Termín časový optimismus pravděpodobně pochází z Norska, kde lze heslo časový optimista (tidsoptimist) dohledat i v akademickém slovníku. Označuje člověka, který si na určitý časový úsek zásadně plánuje více aktivit, než je reálné stihnout, a proto chodí často pozdě.
Nejste neschopná, ale optimistická
„Dochvilnost je strašně přeceňovaná,“ přemýšlí se smíchem sedmatřicetiletá Monika, kterou pobavilo, že na Severu by byla časovou optimistkou, zatímco tady je jednoduše „neschopná“. V češtině se pozdní příchody pojí se slovy nedochvilnost, nespolehlivost, neúcta k druhým a nepovažují se za dobrou vizitku. Často bez ohledu na to, jak důležitý přesný čas je. „Občas mám pocit, že být někde na minutu přesně je důležitější, než jakou odvádíš práci,“ přemýšlí Monika a vzpomíná na významné pohledy bývalé kolegyně, když pravidelně dobíhala do práce s desetiminutovým zpožděním.
„Štvalo mě hlavně, že kolegyně chodila sice na minutu přesně, ovšem téměř hodinu po příchodu strávila vařením čaje, snídáním a ranní cigaretou. Navíc jsem pracovala na pozici, kde nebylo důležité sedět přesně v 9:00 u stolu. Maily jsem si četla už cestou do práce v MHD, služební telefon jsem měla vždycky u sebe a reálně šlo o to, aby byl člověk kolegům k dispozici od devíti do tří a bylo možné se spolehnout, že se v tomhle čase dočkáte nějaké akce,“ vzpomíná Monika.
Jiná časová optimistka, kterou severské pojmenování její Achillovy paty také pobavilo, se ale svěřuje s nepříjemnější variantou: „Kdysi jsem pracovala na zákaznické lince. Naprosto jsem si uvědomovala, že kdyby někdo zavolal v 8:30, kdy jsem měla sedět na místě, problém by to byl. Ale ani tak jsem nezvládala být tam včas. Vážně mě to trápilo, a i když to moje nadřízené příliš neřešily, protože klienti psali spíš elektronické dotazy, někteří kolegové mi to dávali sežrat. Přišla jsem si naprosto neschopná.“ Dnes třicetiletá Soňa nakonec povýšila a drobná zpoždění proto přestala vadit, ale neschopnost přijít včas pořád považuje za svou nejhorší vlastnost.
Čas je stresor
Tím potvrzuje závěry výzkumu, který v rámci své bakalářské práce předložila komisi třeba studentka psychologie Karolina Gunnarsson. Ta zkoumala vnímání stresu u dvou skupin lidí, které se lišily mírou svědomitosti. Tu autorka experimentu určila pomocí standardizovaného dotazníku, kde se hodnotilo šest faktorů svědomitosti:
- kompetentnost (schopnost efektivně pracovat)
- organizovanost
- zodpovědnost
- cílevědomost
- sebedisciplína
- schopnost věci nejdříve promyslet
Když potom se svými pokusnými osobami vedla podrobný rozhovor o stresu, zjistila, že důležitým stresorem je i čas a s ním se výrazně hůře vyrovnává skupina s nízkou mírou svědomitosti. To nejspíš překvapivé není, ale za pozornost určitě stojí fakt, že těmto lidem rozhodně není jedno, že chodí pozdě, dohánějí na poslední chvíli termíny a často nestíhají. Když se měli nějak charakterizovat, uváděli právě i termín „časový optimista“. Mimoto zmiňovali třeba problémy se soustředěním, neorganizovanost, nižší pořádkumilovnost, sklon k lajdáctví nebo to, že si často naberou moc úkolů, ze kterých jsou potom ve stresu. Naproti tomu „spořádaná“ skupina sama sebe popisovala slovy jako perfekcionismus, akurátnost, tah na bránu nebo vysoké očekávání. Tyto rysy považovali sice za někdy přínosné, ovšem označovali je i za zdroje svého stresu.
Pozdní příchod mrzí i časové optimisty
Pokud máte pocit, že ti, kdo se jen schovávají za eufemismem časový optimista, žádný soucit nezasluhují, jsou to flákači a je dobré jim to také dát najevo, jste na omylu. Tihle „flákači“ jsou si toho sami vědomi a na rozdíl od skupiny svědomitých pokusných osob vnímají své povahové rysy jako negativní za všech okolností. Jinými slovy: vůbec jim to není fuk, dokonce časový press snášejí ještě hůře než běžní lidé, ale nevědí si s tím rady a je jim kvůli tomu vážně pod psa.
K podobnému závěru došla i novinářka Jessica Harris z britské verze časopisu Harper’s Bazaar v článku Time blindness: what is it and do you have it? (Časová slepota: co to je a máte to?). V něm oslovený psycholog Yasuhiro Kotera varuje, že lidé, kteří mají problémy s pozdními příchody a nedodržováním termínů, jsou vnímaní jako méně spolehliví a nedostatečně výkonní a mají kariérní postup výrazně ztížený. Navíc o sobě často pochybují a výčitky okolí na ně mohou mít až destruktivní účinek. Jakou mám hodnotu, když nedokážu přijít včas?
Nedochvilnost a ADHD
Při hledání materiálů pro tento článek jsem objevila bezpočet odkazů na souvislost problémů s plánováním a odhadováním času s ADHD. V posledních letech se mluví o tom, že mezi dospělými je i nemalý počet lidí, kteří by dnes ve škole byli klasifikovaní jako ADHD, ovšem tehdy se o této diagnóze nic nevědělo, a jelikož nemá až tak zásadní vliv na svéprávnost člověka a nesouvisí s inteligencí, mnoho ADHD dospělých si vyvinulo své kompenzační strategie a pro život jim zbyly jen drobné obtíže, třeba v podobě nedochvilnosti.
Nápadná je tu opět jedna souvislost se dvěma skupinami pokusných osob z práce švédské studentky psychologie. ADHD dospělí o sobě častěji pochybují, cítí úzkost, jsou si svých nedostatků vědomi. Zároveň jde ale o lidi, kteří mívají většinou dobrou náladu, jsou otevření dobrodružství, hýří nápady, a když se se svým hendikepem naučí pracovat, jsou schopní to v životě dotáhnout daleko.
Psycholožka Zuzana Ježková, která se zabývá time managementem a vytvořila pro věčné nestíhače i řadu on-line kurzů, ale upozorňuje, že problém s časovým optimismem má většina lidí. Nemusí jít nutně o lidi s nízkou mírou svědomitosti nebo rovnou poruchou pozornosti. „Náš mozek má vyvinutý systém zjednodušených úsudků, které mu usnadňují život. Většinou. Jedním ze stovek prokázaných kognitivních omylů je i tzv. optimistický klam. Ten způsobuje, že v oblasti plánování jsme zpravidla všichni přehnaní optimisté,“ vysvětluje odbornice a odkazuje na studii, která zkoumala schopnost studentů předpovědět dobu sepsání jejich závěrečné práce. „V průměru byly optimistické odhady 27 dní, pesimistické 49 a skutečnost 56 dní. Realita tak byla o týden horší než jejich nejhorší předpovědi!“ shrnuje výsledná zjištění.
Na vině tedy nemusí nutně být porucha či špatný charakter, jde opravdu o přirozený jev a jediným řešením je svůj odhad, kolik času na kterou aktivitu potřebuji, neustále prověřovat. A to zejména, pokud máte tendenci se u různých aktivit zapomenout. „Lidé, kteří pracují ve flow nebo svou práci milují, mnohdy nemají představu, jak dlouho jim to trvalo. Protože jim ta práce v hlavě rychle utekla,“ upozorňuje ještě na jednu souvislost Zuzana Ježková. Mezi těmi, kdo mají problém s dochvilností, bývají často právě lidé tvořiví, od přírody zvědaví a nadšení. Jenže skutečně je dobré nebrat časový optimismus jako omluvu toho, že se na vás neustále čeká. Co tedy s tím?
Čtyři kroky ke štěstí
Za prvé se smiřte s tím, že váš časový odhad neodpovídá realitě, a jděte na to třeba jako švédský specialista na efektivitu práce a dle svých slov vyléčený časový optimista David Stiernholm. Když chtěl někomu říct, že někde bude za deset minut, zastavil se a řekl dvacet. Když chtěl slíbit něco do zítra, řekl raději pozítří. A co se stalo? Konečně neměl zpoždění a dnes prý dokáže přesně odhadnout, kolik času potřebuje.
Za druhé berte ohled na ostatní a zkuste se včas omluvit, že nestíháte. Možná nestíhá ani ten na druhé straně a nepotěší ho sedět půl hodiny v kavárně a čekat, až vy konečně dorazíte. A vždycky je lepší být v tom upřímný. „Několikrát jsem dostala ve školce vynadáno, že jdeme v 8:03, když je příchod do 8:00. Přišlo mi to jako naprostá hovadina. Pak jsem vypozorovala, že učitelky v osm počítají, kolik dětí je ve školce, aby s jídelnou sladily počet jídel. Tak jsem to vyřešila tím, že když tuším, že přijdeme pozdě, pošlu zprávu, že přijdeme později a můžou s námi počítat. A od té doby není problém,“ zmiňuje jednu drobnou výhru Monika z úvodu článku. Na jejím postoji k počítání dětí v 8:00 se nic nezměnilo, ale přistoupila na hru, kde učitelky jsou ochotné tolerovat její pozdní příchody a ona na oplátku respektuje jejich nepraktický zvyk.
Třetím krokem je pak pečlivější analýza toho, jak dlouho vám co trvá. „Asi nejjednodušším způsobem, jak s tím začít, je prostě si jeden týden zapisovat, co jsem od rána do večera dělala a jak dlouho mi to trvalo. Stačí jediný týden pozorování, abych o čase začala přemýšlet mnohem víc vědomě,“ doporučuje Zuzana Ježková. Ve svém on-line kurzu Jak mít konečně hotovo klientům pomáhá také efektivně plánovat. Nejlépe se jí osvědčily týdenní plány, kam si nejprve přepíše události z kalendáře, které jsou naplánované na určitý den a čas, a doplní je úkoly ze svého „to do listu“. Důležité je nechat si i časovou rezervu, kterou můžete využít, jakmile se změní situace, což je třeba s malými dětmi vlastně denní chleba. Při sestavování rozvrhu je dobré plánovat i čas na přípravu nebo cestu. Není tedy důležité poznamenat si jen schůzku ve čtvrtek v jedenáct, ale pokud je potřeba se na ni připravit, pak si někam naplánujte i čas na přípravu.
Za čtvrté je nutné smířit se s tím, že nikdy nebude všechno hotové a včas. „Myslím, že v dnešní době ani není možné být vždycky všude včas a vše včas odevzdat. Protože máme tolik povinností i lákavých možností, že je nikdy nestihneme všechny. A s tím, jak se mění podmínky (onemocní děti, nečekaně odejde kolega, objeví se nová zakázka…) se prostě mění i priority a musíme se naučit rozhodovat, co nestihneme a co neuděláme,“ přemýšlí Zuzana Ježková.
I proto na svých webinářích a v příspěvcích na sociálních sítích neustále připomíná stanovení osobních priorit. Víte, že byste měla uklidit, ale chcete také přečíst dětem pohádku. Co je pro vás důležitější? Tak to si vyberte a za to se pochvalte. Všechno jste stihnout nemohla a je zbytečné se tím týrat. „V práci je potřeba se naučit hovořit o prioritách se svými nadřízenými. Když dostanu nový úkol, neznamená to, že ho prostě připíšu do svého úkolovníku a zůstanu v práci přesčas, abych to stihla. Může to ale vést k přeskládání termínů splnění a priorit všech stávajících úkolů. Nebojte se o tom s nadřízenými mluvit,“ přidává psycholožka i tip pro ty, kdo věčně nestíhají v práci. Termín odevzdání jen zřídka bývá skutečně neměnný a spousta stresu je pak zbytečná.
Hlavně být pánem svého času
Posledním bodem, který vám může pomoct necítit se se svým časovým optimismem úplně mimo, je připomínat si, že nic není černobílé. „Závidím lidem, kteří mají všechno včas a nikdy nepřijdou pozdě. Ale někdy je dost náročné s nimi být,“ směje se Monika a vzpomíná na chvíli, kdy její lépe organizované kamarádky přerušily lekci jógy, aby zajistily dětem oběd ve 12:00, ačkoliv děti do 11:00 snídaly a oběd samozřejmě nesnědly. „Baví mě využívat různé příležitosti, zůstat déle venku, když je hezky nebo se děti baví, ale holt pak večeříme pozdě. Když mám pořád hlídat čas, jsem nervózní a nemám z ničeho radost. A to za to přece nestojí,“ přemýšlí.
S tím souhlasí i psycholožka Zuzana Ježková: na časovém optimismu i realismu či pesimismu jsou vždy dobré i špatné věci. „U osob, které jsou nazývány časovými optimisty, vnímám větší flexibilitu v řazení úkolů, větší improvizaci při plnění a to se někdy může hodit. Na druhou stranu u větších projektů by bylo opravdu dobré zapnout i tu realistickou stránku a nepouštět se do nich na poslední chvíli,“ uvažuje.
Pokoušet se od základů změnit se je podle ní proto zbytečné. „Podle mě není špatné být ohledně času optimistický nebo pesimistický. To může hodně vycházet z naší povahy a životních zkušeností. A může být těžké to změnit. Klíčem ke štěstí je naučit se pracovat s časem vědomě,“ uzavírá specialistka na time management každodenního života.
Ideálem pak není být všude včas a mít všechno hotové, ale věnovat se tomu, co je pro vás důležité, hlídat si termíny, na kterých skutečně záleží, a být si svých nedostatků vědomi a počítat s nimi. A když nestíháte, prostě se omluvte. Časoví optimisté mají sice své slabiny, ale bývají to zábavné povahy, na které si lidé rádi občas pár minut počkají.
