Jak jste se připravoval na druhou sérii Einsteina?
Především jsem musel podstoupit dvě hodiny boxu. Byl jsem překvapený náročností boxu, protože když to vidíte ve filmech o Rockym a podobně, zdá se vám to jednoduché. Zkrátka dáte někomu pěstí – a je to. Já jsem do této doby nikoho neuhodil a před zrcadlem v tělocvičně jsem zjistil, že v boxerských rukavicích vypadám neskutečně vtipně. To se ale k té mé postavě Filipa hodí, protože on ten box úplně neumí, tak jsem se za to schoval.
Co vám šlo v boxu nejméně?
Neuměl jsem se moc krýt, tak jsem ruce dával před sebe místo toho, abych je měl u hlavy. Když je ovšem máte před sebou a někdo vás do té své rukavice praští, tak si sám dáte pěstí. Což se mi podařilo nesčetněkrát.
Jaký je podle vás Filip?
Je prudce inteligentní, až geniální člověk, který to dává velmi rád na odiv svému okolí, a zároveň to kompenzuje různými charakterovými vadami a neduhy. Ve výsledku je to docela k...t. Má nemoc, která mu omezuje čas, a kvůli tomu je hodně zrychlený. Snaží se řešit svoje výzkumy, ale do toho všeho se ještě připlete k policii. To ho zdržuje od reálné práce, ale zároveň mu to hladí ego.
V seriálu jste spolupracoval s mnoha kolegy, s nimiž jste se už během své kariéry setkal…
Máte pravdu. Například točit se Čmaňou (přezdívka Pavla Zedníčka – pozn. red.) je skvělé, znám ho od svých dvanácti let, kdy jsme spolu hráli v Richardovi III. v dnes již neexistujícím Divadle Globe na pražském Výstavišti. Aničku Polívkovou znám taky od dětství, protože můj táta hodně spolupracoval s jejím tátou Bolkem. O Veronice Freimanové se ani nezmiňuju, protože to je taková moje filmová máma. Do toho všeho režisér Vojta Moravec je můj spolužák. Pro mě to bylo takové až rodinné setkání.
Diváci vás o prázdninách uvidí nejen v seriálu Einstein, ale i na Letní scéně Musea Kampa v inscenaci Werich. Máte rád účinkování pod širým nebem?
Vždycky jsem si říkal, že nechci hrát divadlo v létě, protože ho hraju celý rok a v létě si od něj chci odpočinout. Ale na Kampě je to něco jiného. Jednak je to samozřejmě dáno lidmi, kteří v inscenaci jsou. A už to, že člověk hraje Wericha na Kampě, je ikonické samo o sobě. Navíc ten prostor má svoje kouzlo, skoro bych řekl až magii. Než jsem v létě začal na Kampě hrát, nikdy před tím jsem se tam takhle často nepodíval. A vždycky večer, když představení skončí a lidé odejdou, je kouzelné se tam projít. Mám jednu cestičku, která vede od Musea Kampa směrem proti proudu Vltavy, naproti Střeleckému ostrovu. Tam to vypadá, jako kdybyste se najednou ocitli v lucernami osvětlených uličkách Paříže. A vlastně technicky ten prostor, kde hrajeme, není úplně pod širým nebem. Přímo na jevišti je velký strom, diváci sedí kolem nás, ke spoustě z nich jsme blízko, což má jedinečnou atmosféru. I to, že nějak bojujeme s přírodními vlivy, s okolními zvuky, má něco do sebe. Vlastně je to svým způsobem dobrodružné.
Máte nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?
Když hrajeme ve velkém dešti a diváci chtějí zůstat, i když zmoknou, tak čekám, kdy přijdou kroupy nebo nějaký úraz, kdy si zlomíte nohu na mokrém pódiu. Funguje to tak, že když prší ještě před začátkem představení, tak se mi strašně nechce. Hned v prvních pěti minutách mám totiž na jevišti zinscenovaný pád, kdy sebou říznu, takže se okamžitě promočím… Ale diváci, a i spád celého představení ve mně vybudí pozitivní adrenalin, takže je to vlastně velká výzva.
Byl jste se podívat na kolegy v ostatních inscenacích, které se hrají na Letní scéně Musea Kampa?
Viděl jsem Medu poprvé ze záznamu, když mi tvůrci nabízeli spolupráci na Werichovi. Vloni jsem se byl podívat na Martě a byl jsem nadšený. Je to skvělá inscenace.
Jakou další postavu byste si rád zahrál?
O tom jsem zatím moc nepřemýšlel, ale bavil by mě Waldemar Matuška, kdybych uměl zpívat, ale to se mě asi moc netýká… (směje se)
Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti, nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?
Je to velmi specifické, protože v první chvíli jste svázaní tím předobrazem. Většinou, když jsem hrál reálnou postavu, je největší práce oprostit se od všeho, co si zjistíte, a udělat ji po svém, vnést do role něco svého. Nedělat kopii nebo karikaturu, a zároveň najít kompromis mezi tím, co divák čeká, že dostane, a tím, aby vaše pojetí bylo osobité, avšak nikoli neuctivé a drzé. Takže to má svá úskalí, ale zároveň máte z čeho vycházet.
Jak to bylo konkrétně u Wericha?
Wericha nejde reprodukovat, nelze ho zahrát. My nějakým způsobem vyprávíme jeho příběh, ale napodobovat ho je skoro nemožné. Viděl jsem Martu, když ji hrála Hanka Holišová, kdy je její otisk umocněný ještě písněmi a ikonickým hlasem, který se Hance podařil s osobitým ozvláštněním reprodukovat. U Wericha sám nevím, do jaké míry to dělám nebo ne. Vím, že se hlasově pokouším o podobné intonace, ani ne tak vědomě, ale spíš že to tam samo skáče. Je to velmi tenká hranice, aby to nebyl kýč a aby divák dostal nějaký uvěřitelný vhled do jeho osobnosti. Wericha máme asi všichni naposlouchaného z filmů, z pohádek, a navíc v rámci zkoušení jsem se dostal ke spoustě různých materiálů, knížkám a podobně. Nejsem však kovaný odborník na Wericha. Spíš jsem se pokoušel nějakým způsobem vyhovět naší adaptaci a soustředit se na ni.
Co vás teď čeká?
Teď se snažím co nejvíc věnovat své rodině a z práce spíš utíkat, ovšem jsou samozřejmě věci, ze kterých utéct nejde a které byly domluvené dlouho dopředu. Dotočil jsem Einsteina, nazkoušel jsem novou věc v Činoherním klubu, hru Konsent v režii Šimona Dominika, kde spolu se mnou hrají například Ondřej Rychlý, Marta Dancingerová a mnozí další kolegové. Ale snažím se dělat, pokud možno, jednu věc, a ne tři najednou, jako to bylo dosud.
Vojtěch Kotek
Narodil se 8. ledna 1988 v Praze. Pochází z divadelnické rodiny, jeho otec Václav Kotek hrál léta v Divadle Járy Cimrmana. Popularitu mu přinesl film Snowboarďáci, kde hrál s Jiřím Mádlem. Vidět jsme ho mohli i v dalších filmech a seriálech, například ve snímku Rafťáci, Hořící keř, Poslední aristokratka, Vlastníci či v seriálu Pojišťovna štěstí. V roce 2015 debutoval coby filmový režisér filmem Padesátka. Je vyhledávaným dabérem, jeho nejznámější dabingovou rolí je Harry Potter. Loni se oženil, s manželkou Radanou mají syna Huberta.
Zdroj: časopis TV Mini
