Komunikace mezi rodiči a dětmi je komplikovaná v tom, že se děti jednoho dne stanou dospělými, ale v očích rodičů stále zůstávají dětmi. „Dospělé děti někdy nechtějí říkat rodičům o svých trablech, třeba o svých partnerských problémech,“ říká psycholožka Veronika Dostálová. Role rodiče totiž je a vždy bude z podstaty věci ochranitelská a pečující. Stále budou mít o své potomky strach, budou mít tendence je chránit a také jim radit. „Budou mít potřebu přebírat za své dítě odpovědnost, i když už to nepotřebuje nebo nechce,“ potvrzuje psycholožka. A to může dělat paseku, když pouze chcete, aby vás rodiče vyslechli, a nechcete rady, což rodič ze své pozice a taky proto, aby se dítěti co nejrychleji ulevilo, dělá.
Na druhou stranu se může stát, že rodič, když už má před sebou dospělé dítě, nabude pocitu, že mu může víc „naložit“, že se mu může svěřovat se svými peripetiemi. Což se ale dítěti může zdát neadekvátní. „Je velmi těžké vyhmátnout, kde je ta hranice. Ale má to řešení – navzájem si říkat, co ještě uneseme slyšet a co už ne. Když dobře komunikujeme, může to dobře dopadnout,“ věří Veronika Dostálová, která pracuje ve stacionáři pro pacienty s poruchou příjmu potravy, dříve pracovala v nemocnici jako psycholožka na onkologii a taky na oddělení, kde se věnovala nedonošeným dětem.
Převyprávěla jsem jí příběhy tří rodin. Na nich se pokusíme alespoň trochu rozkrýt a ukázat, jak spolu doma mluvit, když už jsme všichni dospělí. Jaké obavy vstupují mezi ty, kteří se mají rádi? Jak to ovlivňuje vztahy a komunikaci? A co dělat, abychom našli balanc mezi sdílením a mlčením?
Příběh číslo jedna: tabu
Ten příběh bylo letos těžké přeslechnout. Nela Moravcová se rozhodla veřejně odvyprávět kus svého života. V zimě roku 2017, to bylo Nele dvacet šest let, ji brutálně znásilnil její soused. Je s podivem, že útok přežila. Sama o tom vypráví tak, že jí v hlavě stále znělo, že ještě není čas, aby odešla. Pak se dva roky snažila nějak žít, ale šlo to ztěžka. V zimě roku 2019 vyskočila ze čtvrtého patra jejich pražského bytu. Přežila, ale skončila na vozíku. Jelikož potřebuje bezbariérový byt, rozhodla se letos vyhlásit sbírku a odvyprávět s velkou otevřeností svůj příběh.
(Lidé jí poslali během několika týdnů skoro tři miliony korun. Nela se nakonec rozhodla zaplatit si z peněz i rehabilitaci na soukromé klinice. Ve státní nemocnici jí řekli, že nebude už nikdy chodit, na soukromé klinice, kam nyní intenzivně dochází, jí dali naději, že bude chodit do roka. Už po měsíci pohne prsty na nohou.) Když jsem se letos v létě dívala na pořad, kde byla Nela hostem, zarazila mě kromě její odvahy a houževnatosti jedna věc: Doma se o tom, co se Nele stalo, nikdy nemluvilo. Bylo to tabu. „Mně přišlo jako největší úleva, že doma nemusím nic říkat. Věděla jsem, že to, co se stalo, ví rodina od policie,“ vyprávěla mi Nela, když jsme se potkali. Je jasné, že o takové věci není snadné mluvit. Není ale zároveň chyba se o to ani nepokusit?
Zajímalo mě, co dělat, když se bojíme se svými nejbližšími mluvit o bolestných věcech. „Je jasné, že to v rodiči, jehož dítěti se stane něco takového, musí vyvolávat šílené strachy. Tím pádem může nastat situace, kdy se mlčením ochraňujeme navzájem,“ míní Veronika Dostálová s tím, že tabuizace může fungovat jako strategie ochrany pro všechny strany. Pokud se dětem stane něco ošklivého, traumatizujícího, dítě může chtít chránit rodiče a odmítne ho vystavovat utrpení, které zažilo. Nechce s ním sdílet své nebezpečí.
Mami, něco ti povím..
Častý problém taky je, že si lidé navzájem nedokážou říct, co od druhého v komunikaci očekávají. Třeba: „Mami, já ti teď něco povím, ale potřebovala bych, abys na to nic neříkala.“ Obavy pramení z případné reakce druhé strany. Tomu lze ale podle Veroniky Dostálové předejít tím, že předem řekneme, co potřebujeme slyšet či co slyšet nechceme. Třeba že nechceme slyšet slova lítosti. Na druhou stranu je potřeba být otevřený možné reakci rodiče. Máma se například může při poslouchání rozplakat. To je v pořádku. Lítost je adekvátní reakcí na trauma a je třeba jí dát prostor.
Veronika Dostálová se zároveň domnívá, že jsou témata, která možná s rodiči nikdy probírat nebudeme, a že jsou lidé, kamarádi, partneři nebo terapeuti, s nimiž se nám o dané věci bude bavit snáze. Do komunikace s nejbližšími mohou vstupovat obavy a strachy – a to komunikaci často znemožňuje. V tom je výhodná terapie, protože terapeut je nezaujatý, nestaví se na žádnou stranu, nemá k nám žádný vztahový vzorec, nepotřebuje nás chránit ani šetřit.
Zároveň je možné využít, pokud je to žádoucí, párovou nebo rodinnou terapii, je-li téma tak těžké, že mají všechny strany obavy otevřít ho doma o samotě či se nedaří najít společnou řeč (což je případ příběhu číslo dvě a vlastně i tři).
Příběh číslo dvě: nepochopení
Když jí bylo šestnáct, potkala kluka, ze kterého se později vyklubal stalker. Několik let ji pronásledoval a vyhrožoval. Žena, říkejme jí Petra, se po pětadvaceti letech rozhodla svůj traumatizující zážitek z minulosti začít řešit na terapiích. „Celý můj dospělý život jsem věděla, že mě těch několik let strachu zásadně ovlivnilo. Stále dokola jsem přemýšlela, proč se mi to tehdy stalo, ale nedokázala jsem na to odpovědět. Ty pubertální roky jsem prostě vytěsnila. Teprve loni se mi konečně v rámci terapie podařilo alespoň trochu pootevřít tuhle třináctou komnatu,“ popisuje Petra.
Na úzkostné stavy antidepresiva
Uvědomila si, že to, co se jí kdysi stalo, dodnes ovlivňuje její život. Má úzkostné stavy, nemůže spát, bere antidepresiva. Zároveň se rozhodla, že by chtěla se svými rodiči, s nimiž má blízký vztah, sdílet to, co se jí děje. Byla zvyklá na to, že spolu mluví o všem otevřeně, ale tady najednou narazila. Rodiče současnou situaci nechápou nebo nechtějí pochopit. Možná se i sami trochu obviňují, že tehdy dceři nedali dostatečnou podporu. „Nejvíc mě mrzí, že nerespektují, co jim říkám. Nepotřebuji od nich rady, od toho mám psychologa. Chci, aby přijali fakt, že procházím složitým procesem v rámci terapie. Sice bolavým, ale věřím, že má smysl. A pomalu se začínám smiřovat s tím, že žádný rodič není dokonalý a je klidně možné, že mi v tomhle nikdy neporozumějí…“ říká Petra.
„Někdy je opravdu třeba trpělivosti,“ konstatuje Veronika Dostálová. V tomto konkrétním případě by to mohlo být jako v prvním příběhu: rodiče berou to, co se stalo jejich dceři, za ohrožující, může pro ně být traumatické a bolestné, že se jí stalo něco, s čím se dodnes nevyrovnala. Mohou mít o ni strach, protože jejich dcera je na tom tak špatně, že musí chodit na terapii. Anebo mohou pociťovat výčitky svědomí: Kde jsme udělali chybu, že musí naše dcera docházet na terapii? Zde se podle psycholožky vyplatí být citlivý, protože tam, kde vytváříme tlak, obvykle vzniká protitlak. „Pokud chcete například někomu vysvětlovat, že je psychoterapie v pořádku a přínosná, někdy je ke škodě to lidem moc vnucovat. Podle mne je lepší cesta dělat to nenápadně,“ nastiňuje Veronika Dostálová.
A i tady se vyplatí zaměřit se na komunikaci a taky na edukaci. V Petřině případě třeba tak, že rodiče ubezpečíte, že právě díky terapii se máte nyní lépe – nebo věříte, že se lépe mít budete. „Já když někdy dělám ‚reklamu‘ na terapii, kam sama už roky docházím, tak říkám, že to není tak, že tam pokaždé otevíráme třinácté komnaty a celou dobu jen brečíme. Naopak,“ říká Veronika Dostálová. Je to někdy takový duševní wellness. Jdete na hodinu do vířivky, posedíte si tam sami se sebou a s terapeutem a jdete domů uvolněnější.
Příběh číslo tři: vzpoura
Třetí příběh vypráví o tom, když se děti dokážou postavit zažitým rodinným vzorcům. Katka a Lenka mají otce, který doma vládne pevnou rukou, nikdy se u nich moc nediskutovalo, nesmělo se odporovat, muselo se mlčet. Jejich máma tento model už před lety přijala. Dcery se ale v dospělosti dokázaly tomuto stylu komunikace postavit. „Jednoho dne, po roce chození na terapii, jsem se dokázala před tátu bez breku postavit zrovna ve chvíli, když na nás křičel, a říct mu, že na lidi, který máš rád, se nekřičí,“ vypráví Katka. Tato „vzpoura“ udělala v rodině paseku: otec na něco takového není zvyklý, a vlastně na to není zvyklá ani matka, které děti dost možná nastavily zrcadlo, že se dají taky stanovovat hranice, za které ostatní nemají vkročit. Rodinné vztahy jsou nyní na bodu mrazu.
„Je dobře, když děti dokážou věci řešit jinak, pokud jim nevyhovují,“ je přesvědčená Veronika Dostálová. S věkem se ze zažitých vzorců můžeme vymanit, už můžeme věci dělat tak, jak chceme my bez ohledu na to, jak se k tomu staví ostatní, a počítat s tím, že se to rodičům nemusí líbit. Zároveň je ale třeba chápat, že ostatní nelze nutit do změny. V roli nejistého člověka je často těžké udělat krok ke změně. Vše lze ale navzájem sdílet. Dobré je si říct, že vy chápete, jak to má váš rodič. A on naopak může říct, že chápe, jak to máte vy.
Tento příběh může ukazovat ještě jednu věc: že děti mají někdy tendence prohodit si role, stát se rodiči svým vlastním rodičům a s dobrým úmyslem jim začít radit, jak mají žít. Chtějí je chránit. To ale podle Veroniky Dostálové nefunguje – stejně jako to nefunguje, když se rodiče snaží chránit své dospělé děti.
Mezigenerační náraz
Generace dnešních čtyřicátníků a mladší ročníky už častěji, než tomu bylo dřív, mají své terapeuty, čtou knihy o seberozvoji, častěji narážejí na témata duševního zdraví. Generace jejich rodičů naopak prožila řadu let v jistém „vakuu“: neexistovala síť terapeutů, nemluvilo se o tom, jak kvalitně komunikovat, neřešilo se, jak a proč si nastavovat své vlastní hranice, málo se mluvilo o duševních nemocech či o tom, co je trauma.
„Je to mezigenerační náraz?“ ptám se Veroniky Dostálové. „Máte pravdu, že se diskutuje často o tom, co máme se svým okolím sdílet a v jaké míře, zda si nechávat věci pro sebe nebo s nimi jít ven. Já si myslím, že sdílení je léčivé, ale je důležité, aby pro obě strany bylo bezpečné,“ odpovídá Veronika Dostálová. A pokračuje: „Dokážu pochopit, že někdy je sdílení až moc a že je dobré dát druhé straně prostor, aby se s vaší otevřeností popasovala, protože to může pro ni být z nějakého důvodu nepříjemné a v tomto ohledu je třeba být trpělivý,“ míní psycholožka. Podle ní, když lidé sami věci moc nesdílejí, bude pro ně těžké reagovat na otevřenost někoho jiného. Budou se cítit nejistí. „Zároveň si musíme uvědomit, že si nemůžeme činit nárok na to, aby nás někdo vyslechl a sdílel s námi naše pocity nebo problémy. A druhá strana by si zase mohla uvědomit, že někdy stačí jen poslouchat, aniž by na to jakkoli zareagovala,“ uzavírá Veronika Dostálová.
Zdroj: časopis Glanc
