Absint má za sebou jeden z nejúžasnějších příběhů, jaký by nevymyslel ani hollywoodský scenárista. Zrodil se jako lék v malé obci Val-de-Travers, v nádherné krajině prudkých vápencových skal, kde koncem 18. století působil lékař Pierre Ordinaire, jenž začal z místních bylin připravovat zázračnou medicínu na všechno. Dodnes zde stojí muzeum věnované příběhu zelené víly, jak se absintu později říkalo. A každý rok v červnu se tu koná festival absintu, protože po sto let dlouhém zákazu byl tenhle nápoj opět vzat na milost.
Lék na chmury
Žádný jiný alkohol nepřinesl tolik rozporuplných reakcí jako právě absint. Velebený i zatracovaný, milovaný i nenáviděný. Symbol jedné velké kulturní dekády, opěvovaný spoustou malířů, básníků i spisovatelů, ale také nápoj s nálepkou ďábelského dryáku, který byl ve všech civilizovaných zemích po dlouhé roky na indexu. Jak to tedy je? Byl absint skutečně tak nebezpečný, že ho celá Evropa na počátku minulého století postavila mimo zákon? Jeho hlavní složkou je pelyněk, který se používal jako lék už v antickém Řecku, kde ho předepisovali při mnoha nemocech. Jeho novodobou slávu odstartoval zmíněný švýcarských lékař, který svůj účinný přípravek začal připravovat z mnoha alpských bylin, přičemž tou hlavní byl právě pelyněk, o jehož pozitivním účinku se sečtělý vědec dozvěděl ze starých knih. Jeho lék fungoval parádně, a to nejen na nemoci, ale především na zahnání depresí a chmur. A brzy se o něm začalo mluvit široko daleko.
Mezi námi magory
Lékař se s tajným receptem svěřil zdravotní sestře, ta ovšem lékařské tajemství neudržela a brzy poté recepturu získal jistý pan Henri-Louis Pernod, který začal absint průmyslově vyrábět ve svém lihovaru ve Francii. A během pár let z něj udělal pálenku, po níž brzy šílela celá Paříž. Absint proslavila umělecká bohéma. Ať už významný malíř Henri de Toulouse-Lautrec, či ještě slavnější Vicent van Gogh, u něhož prý pod vlivem absintu propukla duševní choroba, a dokonce si při jednom z četných záchvatů uřízl ucho. Ostatně už na konci 19. století získal absint mnoho přezdívek, vedle zmíněné zelené víly, symbolu svůdnosti, se mu říkávalo také vstupenka do Charentonu, což byl blázinec nedaleko Paříže.
Zločin a trest
Nad absintem se začala stahovat mračna. V samotném Švýcarsku odpor k tomuto nápoji vyvrcholil v roce 1905, kdy jistý farmář z obce Commugny zastřelil v absintovém opojení svou manželku a dvě dcerky předškolního věku. Vznikla petice požadující okamžitý zákaz absintu, kterou během několika dní podepsalo 100 tisíc lidí. V kantonu Vaud zakázali kořalku měsíc po vraždě, brzy poté následovaly zákazy v Belgii, Nizozemsku a zbytku Švýcarska. V roce 1915 skončila zelená víla také v samotné Francii a téměř sto let pak čekala na rehabilitaci. Až moderní věda dokázala, že za zločiny, které mu byly přisouzeny, nemohl samotný absint či pelyněk, ale „chlast“ jako takový, respektive jeho nadměrná konzumace.
Večeře s absintem
Výrobu zeleného „léku na chmury“ opět povolili a v jeho rodišti, Val-de-Travers, otevřeli působivý Dům absintu, který každý rok přiláká nějakých dvanáct tisíc lidí. „Téma absintu je pro turisty mimořádně zajímavé, všechny legendy, ale i moderní přístupy, naše muzeum je zkrátka živé a snaží se vtáhnout návštěvníky do historie i jinými způsoby, třeba vařením s absintem,“ upozorňuje Adriana Curovic, která má na starost oblíbený švýcarský region Tří jezer. Asi nejžádanější jsou právě lekce vaření, kdy se absint používá při přípravě několika jídel. Největším hitem je ovšem workshop s názvem zakázaný dezert, kde se účastníci naučí připravovat lahodný moučník s absintem. Ten je pak zařazen na menu podávané v nedaleké restauraci Les Six Communes.
Zdroj: iGlanc.cz, mojesvycarsko.com, časopis Gurmet, Libor Budinský. Publicista Libor Budinský se věnuje světu gastronomie již dvacet let. Je autorem knihy Nejlepší pražské restaurace. Posledních sedm let je redaktorem časopisu Gurmet.
