Nebyla věřící od mala
Cesta k Bohu byla klikatá. „Po gymnáziu jsem šla pracovat do velké firmy a to prostředí mě natolik vyčerpávalo, že jsem začala přemýšlet, jak se dá takhle prožít celý život a nezbláznit se z toho", vypráví. Tehdy vydělávala slušné peníze, které okamžitě rozfofrovala za kabelky, boty atd. „Bylo to sice krásné, ale nebylo to zdravé zacházení ani s časem, ani s penězi.“ Nakonec investovala čas do studia – a podala si přihlášku na Husitskou teologickou fakultu UK s tím, že když měla na gymplu latinu a je z husitského města Louny, tak to vyjde. „Měla jsem v úmyslu v budoucnu neinzerovat, že šlo o teologii. Mým cílem bylo mít rouru s diplomem a bylo mi jedno, jaký obor v ní bude napsaný,“ přiznává Martina, která na škole začínala od nuly, třeba se učila z obrázkových biblí… „Spolužáci alespoň chodili v neděli do kostela a měli biblické příběhy naposlouchané, já byla křesťanstvím nepolíbená.“
Náhlé prozření
Časem si ale Martina uvědomila, že studuje obor, který ji naplňuje, který rozvíjí její touhu po kreativním uvažování a který jí zároveň dovoluje přemýšlet o věcech, o kterých by v jiných oborech nemohla být ani řeč: Co to je věčnost? Co to je spása? Co to je láska? Její cesta k víře byla pozvolným procesem. „Když jsem pak po nocích seděla nad hebrejskými a řeckými texty a četla jsem jedno písmenko po druhém, uvědomila jsem si, že doufám v existenci něčeho, co mě přesahuje a bude mě to naplňovat nadějí. Hodně jsem o tom přemýšlela, dokonce jsem si říkala, jestli v jedenadvacátém století potřebuju něco takového, jako je víra. A pak jsem začala chodit do kostela, nechala se pokřtít… A zjistila jsem, že křesťanství splňuje všechna moje očekávání – ale není to žádná pojišťovna štěstí. Pro křesťany je častokrát mnohem těžší se v životě rozhodovat a řídit se vírou, právě proto, že mnohým lidem to, že věříme v Ježíše Krista, modlíme se a chodíme do kostela připadá zbytečné. Ale každý z nás má nějakou duchovní rovinu, kterou potřebuje něčím naplňovat, všichni hledáme svoji cestu – ať jsme věřící, nebo nevěřící.“
Musíme si pomáhat
Martina byla zvolena do nejvyššího výkonného výboru Světové rady církví, která celosvětově sdružuje 350 církví a snaží se pomáhat lidem v nelehké životní situaci – ať už jde o zdraví, nedostatek potravin či vody, práva na vzdělání, práci… Z tohoto titulu vyjíždí dvakrát za rok do míst, kde je to třeba. „Jsem zaměřená na mládež a zajímá mě hlavně takzvaná eco-justice, tj. ekologie a ekonomika, udržitelný rozvoj v zemích a dostupnost zdrojů. Byli jsme třeba v Egyptě, kde se mladí lidé nedostanou k odbornému vzdělání a hůř hledají práci. Nebo v Číně, kde mají křesťané problém setkávat se, v jordánském v Ammánu, kde uprchlíci žijí v budovách z vlnitého plechu, muži jsou odděleni od žen a děti jsou vychovávány bez jakékoli životní perspektivy. Pokaždé, když se podívám na fotografie z Ammánu, tak se na nich všichni usmívají. Ale z těch úsměvů, nasazených na tvář jen pro účel fotografie, je mi smutno. Na druhou stranu mě těší, že ačkoli v táboře žijí lidé různých vyznání, rozdíly mezi nimi jako by se najednou stíraly. A to je pro mě podstatné – že Světová rada církví pomůže člověku a neptá se ho, v co věří. Důležité je zachránit lidský život,“ říká.
Zdroj: časopis Glanc
