Staré cestovatelské pravidlo říká, že nejvíc se člověk dozví o světě a lidech právě na cestách.
Jenže to má jeden velký háček. Tohle pravidlo platilo v dobách, než vše převálcoval masový turistický ruch. I když také dnes najdete zapomenuté destinace, v nichž můžete prožít skutečné dobrodružství, je jich stále méně a méně. Pokud vás delegát rovnou na letišti posadí do autobusu a nechá odvézt do hotelového resortu, nezjistíte o povaze tamních obyvatel a jejich pohostinnosti vůbec nic. Ale na druhou stranu vám zase nehrozí nebezpečí, že by si vás hostitel upekl a snědl, což se také občas stávalo.
Nekraďte ženy
Pravidla pohostinnosti definoval už antický svět, v němž byl host váženou osobou, o kterou se hostitel musel postarat. Ostatně právě zde vzniklo spojení slov host a hostina. Protože pokud k někomu přišli hosté, měl za povinnost vystrojit na jejich počest hostinu. Jenže to obsahovalo i druhou stranu mince. Ten, kdo se hostiny zúčastnil, byl od té chvíle hostiteli zavázán a nesměl proti němu zvednout zbraň. To bylo chytré. Bohužel, této tradici dal poněkud na frak trójský královský syn Paris, který připlul na návštěvu do starověké Sparty, jejíž král Meneláos na jeho počest nechal vystrojit velkolepou hostinu. Jenže po noci plné jídla a pití unesl Paris králi jeho krásnou ženu Helenu, byť ta se moc nevzpouzela, a odvezl ji do Tróje. A byla z toho v dějinách lidstva první pořádná a hodně dlouhá válka.
Přichází bůh
Takže bychom se moc nedivili, kdyby další hosty v Řecku vítali už s onou holí v ruce. Ale nebylo tomu tak. Naopak, ušlechtilé zákony pohostinství díky řecké kolonizaci převzaly mnohé země a národy Středomoří a Středního východu, které dnes patří mezi vyhlášené hostitele. Host nebyl v první řadě nepřítel, tedy někdo nový, cizí, neznámý, ale poutník, jenž vždy přinášel novinky a zajímavosti ze světa. Nebo ten, který potřeboval pomoc. Tento rozměr se objevuje v mnoha náboženských a etických systémech – najdeme ho v antické filozofii, židovském náboženství, křesťanství a islámu. Už Homér nabádá k přátelskému chování k cizincům, neboť nemůžeme vědět, zda tímto cizincem není někdo z bohů. A právě proto se ke každému cizinci máme chovat jako k bohu.
Vzorem je Abrahám
Na těchto kořenech vyrostla řecká tradice Xenia, která vedla Řeky k soucitu s poutníky bez domova. Stejné principy zastává i starozákonní vládce a praotec židovského národa Abrahám, jenž sám prožil část života ve vyhnanství a později se stal vzorem, jak se má hostitel, muž a vládce k hostům chovat. Starozákonní část bible nás učí závazku, že pokud je cizinec přijat do domu, je pod ochranou pána domu. Stejný apel k pohostinnosti a přátelskému chování vůči cizincům a poutníkům se objevuje také v křesťanství a islámu. Ten je dokonce ještě pohostinnější, samozřejmě ve své čisté formě, bez ovlivnění radikálním fundamentalismem.
A všichni se opijí
Než se z daleké minulosti, v níž se formovaly základy pohostinnosti přesuneme do současné doby, nedá nám, abychom nepřipomněli ještě jeden zajímavý zvyk z řeckých časů. O pozitivní přijetí hostů a jejich pozvání k plným stolům už jsme se zmínili, ale to zdaleka nebylo vše. Ve chvíli, kdy měli všichni plné žaludky, totiž řecká hostina nekončila, ale začínala. Po jídle přišel čas na společné popíjení vinného střiku, což byl tradiční nápoj antiky. Hosté byli na začátku vyzváni k pijatyce. Kdo nechtěl, mohl odejít, ale nikdo nemohl zůstat, aby jen přihlížel a nepil. Navíc všichni museli pít stejně. Na to dohlížel zvolený organizátor pijatyky zvaný symposiarchos.
Právě on měl nejen hlavní slovo v tom, jak se víno ředí, a tedy jak rychle se hosté opijí, ale také vedl zábavu – třeba hraní kostek či hudební doprovod, který měly na starost flétnistky (ty byly obvykle na konci hostiny vydraženy a odcházely s hosty jako prostitutky). Ještě jsme neupozornili na to, že pijatyka byla výhradně mužskou záležitostí a ženy se jí účastnit nemohly. Jejím vrcholem, když už se všichni náležitě opili, pak byly potměšilé a skutečně značně bizarní úkoly, které přiděloval symposiarchos zúčastněným. Někteří muži museli tančit nazí, jiný „odsouzenec“ chodil kolem stolů po čtyřech a vozil na zádech vybranou hudebnici, další muži museli zpívat necudné písně a tak dál. Nakonec, hluboko po půlnoci, všichni vyrazili v bouřlivém průvodu do ulic, protože tehdy ještě žádné směrnice ohledně nočního klidu neexistovaly.
Cesta kolem světa
Ale zpátky k zákonům pohostinnosti. Na tuto tradici vsadil před šedesáti lety indický filozof a aktivista Satiš Kumár, jenž absolvoval kolem světa neuvěřitelnou cestu za mír. Pětadvacetiletý Kumár žil v Indii jako člen vlivného hnutí Dar půdy, které přemlouvalo bohaté vlastníky, aby dali část svých polí chudým farmářům. Jednoho dne si Kumár přečetl v novinách zprávu o tom, že britský filozof a mírový aktivista Bertrand Russell byl ve Spojeném království odsouzen k týdennímu vězení za protest proti jaderným zbraním. Rozhodl se, že vyrazí s přítelem Menonem na pěší mírový pochod do hlavních měst čtyř států, které tehdy vlastnily jaderné zbraně – a sice do Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Odebral se za svým učitelem a hlavní osobností hnutí Dar půdy Vinobou, aby ho požádal o souhlas k cestě.
Vinoba souhlasil, ale stanovil jednu podmínku: aby třináct tisíc kilometrů dlouhou cestu absolvovali bez peněz jako potulní mniši, odkázaní výhradně na lidskou pohostinnost, a to ve všech zemích, kterými měli procházet, od nepřátelského Pákistánu, s nímž byla Indie ve válce, přes komunistické Rusko až po konzumní evropské státy Německo či Francii. „Válka začíná strachem z druhých, ale mír pramení z důvěry. Pokud chcete být tvůrci míru, musíte důvěřovat lidem a věřit ve svém srdci, že všechno dobře dopadne,“ vysvětlil svůj požadavek Vinoba. A tak v roce 1962 vyrazil Kumár s Menonem na cestu, která jim nakonec zabrala dva roky, absolutně bez prostředků. A zjistili, že právě skutečnost, že jdou bez peněz jako poutníci, byla jejich nejcennější devízou. „Kdybychom šli jako Indové, hned na začátku cesty bychom potkali nepřátelské Pákistánce. A stejné by to bylo, kdybychom vyrazili jako hinduisté, potkali bychom v první řadě muslimy. Ale když jdeme jako lidé, potkáme zase jen lidi. Jestli jsme hinduisté, muslimové, Indové, nebo Pákistánci, je naše druhotná identita. Naším hlavním znakem je, že patříme k jednomu lidskému společenství,“ vysvětlil Kumár jeden z hlavních humanistických objevů své velké cesty.
Kořeny zla
Jenže to je jen jedna, ona ideální strana mince, líc. A jak dobře víme, mince má také temnou stranu, tedy rub, který do života přináší nedůvěru, či dokonce nepřátelství ke všem cizincům a poutníkům. Možná to můžeme popsat i takhle: líc je morální apel, jakými bychom měli být, abychom využili to lepší z lidské povahy. A rub je často realita, v níž žijeme a v níž se stále více odhalují kořeny zla, na kterých lidstvo vyrůstá. Tento termín užila už před půl stoletím při svém terénním výzkumu šimpanzů zooložka Jane Goodallová, když objevila poněkud hrůzné rysy v povaze těchto jinak přátelských a dobrosrdečných zvířat. Tlupy šimpanzů jsou totiž schopné vést se svými sousedy regulérní války, a při nich dokonce v přesile přepadat a vraždit cizí šimpanze ze sousedního teritoria.
Děkujeme, odejděte
Takže na rozdíl od homérovského přijetí cizince jako hosta se zde objevuje pocit strachu a ohrožení, který vede k fyzické likvidaci hosta – vetřelce. A to máme také zakódováno někde hluboko v naší povaze, takže ono rčení Host do domu, hůl do ruky pochází z hlubin lidských dějin. Na druhou stranu: i hostitel je často v ohrožení, o čemž by mohli vyprávět neandrtálci, kdyby jen uměli mluvit (popravdě vědci stále nevědí, zda umění řeči ovládali, či nikoliv), protože když pozvali do svých jeskyní schopnější bratrance z Afriky, přišel jejich zánik. V Evropě žili dlouhých sto tisíc let, ale když zhruba před 40 tisíci lety přišli do stejných oblastí první moderní lidé, neandrtálce vyhubili. Možná je aktivně pronásledovali, možná jen zvítězili v konkurenci dvou druhů, ale jak známe člověka, pravděpodobnější je první možnost. Prostě přišli, poděkovali za přijetí a pak své hosty vyhodili z jejich domovů. To se v lidské historii opakovalo ještě mnohokrát. Stačí připomenout osídlení Severní a Jižní Ameriky evropskými kolonizátory, kteří zdecimovali původní indiánské obyvatelstvo. A to byly některé kmeny tak pohostinné, že poutníkům daly nejenom najíst, ale na noc jim vybraly i některou z dcer či manželek, aby je na lůžku zahřály.
Jedna sušenka a dost
A nyní už se přenesme do současné doby. I když mají všichni lidé civilizovaného světa stejné výchozí nastavení ke vztahu k hostům a cizincům – tedy hlubinný odpor překrytý morálním apelem k pohostinnosti –, každý národ se chová jinak. A rozdíly jsou opravdu obrovské. Za příklad lakomců mohou posloužit třeba Nizozemci, kteří se kvůli své „pohostinnosti“ dostali dokonce do anekdot. Pokud přijdete na návštěvu v Nizozemsku, nemůžete čekat žádné velké pohoštění. Maximem štědrosti je jedna sušenka ke kávě. Paní domu obvykle obejde stůl s krabicí sušenek, a když si každý host jednu vezme, krabici vrátí zpátky na skříň. Tím je „hostina“ u konce.
Není za tím však skryta lakomost, ale šetrnost a odpor k plýtvání, které mnoha evropským národům po staletí vštěpovalo protestantské náboženství. Díky Martinu Lutherovi, jenž v roce 1517 přibil na vrata kostela ve Wittenbergu leták se svými 95 tezemi, se změnilo nejen světové náboženství, ale také gastronomie, protože části Německa, Skandinávie či Británie byly od té doby vedeny ke střídmosti v jídle. Proto je možné za jeden ze symbolů protestanství považovat obědový sendvič – na rozdíl od tříchodových obědů v katolické Francii či Itálii. Sendviče byly a stále jsou nejen mnohem levnější, ale šetřily hlavně čas, a tedy peníze, a dobu oběda zkrouhly ze dvou hodin na dvacet minut. A stejné postavení jako obědový sendvič má také ona krabice sušenek. Jenom dodejme, že samotný sendvič vznikl podle tradované legendy v roce 1762 v Anglii, kde ho proslavil jistý hrabě z Kentu. Jmenoval se Sandwich.
Hotel není třeba
Přesně na opačné straně škály stojí kavkazské národy, především Gruzínci a Arméni. Kdo byl někdy na Kavkaze, do smrti bude vzpomínat na neskutečnou pohostinnost místních obyvatel, která je zde hluboce zakořeněná. Při večeřích pro hosty se stoly prohýbají pod jídlem a nikdy se nesmí stát, že by talíře zůstaly prázdné. Když přijde host do chudé rodiny, hospodyně si jde půjčit k sousedům, jen aby mohla dotyčného uctít. Pohostinností jsou proslulí také Albánci, jinak jeden z nejchudších národů celé Evropy. Poměrně neznámý je příběh z doby, kdy v „jugoslávském“ Kosovu došlo k etnické válce a ze země uteklo do sousední Albánie na půl milionu lidí. Albánci sami chodili do uprchlických táborů a odváděli si odtud rodiny, které ubytovali ve svých domovech. I když byli chudí a museli si půjčit od příbuzných. V zemi se třemi miliony obyvatel stále platí prastaré pravidlo, že dům patří nejprve Bohu, poté hostu a až v poslední řadě samotnému majiteli. Dokonce by měl mít každý ve svém domě připravenu postel navíc, kdyby náhodou někdo přišel. Když britská stanice BBC před pár měsíci vzdala hold albánské pohostinnosti, připomněla historku z nedávné doby, kdy radnice jednoho města na severu začala stavět hotel. A místní prý chodili pobouřeně za starostou s dotazy, proč dělá takovou hloupost, vždyť přece stačí, aby jakýkoli host zaklepal na některý z jejich domů a hned bude mít kde spát.
Husu vám nedáme
A co Češi? Jací jsme my hostitelé? Stojíme blíže Nizozemcům, nebo Gruzíncům? Po pravdě spíše k těm Nizozemcům, protože u nás se kvůli hostům nikdo moc nerozdá. Krásný příběh nám servíruje Karel Poláček ve své knize Bylo nás pět, kdy na svatého Štěpána pečou v rodině vypravěče Petra Bajzy husu, ale když se blíží poledne, nečekaně přijdou na návštěvu nepříliš oblíbení strýc s tetou. Maminka je pohostí kořalkou a mandlovými knedlíčky, ale oni pořád mluví a jedí, až se v jednu chvíli zeptají, co že mají u Bajzů k obědu. „Ale, udělala jsem brambory, jeden už neví, co má pořád vařit,“ stěžuje si maminka, zatímco otec dodává, že obchody jsou špatně. V té chvíli malý Petr otevře troubu, husa krásně zavoní, teta Emilie se jde podívat do kuchyně, a když vidí, co je v pekáči, utrousí: „Tak to jsou ty brambory. Hanba, hanba,“ o oba odcházejí z návštěvy. Samozřejmě můžete namítnout, že Poláček byl židovského původu a popisoval spíše atmosféru ve svém okolí, ale za nás je tento obrázek pro Čechy typický. Něco vám dáme, ale nebudeme to nijak přehánět.
Dvě zkoušky pro Čechy
Nicméně poslední události ukázaly, že to s tou pohostinností není zas až tak zlé, navíc se naše vstřícnost výrazně zvyšuje v okamžicích, kdy vnímáme, že si ji dotyční zaslouží. Dalo by se říct, že nábožensky vlažní Češi se drží spíše starozákonního principu oko za oko než Ježíšovým apelem k všeobjímající lásce. Ostatně i proto přistoupil poválečný stát k principu morálně těžko obhajitelné kolektivní viny a odsunul tři miliony Němců, jejichž předkové v Česku žili po staletí. Krásné zrcadlo nám nastavilo poslední desetiletí, respektive dvě migrační krize. Zatímco v té první Češi propadli, v té druhé obstáli na výbornou. V době evropské migrační krize v roce 2015 Češi zarputile odmítali přijmout i pouhé desítky uprchlíků, naopak před rokem, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, jsme s poměrně velkou vřelostí přijali několik set tisíc Ukrajinců. A to je dobrá zpráva.
Zdroj: časopis Gurmet