Přes zlomená žebra a miliony kilometrů
Od teen let mě lákalo nahlédnout nejen na stage, ale i do backstage – zákulisí, kde teprve začíná ta „opravdová“ sranda! Svůj sen jsem si začala plnit už v patnácti a teď těsně před čtyřicítkou, jsem si svoje hobby chtěla trochu oživit… Moje první vzpomínka na turné s nějakou kapelou se datuje k roku 2001, kdy vyšla zásadní deska Tata Bojs – Biorytmy. Tehdy jsem se zbláznila do frontmana Milana Caise a rozhodla se, že se s ním seznámím stůj, co stůj. V prvních řadách jsem si dobrovolně nechala drtit žebra a občas od nějaké šílené „kolegyně“ schytala pár modřin. Boj o nejlepší místa byl prostě nemilosrdný. Abych si vydobyla lepší status fanynky s visačkou BACKSTAGE/ ALL ACCES na krku, šla jsem na to lišácky… Nejdřív jsem se na koncertě seznámila s prodavačem merche, následovalo čistě účelové přátelství se zvukařem kapely a bedňákem. Po třetím absolvovaném koncertě, tuším ve Svitavách, jsem získala, po čem jsem měsíce prahla: dostala jsem se do šatny svého idolu a moje diagnóza „first class fanynky“ byla zpečetěna na dalších skoro dvacet let. Po „Tatáčích“ jsem objela v dodávkách s dalšími slavnými kapelami miliony kilometrů po celém Česku, Slovensku i Německu a moje zážitky z šaten a hotelů by vydaly asi na román na pokračování – o nějž mě už párkrát kamarádi z hudební branže na after party ze srandy žádali. Upřímně, bylo by co vyprávět, ale na to je, myslím čas, protože snad ještě nekončím!
Koncert, který rozhodl
Zpěvák Sofian Medjmedj patří k nejprogresivnějším umělcům na české hudební scéně. Jeho jméno roste nejen v povědomí fanoušků, poslechovostí na digitálních službách, ale i v očích samotných hudebníků. Svou hudební kariéru odstartoval společným singlem TV Shows s Benem Cristovao a od té doby jeho hvězda stoupá výš a výš. Do kolen mě dostal Sofianův poslední koncert v pražském klubu Roxy, kde jsem viděla zrození áčkové hudební hvězdy, se kterou unisono zpívá každé slovo celý po strop vyprodaný klub. Jekot a nasazení jeho fanynek během největšího hitu Slzy bych přirovnala bez přehánění k nejslavnějším letům kapely Lunetic. V některých momentech dokázaly dokonce kapelu solidně přeřvat. A tam mě to trklo. Zajímalo by mě, jak moc se liší tyhle holky ode mě samotné před dvaceti lety. Když jsme na jednom z koncertů s managementem Sofiana Medjmedj upekli nápad, že bych mohla jet po pár letech své koncertní pauzy na některou zastávku jeho úspěšné sólové tour, měla jsem pochybnosti, abych si mezi dvacetiletými kluky na startu velké hudební kariéry nepřipadala jako nějaká tetka. Se Sofianem jsem už pár akcí zažila a věděla, že si celkem sedíme. Kluky z kapely a crew jsem už taky očíhla, tudíž nebylo co řešit. A že s mojí účastí na tour souhlasili, mi dodalo odvahu si to fakt užít, možná naposledy.
Cesta z města do města
Měla jsem štěstí, že jsem se ke kapele Sofiana Medjmedj stihla připojit na samém konci turné, kdy už měli za sebou několik desítek štací. Sraz u dodávky, která kluky pravidelně vyzvedává u zkušebny, jsem skoro zmeškala – prostě páteční špička. Bylo vidět, že mě pověst předchází, protože už nevím kdo při mém příchodu v žertu prohlásil. „A jéje, jede s námi Adéla, to bude hrozná party!“ A v dodávce, ze které mi přecházel zrak, mi bylo oznámeno, že kapela má dohodu. Prý se po nějaký čas kvůli velkému pracovnímu vytížení na koncertech nekalí. Aha. To mě skoro zdrtilo, ale trochu jsem doufala, že to nebude tak horké. Mimochodem, dodávka, se kterou kapela jezdí, se podobala pobytu v all inclusive hotelu. Sympatický řidič Mára nabídl kromě zabudovaných televizí taky playstation a ledničky s vychlazenými nápoji všeho druhu. S úsměvem plnil všechna naše přání. Za mých časů kapelní řidiči platili za nerudné morouse, po kterých nebylo radno chtít zastavit ani na pumpě kvůli WC. Příjemná změna, zvlášť, když kapela v takové dodávce tráví většinu svého volného času. Někdy se přejíždí desítky hodin, víc dní za sebou – žádný med. Kluci mají jako většina kapel daný zasedací pořádek a k mému překvapení si od řidiče všichni vyžádali nealko… Cesta do táborského klubu hotelu Palcát mohla začít!
Uvítací výbor
Jízda, která normálně trvá hodinu, se kvůli pátečnímu provozu protáhla skoro na tři, kapela toho využila ke spánku. Občas jsem zezadu dodávky zaslechla nějaké to chrupnutí, ale jakmile jsme byli konečně na místě, všichni ožili. Před klubem už v pět odpoledne čekal štrúdl fanynek, které tam vydržely vytrvale stát další tři hodiny, než se klub otevřel. To znám… Jakmile se do klubu nanosil aparát, začalo se pilně zvučit. Tour manažerka kapely, Šárka Chomoutová, se kterou mě pojí nejméně dekáda přátelství, mi během zvukovky vyprávěla o Sofianových fanynkách a o kapelních rituálech i potřebách. Její úkol je zajistit vše, co potřebují, aby se mohli soustředit jen na svůj hudební výkon. Kontroluje vše od čistých ručníků, technických parametrů, jedná s pořadateli, řeší, kde se bude spát a podobně. Popsala mi, že fanynky Sofiana občas pronásledují a nosí mu nejrůznější dárky. Nejčastěji ručně psané dopisy s fotkami a třpytkami, kde se svěřují, co všechno pro ně zpěvák a jeho tvorba znamená. Taky přinášejí růže, které mu spolu s dopisy skládají během koncertu pod nohy. Nechybějí ani kartonové cedule, které holky drží během koncertu nad hlavami a postupně je obměňují. Něco takového jsem ve své éře hořících zapalovačů, chytání trsátek i paliček opravdu nezažila. Prostě jiná doba!
Před koncertem šlofíka
Na tour s kapelami bývalo běžné, že celá parta začala pít už na zvukovce, aby koncert líp šlapal. Se Sofianovou partou, jejíž složení je kytarista David Kandler, bubeník Petr Hataš a producent Reginald, to bylo docela jinak. V backstagi, která byla od sálu oddělená jen závěsem (to je samo o sobě taky bizár), byla skoro tma a to vybízelo k tomu, dát si před začátkem koncertu takzvaně dvacet. Takový Petr Hataš, který je moderátorem ranní show v rádiu, logicky potřeboval doplnit spánkový deficit. „Ve všední dny vstávám ve čtyři ráno,“ pravil, než tvrdě usnul na několik hodin jen tak na lavici. Sofian si zas nasadil sluchátka a se zavřenýma očima se odstřihl od okolního světa. Catering v šatně – hlavně víno – jsme tedy otestovaly se Šárkou jako první. Jakmile se blížila show, parta začala ožívat a konečně bylo veseleji. Kluci dokonce naznačili, že když jsem tam s nimi, udělají výjimku a lehký mejdan se tedy povoluje!
Invaze fanynek
Pár desítek minut před koncertem se konečně otevřely dveře táborského klubu a do něj se valily davy nedočkavých dívek hodiny čekajících venku. Běžely přímo k pódiu, aby si zabraly nejlepší místa v prvních řadách. Na baru ten večer moc velkou tržbu neudělali, protože dámy se ze svých pozic nehnuly, některé ani na záchod. Své rekvizity měla většina z nich, Šárka nekecala! Cedule, růže, dopisy, třpytky byly na svých místech a mohlo se začít. Příchodem Sofiana na stage vypukla atmosféra, jakou jsem snad nikdy nezažila. Dívky jako jedna zpívaly každé slovo a svému hudebnímu idolu byly zcela odevzdány. Zírala jsem na ně nejdřív s otevřenými ústy, později s obdivem a respektem. Koncert šlapal, Sofian do toho dal všechno – jako vždy – a bylo znát, že je v extrémně dobré náladě. Dokonce tak, že na konci setu svým fanynkám dopřál bonus. Po posledním přídavku skandovaly: „Poslední cigáro, poslední cigáro!“ Nechápala jsem. Šlo však o Sofianův song, který už vyřadil z playlistu. Sofian mrknul na zbytek kapely, stáhly se podklady a holky nakonec dostaly, co chtěly.
Výjimečný fotoshoot
Po skončení nadupaného koncertu se holky neměly k odchodu, a jako by čekaly, že se jejich miláček objeví mezi nimi. Sofian to nedělá moc často, protože by se mohlo stát, že by přišel k úhoně. V Táboře vládla tak skvělá atmosféra, že udělal výjimku a vydal se za fanynkami ke stánku s merchem, kde se s několika z nich vyfotil. Míra štěstí by se v tu chvíli dala krájet. Jedna dívka mu ukazovala tetování, které odkazuje na část jednoho z jeho textů. Když se vypařil, trochu jsem se s holkama zapovídala. „Sofiana milujeme, protože umí úžasně sdílet svoje city a problémy, které řešíme i my. Jeho hudba nás drží nad vodou a pomáhá nám všechno zvládnout,“ vypověděly mi jedenadvacetileté kamarádky, Markéta a Jana, které si na koncert Sofiana občas udělají výlet i mimo Tábor, kde žijí. „Je to nákladnější, ale my to bereme jako čas strávený spolu, poznáme i nová místa. Lístky často dostaneme jako dárek k narozeninám a na zbytek si šetříme,“ prozradily dále. Dívky měly na obličeji nalepené kamínky, které jsem viděla i na dopisech adresovaným Sofianovi. „Nosíme je, protože víme, že se mu líbí,“ vysvětlily mi a já doufám, že i ony se fotky se Sofianem dočkaly.
Úprk na hotel
Po koncertě se v backstage atmosféra malinko rozjela a padlo i nějaké to pivo. Sofian i jeho kapela koketovala s myšlenkou, zda zůstat v klubu nebo jet na celkem vzdálený hotel. Nakonec zvítězila druhá varianta s tím, že si na hotelu uděláme party sami. Cestou na něj mě překvapilo, že se kluci zajímají o to, zda je na hotelu gym. Popravdě jsem takovou otázku v kapelní dodávce slyšela poprvé… O generaci starší party se takovému místu totiž vyhýbaly obloukem.
Bude party?
Nakonec se všichni rozešli do pokojů a já si skočila „na jedno“ na pokoj osvětlovače Honzy, kde jsme se Šárkou vydržely kecat asi hodinu a pak šly trapně spát. V posteli jsme se na sebe podívaly, vyprskly smíchy, že už asi fanynkovské stáří fakt zaklepalo na dveře. I tak byl tenhle zážitek intenzivní. Nebyla by to dobře zakončená tour, kdybych si neodvezla nějaký suvenýr. Tentokrát to byla palička vynikajícího bubeníka Petra Hataše, která u mě doma dostala čestné místo vedle té od Milana Caise a Davida Kollera!
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc
