Každý víme, že pihy jsou ty malé flíčky, které se nejčastěji objeví na obličeji a na rukou. A je to velké beauty téma nejen posledních let, ale napříč historií. Je čas, abyste se o nich konečně něco dozvěděli.
Proč mám pihy
Tady by slavný slogan ”možná se tak narodila” neuspěl. S pihami se totiž nerodí nikdo, ale geny jako takové rozhodně jsou jedním z významných faktorů, který do budoucna ovlivňuje, kolik jich budete mít, kolik máte ve vínku melaninu, hnědého pigmentového barviva. Záleží i na tom, jak moc se vystavujete UV záření, kde žijete. Na sluníčku pihy ”vylezou”, takže přes léto jsou zpravidla tmavší a v zimě vyblednou. Jaký jste fototyp? Nejvíce pih mají zrzaví lidé, ale pihy mohou mít i černoši, a také neplatí, že každá zrzka je pihatá.
Ačkoliv pihy samy o sobě nejsou rakovinotvorné (znaménka nejsou totéž co pihy), čím víc jich máte, tím citlivější vaše kůže je a hrozí vám riziko rakoviny kůže. Takže mazat, mazat, mazat. Jediným způsobem, jak pihám předcházet, je vyhýbat se slunečnímu záření nebo používat opravdu velké množství opalovacích krémů. Moderní medicína nabízí řešení i pro ty, kteří si nemyslí, že by byly tak úchvatné, jako laser, tekutý dusík, chemický peeling a další, ale proč byste to ve 21. století dělali, když je jim konečně vesmír a kosmetický průmysl nakloněn.
Ďáblovo znamení
Napříč historií to s pihami bylo jako na horské dráze, jejich vnímání se výrazně měnilo, jak v rámci jednotlivých kultur, tak globálně, ale celkově vzato je nikdo neměl rád. Ve starověkých kulturách jako Egypt se cenila hladká a bezchybná pleť, což znamená bez pih a jiných ”nepřirozeností”. Lidé používali různé formy make upu a pleťových vod, aby tohoto vzhledu dosáhli. Nejvíce na frak dostávaly jakékoliv skvrnky a nerovnosti na kůži (pihy, mateřská znaménka, bradavice) během středověku, jelikož dle tehdejších standardů svědčily o věrnosti ďáblu, takže se kvůli nim končilo na hranici.
Čím bledší, tím lepší
Bledá a neposkvrněná pleť bude ještě dlouho měřítkem krásy a společenského postavení, nicméně pihy byly přisuzované mládí a nevinnosti, a tak se pomalu začínají v době renesance objevovat (opravdu výjimečně) v umění. V baroku a rokoku už by si žádná žena na královském dvoře nevyšla do společnosti bez znaménka krásy - namalovaného či nalepeného. Viktoriánská éra už pihy, zejména u dětí a mladých žen, dokonce vnímá jako kouzelné a roztomilé.
Nenechte se zmást, společnost si stále žádá světlou kůži, opálení a jakékoliv známky pobytu na sluníčku se nenosily. Dámy si klidně nechávaly pouštět žilou v naději, že si polepší a matlaly se bělícími prostředky. Jane Austenová v románu Pýcha a přemlouvání zmiňuje Gowlandovu pleťovou vodu, což byla v podstatě žíravina v lahvičce. „Ze všech následků, které způsobuje vystavení kůže slunci nebo vzduchu, je nejnepříjemnější ten, který je známý pod názvem opálení nebo pihy. Nejjemnější a nejkrásnější pleť je tomuto postižení nejvíce náchylná a taková útěcha se obvykle nabízí ženám, které jím trpí - tento stav je nicméně nemocí, pokud je početný." - Dr. William Kittoe, 1845.
O dvě století později tu máme Meghan Fox jak pózuje v bikinách na písečném ostrově a dokonalou pleť má posetou světle hnědými pihami.
Znak přirozenosti
Teď děláme pravý opak toho, o co se lidé snažili většinu historie. Kupujeme bronzery, chodíme do solárií a kdo pihy nemá, ten si je kreslí. Kosmetický průmysl se tedy jen přeorientoval z produktů na zakrytí pih k nástrojům, které je vytvářejí. Jaká to satisfakce pro holky, kterým se spolužáci za flíčky v obličeji posmívali. Sociální sítě disponují filtry, které vám jedním klikem vykouzlí pihatý nos. A stalo se tak v relativně krátké době. Z nedokonalosti znakem individuální krásy a přirozenosti - přestože na vytetovaných pihách nikdy nic přirozeného nebude, nosíme je hrdě. Může za to i fakt, že jsme určité ”vady na kráse” začali vnímat prostě jinak. Když se vrátíte domů z dovolené od moře, odpočatí, opálení, bez make upu, máte pihy. Je to skoro jako známka štěstí, radosti a dobře stráveného času.
Zdroj: iGlanc.cz, Washington Post, CWRU, Healthline