Dnes můžeme téměř cokoli. Vybrat si povolání, cestovat do všech koutů světa, přátelit se s lidmi širokého spektra. Ale především nám obrovskou možnost výběru všeho umožňuje konzumní společnost, ve které žijeme. Chceš si koupit boty? Vybírej! Televizi? Rozhlédni se kolem sebe! Není se pak čemu divit, že si někteří z nás plánovitě vybírají i partnera.
Našim praprapředkům se o něčem takovém ani nesnilo, protějšek jim často vybírali rodiče. Naši prarodiče a rodiče na tom byli lépe, mohli si už prosadit svou, ale převážně byli limitováni místem, kde žili. Možnosti, jak a kde se potkat, byly velmi omezené – takže ke kontaktu docházelo na tancovačce či v práci, někdy se lidé seznámili přes společného známého. Generace konce dvacátého a jedenadvacátého století je na tom o poznání lépe. Nejenže jsou smazány hranice vesnic a měst, ale i států. A navíc v seznamování pomáhá i internet. Tím spíš často těkají lidé od vztahu ke vztahu, nepoznají, co je pro ně to pravé a pořád čekají na někoho "lepšího". Někteří si nakonec svého životního partnera vyberou – jiní si nevyberou nikdy.
Ať se mládí vydovádí
Můžete namítnout, že v takovém případě by měla hlavní roli hrát láska a oboustranná náklonnost. Ano, měla. Faktem ale zůstává, že žena v tomhle věku je mnohem zakotvenější než muž, takže na rozdíl od něho také ví, co chce. I proto se hodně vztahů, které začaly třeba na střední škole a ve kterých bývají oba partneři přibližně stejně staří, v téhle době rozpadá.
Jitka Douchová, psycholožka
„Mladí lidé mají za sebou už první lásky a začínají hledat, co by jim nejvíc vyhovovalo. Ze získávání zkušeností je možné vytvořit si jasnější představu o tom, co vlastně člověk chce, takže se scházejí a rozcházejí, aniž by si byli vědomi toho, že hledají nejvhodnější protějšek. Důležitý je i socio-demografický faktor, to znamená věk, pohlaví a vzdělání člověka. Čím vyšší vzdělání a kreativnější povolání, tím jsou možnosti větší. Místo, kde dotyčný žije, hraje dnes tu nejmenší roli."
Člověk se mění, krystalizuje a získává ucelenější představu o světě i o svém životě. Dříve se lidé po dvacátém roce věku brali a mívali děti, které rodinu stmelovaly, nemluvě o tom, že příležitosti k nalezení nového partnera nebývaly na každém kroku. Dnes spolu dvojice maximálně žijí a odejít s kufrem není žádný problém. I proto se novým vztahům mladí lidé nebrání. Ale rozhodně není v pořádku, pokud to dělají dlouhodobě nebo se to dokonce stane jejich koníčkem. Pokud jsou lidé ještě mladí, pak na rozumném střídání partnerů není nic špatného. Nesmí to ale dojít tak daleko, že si mladý člověk vykonstruuje nějaký ideál a své představy se drží zuby nehty. Ideály neexistují a naučit se dělat kompromisy je obzvlášť ve vztahu důležité. Také se může stát, že se setkají jedinci, kteří jsou na jiné startovní čáře – jeden už má jasno, koho by chtěl, druhý stále tápe.
Kdo dlouho vybírá, přebere
Blíží se polovina života, nejvyšší čas, aby se člověk usadil. Především ženám často začnou po třicátém roce věku tikat biologické hodiny. To je všeobecně známo, ale už méně se mluví o mentálních hodinách, které napovídají, že čas běží a mužů, kteří by byli volní, kvapem ubývá. Nehledě na to, že třicátnice bývají muži přehlíženy, protože ti se raději poohlédnou po mladších.
Jitka Douchová, psycholožka
„Bohužel existují muži, kteří toho využívají a to jsou právě ti, kteří mají na fluktuaci v tom negativním slova smyslu největší podíl. Není to už o výběru, o tom skutečně najít tu pravou, ale o prachsprostém využívání slabého k potěšení silnějšího. Třicetileté ženy někdy touží po dítěti víc, než po kvalitním vztahu a tím lovcům krátkodobých vztahů nahrávají.“
Pak se může stát, že se ženy v hysterii, že by mohly zůstat na ocet, vrhají do nových a nových náručí a začínají vztahy, které jsou od začátku odsouzeny k nezdaru. Ale je tady ještě druhá stránka věci – pokud tyhle ženy u některého z mužů zakotví a dočkají se dítěte, mohou se jim poté otevřít oči a ony se rozhodnou nevyhovující vztah ukončit. Mají-li v rukávu nového partnera, pak jim to může vyjít, v opačném případě se dostanou do stejného koloběhu vztahů, v jakém byly předtím. Svým způsobem není nejmoudřejší čekat na životního partnera až v době, kdy se jim blíží čtyřicítka.
Rozum vítězí
Říká se, že si muž a žena musí vonět. Snad je to jenom opis lásky a otázkou zůstává, zda je to skutečně tak. Pokud ovšem za tím jde někdo hlava nehlava, může se mu stát, že obejde půl města nebo světa a stejně nikoho takového nepotká. Ženy často touží po romantické lásce, kterou viděly ve filmu a nedochází jim, že v reálném životě se něco takového stává málokdy. Jsou ale ochotny pro ni udělat cokoli a diví se, že ani po pěti, deseti letech hledání na ni nenarazily. Nakonec zvítězí rozum – a i tihle muži a ženy, když už jim ujíždí vlak, zakotví. Ale brzy zase odcházejí. Je omluvitelné opustit partnerský vztah proto, že se nechci vzdát svých naivních představ?
Jitka Douchová, psycholožka
„Lidem chybí zodpovědnost, k dětem, ale i partnerovi. Je i relativně snadné najít si v dnešní době byt, takže sebrat se a jít a začít ŽÍT, jak tomu někteří muži říkají, není problém. Jedna moje klientka to nedávno trefně vyjádřila: - Když muž opustí ženu, protože má pocit, že se dusí a začne si užívat vztahů jako za mlada, nikoho to nepřekvapuje. Je to přece muž! Stačí, když posílá pravidelně alimenty. Kdyby to udělala žena, je rázem považovaná za děvku!“
Velice často se ale stává, že nastoupí „jenom“ nevěra – kterou dotyční omlouvají slovy: Potřebuju být pořád zamilovaný! V dnešní době a v našich končinách nevěru nikdo moc neodsuzuje, pokud se na ni vůbec přijde. Tihle „konzumenti vztahů“ nedojdou nikdy klidu, dokud budou při síle, budou v hledání romantické lásky pokračovat. Otázkou zůstává, co je horší zlo – opustit rodinu nebo být opakovaně nevěrný? Mnohým ženám ale někdy stačí láska platonická, pozornost jiného muže, sny. Muži, kteří patří mezi fluktuanty, skáčou do nových a nových sexuálních vztahů po hlavě bez ohledu na svoje okolí. Proto se nakonec také tolik manželství rozpadá kvůli nevěře muže.
Jedináčci mají problém
To, zda se zralý člověk bude chovat ve vztahu zodpovědně, souvisí samozřejmě s věkem, s rodinou, ve které vyrůstal a také se zkušenostmi, které během let nasbíral. Rodina je skutečně prapůvodem všeho. Děti, které byly chovány jako v bavlnce, kterým rodiče umetali cestičku a které nemusely za nic bojovat, což často bývají jedináčci, mohou mít později problém vybudovat pevný a trvalý vztah. Když se takoví lidé setkají ve svém partnerském vztahu s nějakým problémem, tak ho tím, že vyrostli v harmonii, neumí řešit. Jediné, co dokáží, je sbalit si raneček a jít o dům dál. Ten, kdo měl třeba sourozence a musel o spoustu věcí bojovat, má trochu jinak vystavěný hodnotový žebříček, a to jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k tomu druhému. Ale rozhodně nelze zevšeobecňovat, ze vztahu do vztahu skáčou muži i ženy, i když měli třeba pět sourozenců. Fluktuace ve vztazích je o hledání sebe sama, svých očekáváních a potřeb – a těm, pro které je tohle prioritou, zcela chybí zodpovědnost za toho, koho si člověk k sobě přimknul. A zodpovědnost je ve vztahu nejdůležitější.
Zdroj: iGlanc.cz, PhDr. Jitka Douchová, psycholožka
