako o daru. A jak se k němu propracovat?
Prvním krokem je uvědomit si, že zatvrzelou snahou neodpustit netrestáte viníka, ale hlavně sami sebe. „Kdo žije s NEodpuštěním, jsme my, kdo má kvůli tomu zatuhlá záda, jsme my, komu život trpkne a hořkne nedůvěrou, jsme my. A o to jde,“ poznamenává psycholožka Martina Tichá a dodává: „Odpuštění je opravdu zdravé a odpustit se dá leccos. Neztratíme jím nic ze svého sebevědomí, naopak – staneme se díky němu moudřejší.“
Po přečtení spalte...
Řadě lidí, které třeba rodiče v dětství hodně kritizovali, brání ve schopnosti odpouštět to, že si v sobě do dospělosti uchovávají ublížené „vnitřní dítě“. Jestliže se s tím rozhodnou bojovat, pomáhá podle psychologů, když nahromaděné křivdy takzvaně externalizují. V praxi to znamená, že třeba napíšou jejich názvy na kartičky, které následně „pohřbí“, tj. ideálně je spálí.
Podle Martiny Tiché jsou odpuštění nejsnadněji schopní lidé osobnostně zralí, kteří dokážou akceptovat chyby druhých, aniž by to narušilo jejich sebeúctu. Lidé až přehnaně citliví k osobním zraněním a kritice naopak mívají s odpuštěním problémy. „Schopnost odpouštět ale nezáleží jen na ublížených, zásadní roli hraje i provinilec a to, zda má vůbec o naše odpuštění zájem. Pokud ano, omluví se a pokusí se situaci vysvětlit, čímž nás obměkčí,“ dodává odbornice.
Dokážete to?
Na lidskou schopnost odpouštět má vliv řada faktorů: výchova, sebevědomí, zkušenosti a také fáze života, ve které se člověk právě nachází. Když vás například někdo pomlouvá, ve dvaceti letech vám to nedá spát, ve třiceti vás to bude mrzet a ve čtyřiceti nad klevetami mávnete rukou. Čím jsme starší a čím víc máme „odžito“, tím vidíme věci barevněji. „Umíme se lépe vžít do různých situací, na které bychom třeba dřív měli černobílý názor,“ říká psycholožka a pokračuje: „Například taková nevěra – ten, jehož rodiče se kvůli nevěře rozešli, může být v této věci velmi nekompromisní. Ovšem když se třeba sám za pár let dostane do podobné situace, může mít pro nevěru najednou víc pochopení.“
A propos, je to právě nevěra, o které se v souvislosti s odpuštěním mluví nejčastěji. Když se pohádáte s nejlepší kamarádkou, vyřeší to láhev vína a usmiřující pokec. A možná ještě ten večer se tomu zasmějete. Ale když vás podvede partner? Kamarádky jsou s tím většinou rychle hotové: „Odejdi a vykašli se na něj, na idiota.“ Jenže nevěra bývá často jen kouř nad ohněm. Musíte ji posuzovat opatrně, protože k ní dochází z různých příčin – ze zoufalství, kvůli egu, z alkoholového opojení... A jen vy víte, jaká je ta vaše.
Vyplatí se uvědomit si, že odpuštění není projevem slabosti ani že se po něm musíte okamžitě cítit skvěle. Zcela samostatnou kapitolou pak je důvěra. „Když odpustíme, spadne z nás balvan, ale neznamená to, že můžeme provinilci znovu nabídnout stoprocentní důvěru. Důvěra se může budovat dlouho a obnovit ji někdy ani nejde. S tím je třeba se smířit,“ říká Martina Tichá.
Nešít do něj, nenadávat!
Pokud se rozhodnete odpustit, což platí pro nevěru i cokoliv jiného, potřebujete především silnou vůli – hlavně v tom, jak budete s provinilci o průšvihu komunikovat. Bohužel v takové situaci často člověku ujedou nervy a najednou samu sebe slyšíte, jak ječíte a padají z vás samé výčitky i obvinění. Odpuštění je tím pádem v nedohlednu. V první řadě se musíte smířit s tím, co se stalo, a pak už se k tomu nevracet. To v případě nevěry konkrétně znamená: do partnera nešít, nevyptávat se, nenadávat mu, nepáčit z něj den za dnem další a další podrobnosti...
S odpuštěním se pojí také očekávání. Když to opět vztáhneme na nevěru, my ženy očekáváme, že s odpuštěním partner začne sekat latinu a roztrhá se, jen aby se nám zavděčil a dokázal, jak je úžasný a hodný a že si naše odpuštění opravdu zaslouží. Tak to ale bývá málokdy. Důležitá zásada v odpuštění číslo dvě pak zní: Nechtějte po viníkovi žádnou přísahu, že to, co se stalo, se už nikdy nebude opakovat. Buďte si jistá, že v ten moment má i ten největší hříšník ty nejčistější myšlenky, ale to přece neznamená, že to tak bude po zbytek života. Musíte prostě znovu uvěřit.
Co se odpustit nedá?
S malými křivdami, které vám způsobili druzí, se během let naučíte vyrovnávat. Ale co ty velké, které zásadně ovlivní váš život? Co zneužívání, domácí násilí, znásilnění a podobně? „Někdy odpustit skutečně nejde. Pak nemá smysl se do toho nutit. Nechte provinilce jít a přejte mu, aby dospěl, dozrát, pochopil, vyléčil se,“ doporučuje Martina Tichá.
Z příběhů lidí, kteří podobné věci osobně zažili, většinou vyplývá, že nejlepší možností je nechat to být, snažit se nevracet se do minulosti a dívat se dopředu. „Prostě přijmout fakt, že se určitá věc stala, že sice viník nebyl potrestaný a že je to nefér, jenže život není vždycky fér,“ píše například jedna z obětí dlouholetého domácího násilí v internetové diskusi.
Každá křivda s sebou logicky přináší pomyšlení, jak se dotyčnému pomstít. Máme pocit, že odplata destruktivní následky zmenší. Jakmile však vychladnou emoce, většina lidí si uvědomí, že tak jednoduše to nefunguje. Když se pomstíte, většinou se pak cítíte ještě hůře. Najednou se musíte vyrovnávat s tím, že jste udělala něco, co je proti vašim morálním zásadám. Místo úlevy přijdou výčitky a v nedohlednu je nejen odpuštění, ale především spokojený život.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Martina Tichá
