Kdo z vás dvou byl obsazen jako první?
Filip: Já jsem šel přes tři kola a ve třetím byla Bětka, tam jsme se potkali. Obsazen jsem byl ale já jako první. Režisérka Tereza Kopáčová mě odchytla na chodbě České televize, kde probíhal casting na roli Hanky, a zeptala se mě, jakou herečku bych vedle sebe viděl nejraději. A já řekl, že chci Bětku, protože je skvělá… Pro režisérku bylo rozhodující, s kým se mi hraje nejpříjemněji.
Točili jste v reálném prostředí nemocnic, nebo šlo o hlavně o ateliéry?
Filip: Všechno, co se odehrává v nemocničním pokoji, kde ležím s panem Bartoškou, je ateliér. Ale chodby a všechno ostatní je nemocnice v Hradci Králové. Ještě jsme točili v Praze, v pár restauracích, v Pardubicích…
Na chodbách jste potkávali reálné pacienty, jak se vám mezi nimi fungovalo?
Filip: Byl to občas tísnivý pocit. Pro mě to ale bylo nejhorší na radioterapii. Ve druhém díle mi vyrábějí masku kvůli ozařování. V místnosti byla policová stěna plná dalších masek, které byly od reálných pacientů, nešlo o rekvizity… Takže člověk si pod nimi představí nemocné rakovinou, kteří tam docházejí se léčit. Pak pro mě bylo náročné, když mi maskéři poprvé nalíčili plešku. Vidět se úplně bez vlasů i růstových kořínků, bylo zvláštní…
Nestačilo vlasy jen oholit?
Filip: Nestačilo, protože po chemoterapii vlasy vypadají i s kořínky, muselo se to zakrýt, aby to vypadalo uvěřitelně. Navíc mám husté a tmavé vlasy. Když jsme točili i 13–14 hodin v kuse, už mi pod líčením začaly rašit moje vlasy, což bylo vidět.
Seriál Smysl pro tumor má vážné téma, ale jistě máte nějaké vtipné historky z natáčení!
Alžběta: Ráda vzpomínám na scénu, kde Filipova postava zpívá německy včelku Máju a já padám z postele. Padala jsem několikrát a naposled jsem spadla na kostrč. To vtipný nebylo, ale zpětně na tu scénu ráda vzpomínám.
Filip: Režisérka Tereza Kopáčová říká, že Bětka umí hezky padat. (smích) A nějak jsme nepřemýšleli nad tím, že bychom možná na tu zem třeba mohli dát matraci.
Alžběta: A když jsme přišli do pokoje a líbali se v 5. díle, stříkla jsem si omylem dezinfekci do oka. A to v seriálu zůstalo! Ale nejhorší bylo, když jsme v Itálii skákali z útesu.
Jak vysoký byl ten útes?
Alžběta: Pocitově dvacet metrů.
Filip: Pocitově pro Bětku. Pro mě to byly tři metry. (smích) V podstatě jsme k moři jeli jen kvůli tomu, abychom společně za ruku skočili z útesu. Přijeli jsme na místo a já, než se zapnula kamera, jsem si skočil třeba padesátkrát, dokonce pozadu, salta… A pak už i Bětka musela skočit, tak jsem jí chytil za ruku, pomalu ji dovedl k převisu. Ona se hrozně bojí výšek a nechtěla skočit! Štáb čekal už půl hodiny, já ji pořád přemlouval, pak jsme odpočítávali. Už to vypadalo, že konečně skočí, tak jsem se odrazil… Ale letěl jsem zase sám.
Alžběta: Nerada na to vzpomínám. Bylo to strašný! Nakonec jsem skočila, ale záběr se nepovedl a další den jsem musela znovu. Nejhorší natáčecí den!
Co bylo nejtěžší pro tebe, Filipe?
Filip: Asi nejtěžší bylo natáčení posledního obrazu osmého dílu, protože to se točilo fakt strašně dlouho. Je to velmi emotivní a náročná situace, ve které celou dobu vlastně pláču.
Jak umíte pracovat s pláčem před kamerou? Jde vám to samo, nebo se vám musí „pomoct“?
Alžběta: Rozpláču se, ale potřebuju čas, bezpečnej prostor, důvěru v režiséra, a především chápat, proč má moje postava prožívat danou emoci. Obecně preferuju svobodu – když mi dá režisér důvěru a vím, co hraju, pláč přijde ve správnou chvíli sám. A většinou tam, kde bychom ho nečekali. A to je pro mě mnohem silnější. Jakmile na mě někdo tlačí, blokuju se. Emoce pro emoce mi vadí.
Filip: Já jsem se tohle naučil až na „Tumoru“, předtím jsem plakat před kamerou moc neuměl. Ale tady se mi to podařilo, protože tam panovalo přesně to, o čem mluví Bětka. Během natáčení jsem se cítil bezpečně a mohl se otevřít i emočně. Navíc, mohl jsem si na ty scény vzít času, kolik jsem chtěl, takže se mi to nakonec, myslím, krásně povedlo.
V seriálu je z počátku taky hodně sexuálních scén, je těžší před kamerou brečet, nebo souložit?
Filip: Já radši brečím. (smích)
Alžběta: Taky radši brečím. Na place většinou žádná intimita nevznikne, kouká se na vás spousta lidí a je to většinou stres. Především když není přítomný/á koordinátor/ka intimity. My nikoho takového na place neměli, ačkoli se točilo poměrně velké množství intimních scén.
Dá se přes koordinátora vyjednat i změna scény?
Alžběta: Neřekla bych, že přímo změna scény, ale spíš forma intimity. Vždycky máme právo jako herci říct „ne, na tohle se dnes necítím“ a můžeme hledat jiný způsob, jak intimitu ve scéně projevit. Když se v tom jako herečka budu cítit dobře, bude dobrá i ta scéna. Mělo by to být v zájmu všech. S Filipem jsme se znali, ale na intimní scény neproběhly žádné přípravy. Přitom mám zažito, že když se předtím s člověkem napojíte, obejmete, promluvíte si o tom, je to mnohem lepší pro všechny.
Klapalo vám to hned?
Alžběta: Když na někoho saháte poprvé, vždycky je v tom trochu křeč, alespoň já to tak mám. Oba nás to stresovalo, ale popovídali jsme si o tom alespoň po natáčení a pročistili vzduch.
Co byl na natáčení Smyslu pro tumor váš nejintimnější moment?
Alžběta: Scéna, kde Filipovi oholím hlavu na benzinové pumpě. Točili jsme to v malém prostoru, byla noc a pro mě to byl naprosto přítomný moment.
Filip: Hrozně jsme se koncentrovali, protože byl jenom jeden pokus to natočit.
Alžběta: Byli jsme tam jen my dva a pak dva kameramani.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Glanc.
Zdroj: časopis Glanc
