Lucie, mimochodem vystudovaná religionistka, se dřív živila jako bytová designérka. „Nejbližší mi je moderní styl s etnickými prvky. Asi i proto, že jsem studovala dva roky v Holandsku, kde tohle skvěle umějí. Holanďané jsou velmi kreativní, třeba v recyklování starých věcí nebo starého dřeva. Navíc umějí překvapit, jsou takoví odvážní,“ říká Lucie. Díky lásce k designu si otevřela studio, ke kterému patřil i obchod s bytovými doplňky, ve Vodičkově ulici, kde dnes najdete právě Garden’s. 

„Vždy, než jsme si sedli s klienty nad projektem, řešila jsem, co jim nabídnout. Tak jsme koupili kávovar a k němu jsem pekla takový zvláštní dort…“ Šlo o mrkvový dort, který Lucie ochutnala v Londýně. A zaujal ji natolik, že na něj zašla několikrát, aby rozklíčovala, z jakých všech ingrediencí je upečený. 

Vůně kávy, dekorace, úžasné prostředí, a hlavně klienti i zákazníci, kteří si studio Styl a interiér oblíbili, časem Lucii vnukli nápad rozšířit nabídku „pohoštění“. „Jako první jsme pořídili už profesionální kávovar, naplnili jsme nápojový lístek, přibyla vína. K nim jsme začali péct perník podle rodinného receptu, řepné brownies, linecký koláč… A potom si zákazníci vyžádali polívčičku.“ 

Od bistra k restauraci

Tím se designérské studio spojené s obchodem rozrostlo o kavárnu, cukrárnu a bistro. „Já jsem si naivně myslela, že můžeme provozovat francouzské bistro, kdy se každý den udělá jedno menu – předkrm, polévka, hlavní jídlo, večeře – a druhý den se to změní. Ale to se nedalo. Už třeba proto, že to je hrozně náročné na plánování – co máte udělat ve čtvrtek s pórkem, který vám zůstal z úterý? Navíc se ukázala jako nereálná moje představa, že si tady v centru vyběhnu na trh a menu sestavím z toho, co tam koupím. Zkrátka nejsme Francie.“

Popularita podniku každopádně stoupala. Až tak, že se v něm za den otočilo na pět set zákazníků. Menu se sice měnilo „až“ po týdnu, ale i tak to byla jízda. „Jede káva, jedou dezerty, do toho děláte teplou kuchyň… Tehdy se manžel rozhodl, že provoz zklidníme, jinak se z toho zblázníme,“ říká Lucie. V podniku proto nastavili profesionálnější postupy a vsadili na stálou nabídku. A Lucie se rozloučila se svým obchodem s dekoracemi.

Mimochodem, zákazníci si v něm mohli koupit třeba nádobí, na kterém jim byla servírovaná jídla, ale také vázičky nebo lampy, které je v bistru obklopovaly. Koncept je to sice skvělý, nicméně se ukázal jako ekonomicky neúnosný, zvlášť když do toho přišel covid. „Musela jsem se rozhodnout, jestli obchod, nebo restaurace. Obojí najednou dělat nešlo,“ vysvětluje Lucie. A tak skončil Styl a interiér, aby na stejném místě a se stejnými majiteli vznikla restaurace Garden’s.

Smoukovat neznamená udit

Lucie připouští, že je spíš konzervativní typ a chvíli jí trvá, než se s novými věcmi vyrovná, v tomto případě jí ovšem pomohlo, že je pro ni design stejnou vášní jako vaření. „Už jako malá jsem se mámě motala v kuchyni pod nohama. Ve třech letech jsem dostala prkýnko s válečkem, a když máma válela nudle, já jsem celá šťastná válela vedle ní. V deseti letech, to si pamatuju přesně, jsem pak uvařila první jídlo – maďarský perkelt z krůtích prsou. A moc se mi to povedlo,“ usmívá se Lucie.

Na její pozitivní vztah k vaření měla jistě vliv i babička, která byla kuchařkou, a slovenské kořeny. „Na Slovensku se tradičně udí špíček. A děda vždycky rozdělal ohýnek a ten slovenský špek opékal na ohýnku, tuk skapával na chlebík… To je chuť mého dětství,“ zasní se Lucie. Možná že tam někde jsou i počátky „smoukování“ – což je způsob přípravy jídel, na kterém je založený další podnik, nedávno otevřená restaurace River’s, který Lucie spolu s manželem provozuje. 

A co že je to smoukování? „Uzení spočívá v tom, že zapálíte dřevo v udírně, kam pořád přikládáte a několik hodin v tom kouři (třeba maso) udíte. Zatímco při smoukování se používá smoukr, což je taková veliká trouba, do které naládujete dřevo, zakouříte prostor trouby, pak už nepřikládáte a například maso pomalu pečete při nízkých teplotách. Někdy až dvacet hodin.“

Já to nevzdám!

Smoukování se používá hodně v Americe, ovšem tamní kuchyně je moc tučná. V River’s se proto inspirují spíš lehčí kuchyní – Asií, Orientem nebo latinskou Amerikou. „Podle mě smoukování nemá hranice. Teď jsem si třeba nechala vysmoukovat červené víno, protože mě zajímá, kam až se chuť posune, když s ním připravím kohouta na víně,“ vysvětluje Lucie s tím, že se vždy těší, co ze smoukru „vyleze“. 

Přiznává také, že ne vždy jsou její nápady úspěšné. „Zkoušeli jsme smoukovat olivy a ty se nepovedly. Ale já to nevzdám. Myslím, že to bylo proto, že jsem tam dala marocké olivy, které jsou kyselejší. Tak to zkusím ještě jednou, tentokrát s řeckými,“ říká odhodlaně Lucie.  

Zdroj: časopis Glanc