Extravagantní, výřečná a otevřená dáma, kterou charakterizují eklektický styl i obří kulaté obroučky, se domnívala, že si užije svých pět minut slávy a vrátí se ke svým důchodcovským radovánkám. Omyl, dodnes se směje z obálek módních časopisů, loni představila svou vlastní kolekci pro H&M a na Instagramu má 2,9 milionu sledujících.
„Celá ta moje pozdní kariéra je jako šílený psychedelický sen,“ směje se svérázná paní, jejímž cílem je zvednout staré lidi ze židlí a přesvědčit je o tom, že jsou stále naživu. Její heslo: „Když se neoblékáte jako ostatní, nemusíte ani myslet jako ostatní.“
DOKONALÝ MIŠMAŠ
Iris rozhodně není minimalistka. Je naopak chodícím důkazem, že více může být lépe. Je mistryní v kombinaci stylů, barev, látek a kaleidoskopických vzorů bez ohledu na časové období, místo původu a estetické konvence. Neuvidíte ji bez matné rudé rtěnky, neuvěřitelného množství šperků, ze kterých jí nutně musí bolet za krkem, a velkých černých brýlí. Těm, kdo se ptají, proč je nosí, odpovídá: „Abych tě lépe viděla.“ Dražší kousky kombinuje s úlovky z blešího trhu, kde oblečení za pár centů ani nezkouší („No co, když mi to nesedne, ušiju z toho polštář.“).
Míchá vše, co se jí líbí, a neuznává normy. Stejným stylem přistupuje i k vybavení svého newyorského bytu, který působí jako antik plný starožitných pokladů a plyšových hraček (zvířátka jsou též ověšena šperky, aby na Iris nežárlila). „Dnešní byty jsou mnohdy krásné, ale působí anonymně. Jako pokoje v luxusních hotelích. Neřeknou vám nic o lidech, kteří v nich žijí,“ stěžuje si na lenost dnešní generace, která postrádá fantazii a originalitu.
NIKDY NEBUDEŠ KRÁSNÁ
Narodila se v roce 1921 jako Iris Barrel v Queensu ve státě New York coby jediné dítě v rodině obchodníka se sklem i zrcadly a majitelky módního butiku. Matka narozená v Rusku byla vysoce elegantní dáma, která Iris v době Velké hospodářské krize vyškolila o kouzelné síle doplňků. „Stačí jedny dobře střižené černé šaty, které si ráno vezmete do práce a večer je pomocí šperků proměníte v luxusní model. Styl není o penězích, ale o postoji. Ty nejstylovější lidi jsem potkala v Neapoli těsně po druhé světové válce. Byli celí otrhaní, ale do klopy toho děravého saka si vetknuli květinu,“ říká absolventka oboru historie na univerzitě v New Yorku.
Když se jako studentka posedlá doplňky toulala poněkolikáté obchodním domem Loehmann's v Brooklynu, přitočila se k ní jeho majitelka: „Mladá dámo, sleduji tě tady už delší dobu. Nejsi krásná a nikdy krásná nebudeš, ale to nevadí. Máš něco lepšího. Máš styl.“ Iris si její slova vzala k srdci a proměnila se v interesantní ženu, která vždy budila stejnou, ne-li větší pozornost jako vedle ní stojící předpisová kráska. „Když vám do vínku nebyla dána krása, musíte se naučit, jak se udělat atraktivními. Zjistila jsem, že všechny ty krásky, které se mnou chodily na střední školu, se s příchodem středního věku proměnily v nezajímavé myši, protože jim vždy stačil krásný obličej a nemusely se víc snažit. Nenaučily se, jak být zajímavé.“
VE SLUŽBÁCH BÍLÉHO DOMU
V roce 1947 potkala na dovolené u jezera svého budoucího muže Carla Apfela. Ten se společnému příteli zmínil, že by byla docela pohledná, kdyby si nechala přeoperovat nos. Vzkázala mu, kam má jít…
Carl jí ale po několika týdnech zavolal. „Dnes vám to nesmírně slušelo, zejména váš klobouk mě uchvátil,“ řekl poté, co ji z autobusu viděl kráčet po Páté avenue. Vzali se v roce 1948 a jejich manželství trvalo do 1. srpna 2015, kdy Carl zemřel ve věku 101 let. Ale to předbíháme...
Založili spolu obchod interiérovým designem, kde prodávali starý nábytek, starožitnosti a později se specializovali na výrobu dokonalých replik textilií ze 16.-19. století. V honbě za starými látkami projeli celý svět a Iris se kvůli kariéře a cestování vzdala možnosti mít děti.
Obchod vzkvétal a Apfelovi se stali exkluzivními dodavateli replik veškerých textilií v Bílém domě za éry devíti amerických prezidentů - od Harryho Trumana po Billa Clintona. Zařizovali domácnosti Jackie Onassis, Estée Lauder, Faye Dunaway, Montgomerymu Cliftovi nebo Gretě Garbo.
Když Apfelovi odešli do důchodu, ozval se kurátor newyorského kostýmního institutu, který měl zájem vystavit sbírku Irisiných šperků a doplňků v Metropolitním muzeu. „Vystavit to bez kontextu by nemělo smysl, tak mě požádal, jestli bych jim neposkytla pět svých outfitů. Prohrabali se všemi mými skříněmi, zásuvkami, krabicemi a výskali nadšením. Nakonec těch outfitů odprezentovali dvaaosmdesát.“ Výstava nazvaná Rara Avis měla ohromný úspěch, objela několik výstavních síní a udělala z excentrické dámy módní ikonu.
STYL SE NEDÁ KOUPIT
Vyráží-li Iris do víru dění, stráví víc času oblékáním než na samotném večírku, ale doma jí je nejpohodlněji v obyčejných džínách. Své první si pořídila ve 40. letech a prodavač jí je dokonce odmítal prodat coby pro ženu nevhodné oblečení. Při nákupech má lety vycizelovaný čuch na skvělé kousky.
„Ta věc na mě musí vyskočit a oslovit mě. Potřebuji v sobě cítit fyzickou reakci, zásah bleskem. Jsem nenapravitelný romantik a do věcí, které kupuji, se zamilovávám. Manžel říkával, že když si prohlížím kus látky, poslouchám nitě. Ta látka mi vypráví příběh, zpívá mi píseň,“ vypráví milovnice bleších trhů, jejíž nejoblíbenějším kusem oblečení jsou šaty, které měla na sobě na první schůzce se svým manželem a stále se do nich vejde.
Co Iris radí ženám, které hledají svůj vlastní styl? „Styl se nedá koupit od stylisty ani okopírovat. Je ve vašem DNA, je to instinkt. Aby žena měla osobitý styl, musí investovat čas do poznání sebe sama a být kreativní. Musí zjistit, jestli jí vadí, když budí oblečením pozornost, jestli upřednostňuje minimalistický, nebo naopak maximalistický styl, a musí věnovat čas experimentování. Osobitý styl je postoj a názor. Musí vycházet zevnitř. Nalézt ho trvá dlouho a bývá to bolestivé.“ Iris pak dochází k závěru, že pokud je pro ženu takové hledání těžké a nervuje ji, ať to nechá plavat.
„Hlavní je cítit se pohodlně. Je lepší být šťastný než dobře oblečený,“ radí dáma, které je líto žen toužících vypadat jako šestnáctileté modelky. „Vy musíte být vy! Co na někom vypadá dobře, může na vás vypadat příšerně. Nemůžete čekat, že se z vás stane Angelina Jolie. Nejstylovější lidé ostatně nemívají bůhvíjak krásné oblečení, je to v jejich vyzařování a chování,“ dodává Iris, odpůrkyně uniformity a bezhlavého následování trendů, které způsobuje, že (nejen) na newyorských ulicích dnes všichni vypadají stejně. To ale není to jediné, co jí na dnešní době vadí.
„Padesátá léta byla úžasná, každý vypadal nádherně. Když se dnes v létě procházím Pátou avenue, chce se mi zvracet. Zdá se, že čím tlustší a ošklivější člověk, tím nosí méně oblečení a upnutější džíny. Nemluvě o žabkách. Stretchové džíny nad velikost 14 by měly být postaveny mimo zákon. Před lety se Newyorčané začali měnit v upatlané vepře a dnes je z toho epidemie. Zaplatíte neskutečné peníze za lístky do opery a pak si vedle vás sedne člověk ve špinavých džínách a roztrhaném triku,“ rozohňuje se rázná stařenka, která je též zarytou nepřítelkyní plastických operací.
JAK STÁRNOUT S GRÁCIÍ
Iris Apfel se stala inspirací pro ženy, které díky ní zjistily, že se s přibývajícími lety vzdaly potřeby vypadat šik. „Lidé mě zastavují a říkají, že jsem jim dodala odvahu. Někteří dokonce tvrdí, že jsem jim změnila život. Když jsem to šla říct svému manželovi, povídám: ,Nechápu to. Jak ubohý život ta žena musela mít, když jsem musela přijít já a změnit ho?!‘“
A čeho by se podle ní měly starší ženy vyvarovat v oblékání? „Neodhalovat dekolt ani paže - ty po šedesátce nevypadají příliš atraktivně. A po sedmdesátce neodhalovat už ani kolena. To ale neznamená, že musíte nosit pytlovinu v odstínech šedé. Hlavně se nesnažte vypadat o dvacet let mladší. Stejně vám nikdo neuvěří. Byla to, myslím, Coco Chanel, kdo řekl: ,Nic nedělá ženu starou tak, jako zoufalá snaha vypadat mladě.‘ Strach ze stárnutí je polibek smrti.“ Jejím návodem na stárnutí s grácií je pak humor, který je podle ní klíčem k šťastnému manželství a dobrým vztahům i zažívání.
Zdroj: časopis Glanc, New York doll: interview with the socialite Iris Apfel, What Iris Wore: A Style Original
