Strach, že budeme chybovat, je v rozumné míře velmi užitečný. „Bát se, že uděláme chybu, je přirozené a pomáhá nám to. Díky obavám můžeme mnohému předejít. Jen by ten strach neměl být paralyzující,“ vysvětluje koučka Radka Doležalová. O tom by mohli vyprávět puntičkáři, kteří se tak moc bojí udělat chybu a tak moc chtějí být dokonalí, že nakonec neudělají nic.

Limitují nás obavy už dopředu?

Když je strachu a stresu příliš, není to dobré. Všichni víme, jak to vypadá, když se něčeho bojíme nad míru. Začneme se potit, rozklepou se nám ruce, nohy, zapomeneme i to, co v klidu spolehlivě víme. O rizicích je ale dobré vědět. Mám ráda motto: Buď připravený na nejhorší a doufej v nejlepší. Když se na rizika soustředíme příliš, nevede to k úspěchu.

Jaké by měly být reakce rodičů na chyby, které děti dělají?

Nejen děti by měly vědět, že dělat chyby je normální a to, že je děláme, neznačí nic o naší hodnotě. Když jsou děti úplně malé, vědí to přirozeně, a s nimi dokonce i dospělí. Žádná maminka svému dítěti, když se učí chodit, neřekne: „Upadl jsi snad tisíckrát, už to radši ani nezkoušej, to se ti nepodaří,“ ale udržuje dobrou náladu a podporuje dítě v činnosti. Když je z dítěte dospělý, začne třeba podnikat a jednou nebo dvakrát zkrachuje, obvykle přijde ta samá maminka a řekne: „Nejde ti to. Radši už se nech někde zaměstnat. Nepovede se ti to.“ Než se ptát, proč se stala chyba, je užitečnější zajímat se o to, co můžeme příště udělat jinak, aby byl výsledek třeba jen o kousek lepší.

Jak chybu neopakovat?

Důležité je chyby přijímat jako přirozenou součást života. Je dobré vědět, že pracovat zcela bez chyb nikdy nebudeme. Jen je možné zvyšovat počet situací, kdy se nespleteme, a snižovat počet okamžiků, kdy chybu uděláme. Když rozpoznáme chybu, je to dobré. Nedávno jsem měla na koučovacím sezení paní, která se učila programovat a během toho nemohla dlouho přijít na to, kde udělala chybu. Když nakonec přišel její manžel a chybu našel, byla moc ráda a děkovala mu. Zajímavé je, že ta samá paní se bála chybovat ve svém soukromém životě. Měla naučené, že dělat chyby při programování je běžné a je to v pořádku. A věděla, že když udělá chybu, neznamená to, že je špatná programátorka. To je zdravý růstový přístup. Děláme chyby a učíme se z nich. Bylo by divné čekat, že něco budeme umět rovnou, bez učení. Ale když ta samá paní udělá chybu jako maminka, ztratí na chvilku nervy a zakřičí na synka, který něco rozbil, znamená to pro ni, že je špatná máma. Toto fixní nastavení mysli už užitečné není. Cítíme se provinile, soustředíme se na to, co o nás naše chyba vypovídá, stresuje nás to a chybu pak nejspíš zase zopakujeme. Podobně jako paní programátorka by mohly přistupovat ke svým chybám i děti a také jejich rodiče.

Proč je tak těžké přiznat vlastní chybu?

Vidět vlastní chyby, a dokonce o nich říct svému okolí, vyžaduje zdravé sebevědomí. Naštěstí je to nakažlivé v pozitivním slova smyslu. Když to dělají lidé kolem nás a my zjistíme, že je to v pořádku, můžeme se osmělit a také to vyzkoušet. Je to ale těžké, protože máme většinou naučené, že když se ukáže, že chybuji, znamená to, že nejsem dost chytrý nebo talentovaný. Že to zkrátka vypovídá něco o mé hodnotě. Mylně považujeme svůj rozum nebo talent za něco, co se nemění. Tak to ale není. Všechno je možné rozvíjet, učit se a získávat zkušenosti. I velmi chytrý člověk si někdy „sedí na vedení“, je zmatený, zbrklý nebo zkrátka vyvodí nesprávný závěr. Také proto je dobré chválit děti spíše za to, že jsou snaživé, než za to, že jsou inteligentní. Navíc se ve chvílích chybování objevuje pocit viny. Přitom nejméně užitečné, když se něco stane, jsou otázky: „Proč se to stalo a kdo za to může?“ Často se setkávám s tím, že po zodpovězení těchto dvou otázek lidé považují situaci za vyřešenou. Přitom je užitečnější ptát se trošku jinak. Co můžu teď udělat proto, abych příště chybě předešel? Co se z této situace můžu naučit? Kdo mi může poradit? Komu si můžu říct o pomoc? Jak se můžu na podobnou situaci připravit? Jaké vlastnosti mám u sebe rozvíjet, abych takových chyb dělala méně?

Je dobré podpořit toho, kdo chybuje, tím, že se pochlubím svými vlastními chybami?

Když někdo, koho ctíme a respektujeme a koho třeba považujeme za úspěšného, řekne, že mu něco nejde nebo je to pro něj těžké, může to být osvobozující a inspirující. Rodiče mají ve svém životě řadu příležitostí ukazovat dětem, jak pracují s chybami a neúspěchem. Nemusí jít vždy o velké propady, stačí, když rodina ráno zaspí nebo když se v domácnosti něco rozbije. Děti své vzory kopírují, takže často ani nemusíme složitě vysvětlovat, stačí ukazovat, jak se svými chybami pracujeme sami.

Co nás provází životem, pokud jsme byli za chyby v dětství jen káráni?

Tak, jak s námi v dětství mluví dospělí, máme pak sklon mluvit sami se sebou i v dospělosti. Když máme například přísného kritického tatínka, nejspíš budeme mít sklony být k sobě podobně nároční, ale pracovat se s tím samozřejmě dá. V koučování na to máme například techniku, které říkáme skřítek. Zaměříme se na vnitřní hlas, který nás například před zkouškou nebo vystoupením stresuje a říká nám: „To se ti určitě nepovede, nemáš na to, zkazíš to.“ Uvědomíme si ho a přiřadíme mu i nějakou nejlépe karikující podobu. Naplánujeme si i způsob, jak ho pošleme pryč, když se objeví. Někdo ho nakopne, někdo třeba vyhodí do popelnice. Když se pak hlas znovu ozve, jsme připraveni. Představíme si svého skřítka a v naší mysli s ním uděláme to, co jsme naplánovali. Zní to možná trošku pohádkově, ale síla myšlenky je velká. Dokáže nás vystresovat a dokáže nás i uklidnit. Neznamená to, že se hlasu a černých myšlenek zbavíme napořád. Ale umíme s nimi v náročných chvílích lépe pracovat.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Story, Radka Doležalová - koučka