Klíč ke štěstí? Komunikace! Mediátorka odhaluje postupy vyjednávání nejen u rozvodů

Mediátorka je povolání pro mnohé asi neznámé. Lucie, co přesně je tvou náplní práce?

Mediátor je taková staronová profese, je to odborník na komunikaci a vyjednávání. Mediátor je třetí nestrannou osobou, která pomáhá při řešení různých sporů mezi dvěma osobami. Náplní práce mediátora je pomoc v komunikaci mezi stranami konfliktu s cílem usmíření se, tedy smírného řešení sporu.

Z blízkého okolí vím, že k mediátorům soud posílá ty, kteří nejsou schopni se dohodnout, například v rámci rozvodu, vyrovnání SJM, při péči o dítě. Má mediátor následně nějaké právo mluvit do daného sporu před soudem?

To je zajímavá a důležitá otázka. Podle zákona o mediaci má tzv. zapsaný mediátor (mediátor se státní zkouškou z mediace, který může řešit i soudní kauzy) povinnost mlčenlivosti v plném rozsahu. Nesmí tedy podávat informace vůbec nikomu, například ani soudu, ani policii. Mlčenlivosti mohou zapsaného mediátora zprostit, ale pouze souhlasným prohlášením strany konfliktu.

Mělo by to být podle tebe jinak?

Ano, myslím si, že by bylo lepší tuto zákonnou povinnost nemít. Soudci z podstaty své činnosti nemají možnost trávit se stranami sporu tolik času a získat tak ucelený obraz situace, ve které se spor odehrává či odehrával. Tuto možnost mediátor z mediačních setkávání má, nicméně o ní nesmí nikde hovořit. Mlčenlivost ale nemají ze zákona strany konfliktu, ty potom o věci hovořit smějí. Může se však stát, že jejich vyjádření nemusí být objektivní.

Klienti k tobě míří většinou na popud soudu, může tě navštívit ale i pár „z ulice“?

Přicházejí k nám lidé takzvaně z veřejnosti stejně tak jako nařízením soudu. Oba typy příchodu mají výhody i nevýhody. Klienti z veřejnosti mají velký zájem o mediaci, nepřicházejí z popudu někoho dalšího, rozhodli se sami. Bohužel se někdy stává, že takhle to vnímá jen jedna strana konfliktu, druhá tvrdí, že žádný konflikt nemá. Od soudu zase lidé mají pocit jistého tlaku na smírné řešení sporu, nicméně objektivně tento tlak neexistuje. Mediace je podle zákona dobrovolná, nikdo nikoho nemůže nutit do mediace vstoupit ani se v mediaci dohodnout na ničem, co by dotyčný nechtěl. Úspěšnost obou variant, jak stran přicházejících od soudu, tak z veřejnosti mimo soud, mají statisticky, alespoň v naší mediační praxi, stejnou úspěšnost smírných řešení formou dohod.

Pomoc při milostném trápení nabízí také vztahový kouč. Jaký je v tom rozdíl?

Mediátor se řídí a podléhá zákonu o mediaci, který přesně stanovuje určité věci. Například klade nároky na profesní znalosti a vzdělání mediátora. Kouči, pokud vím, žádnému českému zákonu nepodléhají. Nicméně kvalita práce pro klienta obou zmiňovaných profesí je odvislá od kvality konkrétního mediátora, resp. kouče. Jinak obecně lze říci, že mediátor pracuje s lidmi ve smyslu řešení určité záležitosti, klade si za cíl smírné reálné a realizovatelné řešení a pomoc ve smyslu uzavření celé věci. Kouč vede lidi z bodu A do bodu B dle jejich preferencí. Velmi zhruba je možné říci, že mají podobný fokus.

Mají převahu pomstychtivé ženy, nebo uražení ješitní muži?

Mediace podstupují všechny typy lidí, většina z nich je jen smutná, že něco takového, jako je například rozchod či rozvod, musí vůbec absolvovat. A tato většina je potom ve vyjednáváních konstruktivní a nápomocná. Jinak se samozřejmě objevují také, jak zmiňuješ, frustrované a pomstychtivé ženy, tak uražení a ješitní muži. S nimi všemi je pak trochu těžší práce. Myslím, že genderově to je tak půl na půl. Aby bylo možné usmíření a reálná a realizovatelná dohoda, je předpokladem, že s tím taková žena nebo muž prostě přestane, což se v těchto případech stává více než v polovině. Pro upřesnění, v mediaci se nemodifikuje charakter, ale nastavení. A to mnohdy možné je. Naštěstí. (smích)

Je možné nějak definovat nejčastější problémy párů?

Nejčastěji ve své mediační praxi řeším rozvody či rozchody rodičů, určení typu výchovy jejich potomků a také výši výživného. S tím se rovněž často pojí i vypořádání společného jmění manželů. K tomu se potom nabalují další nevyjasněné záležitosti, ale výše uvedené jsou ty hlavní a také nejčastější. Stává se rovněž, že jsou praktické či technické záležitosti řešení spojené s psychickými zátěžemi od stresu či úzkosti po psychické poruchy, pak je důležitá kombinace mediačního řešení věci s terapeutickou péčí těch, kteří to potřebují. Často se může jednat o sekundární účastníky jednání, ne vždy přítomné, ale přesto do problémů zatažené, děti.

Zmínila jsi děti. Pokud by v nějakém případu figurovalo dítě, docházelo u něj k nějaké psychické či fyzické újmě, máš alespoň v tomto případě pravomoc informovat například OSPOD, soud, že dítě trpí?

Mlčenlivost zapsaného mediátora mu brání v informování kohokoliv dalšího. Výjimkou je oznamovací povinnost trestného činu, který by mediátor zjistil během mediace. Co se týče ovlivňování dětí a navádění jich jedním z rodičů proti druhému, to není činem, který by se měl nebo spíše mohl oznamovat. Pokud bych v mediaci narazila na případ fyzického napadení dítěte rodičem, určitě by to do mojí oznamovací povinnosti spadalo. V duševní rovině je to však mnohem složitější, na identifikaci i dokazování, bohužel. Každopádně má mediátor možnosti tyto situace v pozitivním slova smyslu ovlivnit. Někdy to však nestačí. Musím ale konstatovat, že mnoho rodičů, ne-li všichni, do mediace přichází s tím, že dítě mají na prvním místě. Realita boje v konfliktu však mnohým vezme tuto důležitou ochrannou funkci rodičů k dětem. Rodiče si často neuvědomují, že v rámci boje s partnerem, dělají věci, které jejich děti vystavují nebezpečí, byť „jen“ duševního charakteru. A přesto jedou dál svou intenzivní bojovou strategii. Musím ale říci, že právě mediace je prostor, kdy si to rodiče ve velké většině uvědomí, situace mezi nimi navzájem a jejich dětmi nabere úplně jinou trajektorii. Tu „pro dětskou“.

Je obvyklé, že se dítě stává nástrojem k manipulaci jednoho z rodičů?

To se bohužel děje a musím říci, že to není nikterak výjimečné. Rodiče tím sledují zpravidla svoji pomstu druhému rodiči, řeší tak svoji frustraci z konfliktu mezi sebou či z rozchodu nebo používají dítě jako prostředek například k vyjednávání o finančních záležitostech a podobně. Často si však plně neuvědomují dopady svého jednání. A rovněž často jednají podprahově, tedy ne s přímým úmyslem. Vlastně asi žádný rodič nejedná s přímým úmyslem poškodit svoje vlastní dítě, toto se děje až sekundárně. Na jejich obranu musím říci, že rodiče často musejí řešit skutečně náročné a vypjaté životní situace, jsou v tenzi, jsou v boji, a někdy používají tyto „nedovolené techniky“, tak by se tomu asi řeklo ve sportovních utkáních, že. A jaký to má vliv na děti? Často bohužel devastující. I toto stojí za plošně se zhoršujícím duševním zdravím našich dětí v posledních letech. Od těch nejtěžších forem různých závislostí v pozdějším dětském věku po stres, úzkosti či zátěže. Konkrétně si představte napadení rodičů expresivními výrazy slovem, ale i napadení nožem, fyzický útok dětí převážně na matky, problémy s příjmem potravy či v nižším věku dětí například zadrhávání v řeči a nebo také problémy s vyměšováním. Osvícení jsou ti rodiče, kteří dokáží své děti do sporů partnerských či manželských nezatahovat a jejich duševní zdraví a pohodu mají skutečně na prvním místě. Například i preventivními opatřeními.

Účastní se samotné mediace i děti?

Jsou případy a situace, kdy jsou do mediace přizvány i děti. A musím říci, že v naprosté většině případů, kdy jsou přítomny, se situace posune tím nejlepším možným směrem. Přítomnost dětí v mediaci má ale svá pravidla a je velmi citlivým místem. Je třeba našlapovat skutečně obrazně po špičkách. Ne každá mediace je pro takovou kombinaci rodičů a dětí možná. Když se však povede, stojí to za to. Rodiče a děti to propojí, vztahy se stabilizují a uklidní, děti jsou spokojené a rodiče si mohou obrovsky oddychnout.

close

Sebeláska. Problém dnešní doby? Můžeme postupně ztratit schopnost vcítit se do našich nejbližších

gallery 4

Připravuješ se speciálně na rodiny, kdy jeden z partnerů není Čech, má jinou kulturu? Přece jen kulturní rozdíly jsou také poměrně častým problémem.

To ano. Existují rozdíly národních kultur. Ty jsou dnes již poměrně dobře popsané. Sporů mezi dvěma Čechy, dvěma Němci nebo dvěma Slováky může být bezpočet, ale když se k nim ještě přidá prvek rozdílů národní kultury, je vše ještě mnohem komplikovanější. S touto problematikou jsem se seznámila již před dvaceti lety na katedře psychologie ČZU. Jeden z mých tehdejších kolegů doc. Luděk Kolman přeložil do češtiny publikaci „Kultury a organizace. Software lidské mysli“ od Geerta Hofstedeho, která jako téměř jediná na světě popisuje tyto rozdíly velmi exaktně. Ale i bez znalosti odborné literatury na toto téma je asi každému jasné, že mezi lidmi z různých národních kultur může docházet k ještě dalším typům nedorozumění, jež mohou vést ke konfliktu.

Někdy bývá těžké vyjít nejen s partnerem, ale i se sousedem či šéfem v zaměstnání, zde lze také praktikovat mediaci?

Mediují se spory sousedské i firemní, tedy mezi kolegy či nadřízeným a podřízeným, a další jiné konflikty. Sousedské spory jsou však velmi časté a lidé v těchto chvílích mediaci většinou vyhledávají napřímo, méně často pak přicházejí v těchto záležitostech od soudu. Spory uvnitř firem řeší většinou vedení společností, a tak se na nás obracejí manažerky lidských zdrojů či přímo ředitelé firem. Chtějí a potřebují, aby jejich firemní kultura a atmosféra na pracovišti byla co nejlepší, přátelská, otevřená. A s tím jim můžeme pomoci.

Zažila jsi někdy ve své praxi tragickou událost?

Ano. Sebevraždu jedné ze stran, ale bylo to rok po mediaci. Nebylo to tedy bezprostředně spojené s mediací, která byla tehdy úspěšná. Jednalo se bohužel o nerozpoznanou depresi. K tomuto tématu bych chtěla říci, že by bylo ve společnosti více než prospěšné, kdyby byla větší osvěta o duševním zdraví a první pomoci v takových případech.

Měli bychom o duševním zdraví tedy více mluvit v rámci celé společnosti?

U problémů s fyzickým zdravím už nějaké povědomí společnost má, i když i tam by se dle mého názoru mohlo přidat. Nicméně plošná informovanost v oblasti duševního zdraví je stále příliš nízká. A když už je, což je pozitivním trendem dnešní doby, stále chybí znalost co dělat, když…

A co fyzické napadení, došlo k tomu někdy během „vyhrocené“ mediace?

Napadání se v mediaci celkem běžně objevuje, ale slovní formou. Mediátor má ovšem mnoho možností, jak tyto situace „ošetřit“. K fyzickému napadení v mojí praxi nikdy nedošlo.

close

Jak vychovat šťastné a úspěšné děti? Dělejte to jako v Nizozemsku. 6 věcí tady rodiče NIKDY nedělají

gallery 4

Stalo se ti někdy, že jsi během sezení „bouchla“ ty?

Ne, to se profesionálnímu mediátorovi určitě nestane, není proč. Na emoce mediátora není totiž čas ani prostor. Mediace je o stranách. O jejich problému, jejich smutku, nepochopení, křivdě a frustraci. Pokud se mě na mediačních školeních školení mediátoři ptají, jak na to, když je strany štvou, mám na to takovou analogii. Představte si, že plujete v lodi na jezeře. Vidíte dva tonoucí a na lodi máte záchranné kruhy. Připlujete blíž, chcete jim pomoci, vhodíte kruhy do vody a jeden z těch tonoucích vás v pudu sebezáchovy kopne. Budete se na něj zlobit? Ne, to není přece vaše role, a v této souvislosti ani vaše emoce. Mediátor stranám pomáhá, ví, že jsou v oslabení, a tak je třeba věci brát.

Není těžké být den co den vystavena negativním lidem, zlobě?

Mediátor by měl něco vydržet, měl by být odolný. (smích) Smyslem mojí práce je pomoci lidem v těžkých životních situacích. Negativitu s tím spojenou vnímám jako možnost věci řešit, dát je do pohybu, výzvu, která stojí před nimi i před mediátorem. Každý drobný posun dává stranám naději, že bude lépe a lépe. Když se pak dívám, vidím smysl, ne negativitu… A to mi energii dodává…

Máš „spočítanou“ svou pracovní úspěšnost?

Možná je dobré zmínit, co je to vlastně úspěšnost mediátora. Je to jen uzavření kauzy mediační dohodou a nebo budeme považovat za úspěch, i když se lidé ve svém sporu posunou tou správnou cestou, dojde k vzájemnému pochopení, transformaci pohledů na věc a znovuobnovení minimálně korektních vztahů? Vedeme si vnitrofiremní statistiky s úspěšností každého z našich mediátorů. Pokud bych ale měla odpovědět za sebe, statistika mého posledního roku hovoří o 80 % sporů uzavřených mediační dohodou, nezávisle na tom, zda jsou od soudu či z veřejnosti.

Co doporučuješ lidem, kteří mají jakékoliv problémy s kýmkoliv?

Určitě zkusit smírné řešení sporu nejdříve po vlastní ose. Tedy face to face s tím druhým. Snažit se o konstruktivní dialog, mít své emoce pod kontrolou a na druhou stranu neútočit. Mít třeba předem připravený seznam témat, která chci s tím druhým probrat. Ze své praxe musím ale říci, že je to velmi obtížná disciplína, kterou ne každý zvládne. K náročným řešením vypjatých situací je potřeba disponovat komunikačním potenciálem, efektivními a účinnými technikami, které naše běžná mluva moc nezahrnuje. A není to jen záležitost toho, kdo řešení čehokoliv iniciuje, je k tomu ještě potřeba, aby i ten druhý měl stejně čistý a upřímný úmysl domluvit se. Osobně podporuji komunikaci v rámci řešení sporu u každého, hlavně pak tam, kde existuje či existoval vztah. Pokud by však tato jednání například opakovaně selhala, jsme tady my, mediátoři, přepraveni pomoci.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc