Můžete těm, co Zrádce ještě neviděli, říct, o čem jsou a jaká je v nich vaše role?
Zrádci jsou koncipovaní v podobném duchu, jako je hra Městečko Palermo usíná. Zjednodušeně řečeno: Posbíráte čtyřiadvacet hráčů, vytrhnete je z jejich reality a vezmete je na hrad, kde je zavřete. Každý z nich tam může vstoupit s jakýmkoli příběhem o sobě, protože vědí, že několik z nich bude první den určeno za zrádce. A ti zrádci mají za úkol každou noc jednoho z těch ostatních zavraždit. Těm ostatním se říká věrní. Je to hra, která není úplně jednoduchá, ale myslím, že bude pro diváky zábavné ji sledovat. Většina z těch, kdo se natáčení účastnili, chtěla být zrádci, ale myslím, že ti, kteří se jimi stali, pochopili, co je to za strašnou zátěž. Protože musíte velmi promyšleně a dobře lhát a všem do očí něco předstírat, což je docela velké břímě. Hráči zároveň musejí každý den splnit nějakou misi společně jako tým. Trošku jsme se báli, aby od hry neměli určitý odstup, protože Češi to tak někdy mají, že se chovají ve stylu: na nás si nepřijdete. Ale myslím, že ta hra je hodně sugestivní, navíc ve spojení s tajemnou atmosférou Křivoklátu.
V poslední době jsme vás mohli vidět také ve filmu Vlny, v němž jste si zahrál postavu Jiřího Dienstbiera. Jak moc vás Jiří Mádl přesvědčoval, abyste roli přijal?
Vůbec mě nemusel přesvědčovat. Byl jsem strašně rád, když mi Jirka zavolal. A když mi poslal scénář, bylo mi jasné, že jde o něco výjimečného. Říkal jsem mu, že se úplně zbláznil, a ptal se ho, jak to chce natočit, že na to musí mít strašně moc peněz, protože je to velkofilm. Ale on to měl vymyšlené tak, že použije autentické dobové záběry a do nich bude natáčet nové záběry. Což udělal a myslím, že to vypadá ve filmu úplně neskutečně. Myslím, že se mu povedla řemeslně věc, která v Česku nemá obdoby.
Sám jste taky režisér. Stává se vám někdy, že vidíte nějaký pěkný film a řeknete si, sakra, to je škoda, že jsem ho nenatočil já, nebo že to téma nenapadlo vás?
To si říkám u každého dobrého filmu, který vidím. A nejhorší je, když něco vymyslíte a máte pocit, že jste první, kdo s tím přichází, a pak vám někdo řekne, že je to v tom a v tom filmu a ať si ho pustíte. Ale jak stárnu, jsou moje ambice být v něčem první a nejlepší menší a menší a spíš jsem rád, že v našich podmínkách se někomu podaří takhle skvělý film, a strašně moc mu to přeju, než abych záviděl.
Máte teď před sebou nějaké natáčení?
Já jsem teď žil několik měsíců těmi Zrádci. A čeká mě natáčení seriálu, ale to bude až za několik měsíců, takže o tom zatím ani nemůžu moc mluvit.
A jako režisér připravujete nějaký film?
Docela dlouho jsem hledal nějakou látku, nakonec jsem si vymyslel svůj projekt, který se teď snažím nějakým způsobem rozběhnout, ale všechno je teprve v počáteční fázi.
Máte jako scenárista nějaké téma, které vás láká nebo ke kterému se pořád vracíte, které ve vás nějak rezonuje?
Možná je to něco, co je i ve filmu Padesátka, téma určité dědičnosti, předurčení člověka na základě toho, komu se narodí, do jakého prostředí a do jaké míry tohle předurčení může prolomit. Do jaké míry je s tím těžké se smířit a jakými fázemi si člověk během života prochází? To asi zažívá v životě každý, že v určitém období nesnáší předobraz otce a matky, a pak se dostane do fáze, kdy se jimi samotnými začne stávat. A možná proto, že se jimi začne sám stávat, tak to začne brát na milost. Nebo aspoň začne věci chápat. Jde vlastně o určitý koloběh předávání zkušeností, ambic a vědomí o tom, co je život, předávání z generace na generaci. U toho se často přistihnu.
Je něco, k čemu vás rodiče nevedli nebo nepřivedli, a vás to tím pádem v životě minulo?
Mám čím dál silnější pocit, že to, k čemu mě naši – ať už přímo nebo nepřímo – vedli, mi chtěně nebo nechtěně naskytlo spoustu příležitostí a možností. A není to jen herectví, ale i velký rozhled, který moji rodiče měli nebo pořád mají a který se mi snažili předat spolu s důvěrou v to, že se můžu rozhodnout pro cokoli, co chci. A dneska svět svými možnostmi umožňuje cílevědomým lidem, kteří se pro něco rozhodnou třeba i v pozdějším věku, věnovat se tomu naplno. Stačí se jen rozhodnout, což je ale nejtěžší. Ale co je nejzásadnější a co já chci také předat svému synovi, je, že když se pro něco rozhodne, tak to dokáže, když to bude opravdu chtít.
Mluvíte o synkovi, jsou mu dva roky a internetem kolují různé články o jeho jméně, které rozebírají, jestli a proč jste ho pojmenovali Hubert Šman Kotek?
Dneska se až příliš řeší, kdo se jak jmenuje a kdo dal komu jaké jméno. U nás to nebyl žádný naschvál, to jméno má historii, která sice začala nějakým vtipem, ale z něj se skutečně stalo jeho jméno, které třeba moje máma používá, když na něj mluví – říká mu Šmáňo nebo já Šmanísi a tak. Je to přezdívka, jaké dávají rodiče svým dětem, akorát my jsme ji asi udělali trochu oficiálnější, než je obvyklé, a budeme doufat, že nás za to jednou nebude proklínat. Všichni mi říkají, že se mu jednou budou děti ve škole smát, a já jim odpovídám, že se mu budou smát stejně už jenom proto, že je syn Vojty Kotka, takže si stejně projde nějakým lehkým peklem. Tomu se asi nedá vyhnout. Ale já doufám, že ho připravíme a vypravíme do světa jako silného jedince, který si s tím bude umět poradit.
Když jste se stal tátou, změnilo vám to třeba i náhled na práci?
Jak už jsem o tom mluvil, narození syna uchlácholilo určité moje ambice. Říkám, že nejlepší role mého života už se mi povedla. A taky mě to nějakým způsobem ustálilo, a to i profesně, a zbavilo pocitu, že musím vymyslet něco převratného. V poslední době větší role většinou odmítám, protože nechci být někde dva měsíce zavřený a nebýt s rodinou. Snažím se v tomhle hodně zvažovat, jakou práci přijmu. Narození syna mě taky naučilo vybírat si ty věci nejen pečlivěji, ale taky dělat efektivnější rozhodnutí. Protože na jedné straně chce člověk trávit co nejvíc času s rodinou, ale zároveň ji taky musí uživit. Například Zrádci byli hodně intenzivní natáčení, které ale trvalo zhruba čtrnáct dní. Navíc já jsem si začal dávat podmínku, že chci, aby se mnou mohla být rodina na place, abych s nimi mohl po natáčení trávit aspoň večery. Na Zrádcích to taky tak bylo, ale po dvou dnech se to ukázalo jako naprostý nesmysl, protože tahle show byla neskutečně náročná. Každý díl se musel odehrát v jednom dni a v tom dni se musela stát strašná spousta věcí. Takže běžný dvanáctihodinový natáčecí den se změnil v sedmnáctihodinový. Nemělo tedy smysl na natáčení rodinu mít. Zrádci jsou zkrátka formát, který vás úplně pohltí a na konci vyplivne. Moje žena má ráda takové formáty, a když jsem jí trošku natajno už v předstihu pouštěl první díl, byla nadšená a okamžitě chtěla vidět další, takže mi odpustila, že jsem na čtrnáct dní zmizel.
Sleduje žena s podobným nadšením i pořad Máme rádi Česko?
Ne, to jí zakazuju, to nejde, abych trávil páteční večery tím, že se budu dívat na pana Prachaře a pana Boučka. Ale vím, že ona se na to dívá natajno s mou mámou, když u toho zrovna nejsem.
V Máme rádi Česko vás Jakub Prachař jako kapitán týmu soupeřů velmi často poráží. Jak na to reagují vaše ambice? Máte snahu před natáčením Jakuba porazit?
Moje prohra rozhodně není nahraná a já mám vždycky snahu Kubu porazit. Tahle ambice určitě není umělecká, na tomhle poli, jak on tvrdí, ho porážím. (smích) Natáčení Máme rádi Česko je pro mě vždycky příjemná záležitost, tak trochu jako rodinná sešlost. Vždycky během pěti dnů natočíme deset dílů. Díky tomu, že jsme přátelé a že jsou tihle dva kluci a jejich holky mí asi nejbližší přátelé, které z tohoto prostředí mám a trávíme spolu spoustu času i mimo natáčení, je to pro nás vždycky příjemné.
Když jsme se tak bavili o tom, co člověka předurčuje a ovlivňuje: Za chvíli to bude dvacet let, co měli premiéru Snowboarďáci. Ti váš život asi ovlivnili hodně?
No jasně že jo. Asi každý herec touží po tom zahrát si v něčem takhle ikonickém pro určitou generaci. A když si v tom zahraje, tak to začne pak trochu nesnášet, protože má tu jednu konkrétní roli pořád na talíři. Ale s odstupem času se objeví i vděk za to, že měl takové štěstí a mohl si v tom zahrát. Ale zároveň ho to předurčuje nebo zavazuje k tomu tu roli nějakým způsobem překonat nebo překonávat, vymanit se z ní a světu i sobě dokázat, že umí ještě něco jiného.
Co se týče divadla, účinkujete například v pražském Činoherním klubu. Budete tam zkoušet něco nového?
Už bych na to neměl čas. Malinko se mi totiž rozrůstá počet představení v Divadle Járy Cimrmana, od října budu naskakovat do představení Vyšetřování ztráty třídní knihy. Už minulý rok se mě Zdeněk Svěrák ptal, jestli bych nechtěl hrát v nějakém dalším představení, a já jsem mu řekl, že moc rád. On mi pak zavolal a nabídl mi, abych ho alternoval v Africe. Trošku mě tím zaskočil, byl jsem z toho nervózní a ptal jsem se ho, jestli je to dobrý nápad. A on mi říká: Vojto, já nevím, jestli to víš, ale ty jsi docela oblíbený herec. A já mu na to odpověděl: Dobře, Zdeňku, ale nejsem Svěrák. A tak teď po roce, co hraju v Africe, mi nabídl ještě alternaci ve Vyšetřování ztráty třídní knihy, takže se v mezičase snažím tu roli naučit.
Jak jste si užil léto?
Snažil jsem se udělat si prázdniny volnější a odpočinout si. Kdybyste se zeptala mojí ženy, možná by vám řekla, že moc volno nemám, ale já si myslím, že ano, a snažím se být s nimi co nejvíc a co nejvíc si ten společný čas užít.
Jste filmař, ale označil byste se zároveň za filmového fanouška? A máte nějaký film, který rád sledujete a třeba se za to i trošku stydíte? Takové vaše „guilty pleasure“, tedy něco jako hříšné potěšení?
Nemám moc rád termín guilty pleasure. Prostě když máte něco ráda, tak to máte ráda. Ale pokud mám říct nějakou blbinu, kterou rád sleduju, tak jsou to třeba Žhavé výstřely. A pak každý rok na Vánoce Lásku nebeskou. Tu však nepovažuju za blbinu, ale za hezký film.
Mluvili jsme o práci, co máte teď před sebou nepracovního, na co se těšíte?
Jedeme s kamarády na naši „čuňárnu“, což je možná něco, co by se dalo označit jako guilty pleasure. Vyrazíme na tři dny někam pod širák, trošku na principu Zrádců. Jsme vytržení ze života, máme kostýmy a rekvizity a hrajeme si sami pro sebe nějaký příběh. Strašně moc se na to těším, protože u toho člověk opravdu krásně vypne.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV magazín
