Do vězení se Daniela dostala předloni, po roce ji pustili na podmínku. Necelých dvanáct měsíců strávila v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Její čtyři dcery, tehdy ve věku deset (dvojčata), šest a tři roky, tam mohly za svojí mámou jezdit jednou za měsíc. Zákon stanovuje, že návštěva může být maximálně čtyřčlenná a ve vězení máte dovoleno být tři hodiny, víc ne. „Domluvili jsme se, že táta Daniely za ní bude jezdit s dvěma staršími vnučkami vždycky jeden měsíc a já pak ten další pojedu s těmi mladšími,“ říká Věra, babička dívek (pravá jména redakce zná, z důvodu ochrany soukromí jsou ale změněná).
Když byla Daniela ve výkonu trestu, žily její čtyři dcery se svojí babičkou. „Holkám bylo smutno, ta osmiletá říkala, že se nebude učit, dokud se máma nevrátí,“ vypráví sedmapadesátiletá Věra. To, že je Daniela ve vězení, věděly její tři nejstarší dcery, té nejmladší doma říkali, že je máma v nemocnici. „Ona ale stejně tušila, že to tak není. Když jsme jeli do věznice, ptala se, proč tam jsou policajti a proč jsou v nemocnici mříže,“ přiznává Věra.
V červnu 2023 Danielu propustili, klid ale neměla. Hned na podzim ji čekal další soud. „Tam se řešilo něco, co se stalo už dávno, ještě předtím, než šla dcera do vězení poprvé. Kvůli doplňování důkazů se ale vše protahovalo,“ rozčiluje se babička s tím, že dcera si po propuštění našla práci i bydlení, jenže jí zase hrozil nástup do vězení. Loni v září ji soud poslal za mříže znova, tentokrát na pět měsíců.
V den, kdy autorka tohoto textu s babičkou mluvila, seděla její dcera zrovna v soudní síni – u odvolacího soudu. „Děti ráno plakaly a říkaly: Maminko, že se vrátíš? Že tě neodvedou?“ říká do telefonu nervózně Věra. Odpoledne mi přišla zpráva. „Dcera zůstává doma, jsme moc rádi.“ Rozsudek se nakonec změnil z nepodmíněného trestu na podmíněný. Daniela se tak odpoledne vrátila domů, za svými dětmi.
DÁRKY K VÁNOCŮM
„Když vám máma nebo táta zmizí ze života, ztrácíte většinou svého nejbližšího člověka, jistotu a základní životní oporu,“ konstatuje Klára Šimáčková Laurenčková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva. V srpnu 2022 – záhy po svém nástupu do funkce – založila mezirezortní skupinu, jejímž cílem je lépe nasvítit téma dětí vězněných rodičů, zmapovat jejich potřeby i potřeby jejich rodin a změnit současné podmínky (včetně těch zákonných) i šíři podpory.
Součástí této skupiny je i Mezinárodní vězeňské společenství, které se dětem vězněných rodičů věnuje z neziskových organizací v Česku nejsystematičtěji. Organizace vznikla v roce 2010 a jejím prvním projektem pro děti byl Andělský strom. Do něho se mohli hlásit odsouzení, kteří svému dítěti napsali k Vánocům dopis a Mezinárodní vězeňské společenství k němu připojilo vánoční dárek. „Cílem je posílit vztah mezi rodičem a dítětem s vědomím toho, že odsouzený toho z vězení nemůže moc udělat. Pro děti, které velmi trpí tím, že mají rodiče ve vězení, jsou navíc Vánoce ještě těžší. Dárek je pak nějaké zpřítomnění rodiče, jejich aspoň malé sblížení na dálku,“ vysvětluje Žaneta Dvořáčková, která má v organizaci tuto agendu na starosti.
Každé rodiny se organizace vždycky ptá a diskutuje s ní o tom, jaký dárek by byl pro dítě nejvhodnější. „Během těchto rozhovorů jsme postupně zjišťovali, v čem rodiny žijí, co mají za problémy,“ poznamenává Dvořáčková.
Na Andělský strom navázal v roce 2017 Andělský kemp. Letní tábor, kam jezdí děti vězněných rodičů. Jeho cílem je, aby děti zažily něco, co obvykle nemají šanci zažít. „Bereme tam často děti, jejichž rodina nemá na tábor finance. Máme tam velké množství dobrovolníků, kteří se dětem věnují. Dbáme na to, aby tam byla dobrá atmosféra a bezpečné prostředí,“ přibližuje Žaneta Dvořáčková.
Kromě jiného je cenné, že na tábor přijedou děti se stejnou zkušeností – a zjistí, že to, co se stalo u nich doma, se stává i jinde. A mohou taky vidět, jak se s tím perou jejich vrstevníci. Vzniká tam taková svépomocná skupina. Když se třeba jedno dítě rozbrečí, že je máma zase ve vězení a že kdyby ho měla ráda, tak se tam nedostane, ostatní ho třeba obejmou.
NULOVÁ PODPORA
Jeden z obvyklých scénářů, který se v rodinách odsouzených rodičů děje, je následující: O tom, že je rodič (někdy dokonce oba dva) ve výkonu trestu, děti nemluví. Obvykle proto, že se za to stydí. Jsou dokonce rodiny, kde to dětem ani neřeknou. Místo toho jim tvrdí, že je rodič třeba na pracovní cestě v zahraničí. Ony ale stejně často tuší, že je to jinak. Z našich rozhovorů s dětmi vychází, že často vědí, že se děje nebo se stalo něco špatného, ale nechtějí vědět co,“ říká Žaneta Dvořáčková.
Tím, že se o tom ale mlčí, se děti nemají možnost se s danou situací vyrovnat. Často netuší, proč rodič vlastně ve vězení je. „Když už se jim něco řekne, tak třeba to, že rodič udělal nějakou blbost. Pečující osoby mnohdy nevědí, co jim vlastně mají říct. A tím se dostáváme k tomu, že neexistuje žádná pořádná a systematická podpora,“ konstatuje Dvořáčková.
Pokud rodič nastupuje do výkonu trestu, v ČR není nikdo, kdo by automaticky rodině pomohl se s touto skutečností vypořádat. Rodiny se navíc často bojí úřadů a úředníků. Stejně tak se někdy bojí i psychologů či psychiatrů. A když už se nebojí, tak se zase stává, že je jejich pomoc málokdy rychle dostupná. Z loňského šetření ombudsmana navíc vyplynulo, že například OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí, hovorově sociálka) tuto problematiku vůbec neřeší.
„Někdy se rodina dozví, že rodič páchal trestnou činnost a půjde do vězení až v momentě, kdy si pro něj přijde policie. Pečující osoby jsou také zahlcené různými praktickými povinnostmi, včetně financí, sami na tom často nejsou psychicky dobře a na to, jak se daří dětem a jak celou situaci vnímají, už nezbývá kapacita,“ nastiňuje Žaneta Dvořáčková.
A tak se stává, že se děti se ztrátou rodiče perou samy. Objevují se pak u nich úzkosti, deprese, nebo naopak agrese a sebepoškozování, někdy dokonce pokusy o sebevraždu. K tomu se přidávají problémy ve škole. Děti cítí stud za to, že mají mámu nebo tátu ve vězení, zároveň se jim stýská. Někdy se bojí, aby neskončily v dětském domově. Pokládají si otázky, co s nimi bude? Co bude s jejich rodičem? A jelikož se o tom s nimi nikdo často nebaví, na jejich otázky nepřicházejí žádné odpovědi. Vize Mezinárodního vězeňského společenství je proto vytvořit místo (či místa), kam by se rodina, která se ocitla v této situaci, mohla obrátit a dostala veškeré informace, které potřebuje.
ŽÁDNÝ HLAS
V meziresortní skupině, které předsedá vládní zmocněnkyně pro lidská práva, sedí kromě zástupců Mezinárodního vězeňského společenství také zástupci ministerstva spravedlnosti a ministerstva práce a sociálních věcí, generální ředitelství Vězeňské služby či psycholog a sociální pracovník věznice. Společně tu pracují na „minimálních standardech“, které mají ošetřit práva a potřeby dětí vězněných rodičů. Konkrétně jde například o podporu dítěte před a po zatčení a v krizových situacích, podpůrné programy a sociální podporu pro vězněné rodiče či spolupráci mezi Vězeňskou službou, OSPOD a pracovníky sociálních služeb.
Jedna ze změn, o níž se také diskutuje, je umožnit dětem častější osobní i online kontakt s rodičem, který je za mřížemi. Vídat se je často složité i proto, že jsou přeplněné spádové věznice, a rodič se tak může ocitnout na druhé straně republiky. „Děti by například mohly mnohem častěji vídat svoje rodiče přes Skype, což je v zahraničí mnohem využívanější způsob kontaktu,“ přibližuje Žaneta Dvořáčková.
Členkou meziresortní skupiny je i akademička z Masarykovy univerzity a vedoucí výzkumu na toto téma Jitka Navrátilová. Právě tady, na brněnské univerzitě, vznikl na popud Mezinárodního vězeňského společenství výzkum, který v těchto dnech finišuje. Nezaměřoval se ovšem jen na postoje rodičů a pečujících, ale taky na samotné děti. V tomto ohledu je první svého druhu v ČR.
„Je to pro ně těžká situace, někdy jsou totiž rodiče zatčeni přímo před jejich očima. Nikdo nezohledňuje, že přicházejí o nejdůležitější vztah ve svém dětském životě. V celém procesu trestního řízení nemají žádný hlas. Proto se v zahraničí o těchto dětech mluví jako o tichých obětech,“ citoval on-line magazín Universitas.cz Jitku Navrátilovou, která zmíněný výzkum Rodičovství za mřížemi vede.
Z dat vychází, že děti s touto zkušeností mohou být traumatizované. Je tu také větší riziko (podle zahraničních výzkumů šest- až osmkrát větší pravděpodobnost), že se děti jednou dostanou do vězení stejně jako jejich rodiče. Proto je potřeba s nimi pracovat. Kvůli tomu už vznikly první výukové a didaktické materiály, například praktická příručka „Krizové situace spojené s uvězněním rodiče očima dítěte“, která popisuje nové poznatky o tom, kdo jsou děti odsouzených rodičů, a pomocí praktických ukázek uvádí, co tyto děti potřebují. Určená je pro sociální pracovníky, ale využít ji mohou třeba i školy. Pro lepší práci s dětmi odsouzených rodičů se vytvořily i obrázkové karty, s nimiž snadněji zjistíte, v jakých oblastech života děti po odchodu rodiče do věznice strádají.
NA PRAŽSKÉM HRADĚ
Téma se v mezičase daří nasvěcovat i z jiných stran. Mezinárodní vězeňské společenství pořádá každoročně v Senátu koncert a setkání nazvané Pět tváří zdi, který je věnován obětem a dětem vězněných rodičů. Zde vždy zaznívají i svědectví přítomných dětí o tom, jak velký smutek a stesk zažívaly po svých rodičích a jak na tu tíhu často zůstávaly samy, bez pochopení i opory okolí.
Loni byly děti pozvané dokonce na Pražský hrad. „Potkal jsem se před Vánocemi s dvaceti z nich. Tyto děti se často potýkají s nespravedlivým odsuzováním, což pro ně může mít závažné důsledky. V systému péče jsou navíc opomíjené a chybí jim specifická podpora. Přál bych si, aby k nim společnost byla smířlivější a nekladla jim do života další překážky. To, že je jejich rodič ve výkonu trestu, není jejich chybou,“ uvedl prezident Petr Pavel po setkání.
A ještě jedna akce se loni konala. V pražském Karlíně se v prosinci úplně poprvé udělovala Cena zmocněnkyně vlády pro lidská práva, za níž stojí Klára Šimáčková Laurenčíková. Jeden z osmnácti oceněných, který přišel na pódium, byl i desetiletý Pavel. Stal se tak nejmladším oceněným aktivistou tohoto ročníku. Pavel sám zažil, jaké to je mít mámu ve vězení a jak to, že prožívá či prožil něco tak těžkého, jeho okolí mnohdy ignoruje.
„Pavlova síla a odvaha je důkazem, že i těžké zkušenosti v dětství nás nemusí zlomit, ale mohou nás naopak vybavit důležitými dovednostmi pro celý další život,“ zaznělo na podiu z úst vládní zmocněnkyně. „Obdivujeme jeho pozitivní přístup, vnitřní sílu a houževnatost. Je inspirací pro nás všechny.“
Zdroj: časopis Glanc, zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, akademička z Masarykovy univerzity a vedoucí výzkumu na toto téma Jitka Navrátilová, Universitas
