Je skvělé, když se správná věc dostane do módy. Důkazem, že ekologický přístup je tématem nejen politickým, ale i společenským, je, že environmentálně udržitelné aktivity jsou součástí plánu prakticky všech velkých firem na světě. Vědí, že se to vyplatí a bohužel že i za málo získají hodně.
Lakovat nazeleno
Ve spojení se zeleným marketingem se stále více skloňuje termín greenwashing. Odkazuje na termíny „brainwashing“, tedy vymývání mozků, a „whitewashing“, který souvisí s vylepšováním image. Nejde o žádné nové slovo, používá se už od 90. let, v dnešní situaci se ale dostalo do povědomí každého z nás. Jako greenwashing je označovaná každá manipulativní technika, která se snaží zákazníka přesvědčit, aby zvolil jeho produkt, protože kromě skvělých parametrů navíc přispívá k ochraně prostředí. Firma vypíchne malou jednotlivost, třeba ekologičtější obal, přestože samotný produkt zrovna pro přírodu šetrný není. Nebo udělá malou, skutečně příznivou změnu, kterou halasně deklaruje, aniž se dál snaží o něco podstatného, třeba o celkové omezení odpadu, šetření vodou a podobně. Může srovnávat svůj výrobek s jiným, méně ekologickým, ačkoli ten její není nejlepší variantou. Často je greenwashing záměrnou taktikou, někdy může ale vzejít z dobrého úmyslu.
Čemu věřit?
Můžete jako spotřebitel lakování nazeleno poznat a distancovat se od něj? Někdy stačí zapojit zdravý rozum, někdy ale celkové důsledky nelze dohlédnout, protože se k vám nedostanou všechny informace nebo jednoduše nemáte sílu ověřovat všechny výrobky, které kupujete. Je mi trochu proti mysli kritizovat společnosti, které dělají aspoň něco. Na druhou stranu: pokud zůstane u drobného gesta a firma má pocit, že nic víc už dělat nemusí, je to jednoznačně špatně. Odhalování vymývačských praktik navíc vede k tomu, že společnost se stává cyničtější, člověk snadno získá pocit, že nic nemá smysl, protože nemůže ničemu věřit.
Co je doopravdy eko
Smutnou zprávou je, že skutečně udržitelné v současné době není prakticky nic. Ani ve věku vyspělých technologií neumíme vyrábět tak, abychom životní prostředí nepoškozovali. Dokud bude hnacím motorem pouze ekonomický růst, ocitneme se v začarovaném kruhu. Společnosti musí neustále vyrábět – my musíme neustále nakupovat. A pokud vznikají stále nové a nové produkty, musíme se těch starých nějak zbavovat. Recyklace v tomto případě nestačí, protože je příliš nedokonalá. Zejména u plastů jde v podstatě o uměle vytvořené řešení, které je dlouhodobě neudržitelné, protože recyklovat lze jen zlomek plastů, z nichž vznikne úzké portfolio s omezenou použitelností, navíc často dražší než nový plast. Jediný skutečně udržitelný výrobek je tak ten, který si nekoupíte.
Jak z toho ven
Dokonale ekologický život, tedy takový, v němž máme jen to, co skutečně potřebujeme a co jsme ideálně sami vypěstovali a vyrobili, je samozřejmě nereálný. A ruku na srdce, nežádaný. Chceme žít v civilizaci, chceme si občas koupit i něco, co na přežití nutně nepotřebujeme, třeba jen proto, že nám zvýší pohodlí nebo je jednoduše jen krásné. Otázka zní, jestli toho musí být tolik. Jestli musíme plýtvat jídlem, hromadit oblečení (už se ani nedá mluvit o módních sezonách, do řetězců přicházejí nové kolekce zhruba každých šest týdnů), rozbité věci nahrazovat novými, aniž zkusíme zjistit, zda nejdou opravit.
Nebuďte obětí
Až příště uvidíte reklamu plnou šťastných zelených rostlinek tančících kolem nějakého výrobku, zeptejte se sami sebe, jaký má ekovylepšení smysl. Snižuje množství obalu? Dá se kompostovat, nebo aspoň recyklovat? Je to jen malé gesto velké nadnárodní firmy, nebo společnost podniká skutečné zásadní změny? Jedná se o produkt, který budete používat roky (nebo v případě jídla všechen skutečně spotřebujete)? A hlavně – opravdu ho potřebujete?
Lesk a bída ekologických variant
Uvedeme příklady výrobků, které se tváří, že jsou lepší než ostatní, i když to není tak úplně pravda. Neznamená to, že jsou špatné nebo že je nemáte kupovat. Jen je nekupujte zbytečně s pocitem, že vše je v pořádku, protože jsou přece ekologické.
Bioplasty
Označuje se tak asi 300 druhů různých materiálů, které jsou k nerozeznání od plastů vyrobených z ropy. Dělají se z biomasy, což je látka organického původu. Může jít o odpad z těžby dřeva nebo zemědělské výroby. Potud jde o lepší variantu plastu. Nedohledala jsem přesná čísla o tom, zda je výroba výrazně náročnější, nicméně zásoby ropy nejsou nekonečné – podle některých prognóz dojde za 70 let. Diskutabilní je ale rozložitelnost těchto plastů. Výrobci je nejčastěji označují jako kompostovatelné nebo biodegradabilní. O rozložení kompostovatelného sáčku by se měla postarat sama příroda, v biodegradabilním plastu se nachází látka, která spustí jeho rozklad sama. Výzkumy ukázaly, že na běžném zahradním kompostu se ale kompostovatelný plast nerozloží. Vědcům se to podařilo, až když podmínky uměle upravili, teplotu zvýšili například na 60 stupňů. A ani tak se nerozložil úplně, zůstaly z něj mikroplasty nebo nanoplasty, jež by kompost znehodnotily. Kdy se u biodegradabilních plastů spustí kouzelná přísada, která ho ekologicky zničí (a jak pozná, aby to nebylo během používání), se mi zjistit nepodařilo. Eko-kom, společnost, která zajišťuje svoz tříděného odpadu, jeho dotřídění a využití jako druhotné suroviny, z biodegradabilních plastů nadšená není. Při recyklaci jsou s nimi problémy a snižují kvalitu druhotné suroviny. Bioplasty by proto měly přijít do komunálního odpadu, ne do tříděného.
Ekologické jednorázové nádobí
Podobný příběh jako u plastů. Skládá se ze spousty materiálů ne úplně jasného původu. I když ale použijete skutečně nezávadný papírový talíř, nelze ho recyklovat. Pokud jsou na něm zbytky jídla nebo je promaštěný, nepatří ani na kompost, ani do modrého kontejneru. Takže poputuje v lepším případě do spalovny, v horším na skládku. Tam by měl teoreticky šanci se rozložit, nesměl by ale být zavřen v plastovém pytli na odpadky. Takhle se k němu nedostane vzduch ani potřebné bakterie, bude jen vrstvou neprodyšného odpadu, která vytváří nežádoucí skleníkové plyny. Někdy si jídlo s sebou vezme asi každý z nás, pokud si ho ale necháváte donášet často, nebo se denně stavujete na kávu s sebou, zvažte, jestli by nebylo možné použít vlastní nádobu.
Lahve na pití
Složité téma. Nejekologičtější je využít to, co už máte doma. Třeba PET lahev od jiného nápoje – u plastu se teď ale hojně diskutuje o uvolňování mikroplastů. Místo plastových lahví tedy nastoupil trend lahví skleněných. Ty jsou zdravotně nezávadné, ale pokud se rozbijí, borosilikátové sklo nesmí to tříděného odpadu. Opět tak končí ve spalovně nebo na skládce. Další variantou jsou lahve nerezové. Ty jsou, alespoň podle posledních výzkumů, skutečně „non-toxic“, snadno se udržují a vydrží všechno.
Papírové tašky
Evropská unie si došlápla na igelitové tašky, a tak je plošně nahradily papírové. Jejich výroba však vyžaduje až čtyřikrát víc vody a vzniká při ní i víc emisí. Vyvažují však hlavní nevýhody těch plastových. U nich trvá stovky let, než se rozloží, a jak už víme, nerozloží se beze zbytku. Kvůli nízké váze navíc nebylo možné zabránit tomu, aby poletovaly a usazovaly se v přírodě. Aby měly papírové tašky skutečně smysl, je potřeba použít každou alespoň třikrát. Pokud je to možné, noste na nákup tašku vlastní.
Oblečení z recyklovaných materiálů
Látky lze recyklovat docela dobře, v objemu rychlé módy se jich ale recykluje zlomek, zhruba jedno procento. Sáhnout po novém kousku z recyklované řady má smysl, ale jen tehdy, když oblečení skutečně potřebujete. Pokud posíláte ještě nositelné kousky do recyklačních programů velkých řetězců a vzápětí si koupíte nové, stali jste se obětí zeleného vymývání. Skutečně ekologické je oblečení, které nosíte tak dlouho, jak jen je možné, a pokud se poškodí, opravíte ho.
Zdroj: časopis Gurmet, inOdpady, Udržitelný obal
