Jde o vaše první setkání s Lucií Vondráčkovou, která ztvárňuje Magdinu nepříjemnou kolegyni Soňu?

S Luckou jsem se potkala už před časem, když jsme točili spot proti používání palmového oleje. Oslovila jsem ji, věděla jsem totiž, že je jí problematika ochrany přírody blízká, několik podobných kampaní už dělala. Nabídku přijala. Pak začala zkoušet s mým mužem (hercem Hynkem Čermákem – pozn. red.) inscenaci komedie Štěstí v Divadle Palace, takže jsme se vídaly hodně přes manžela. Často jsme se pozdravovaly nebo mi Hynek reportoval, co se děje během zkoušení. Viděly jsme se i na premiéře. Díky tomu nám už přišlo nějak přirozené, že se známe. Do naší dějové linky jsme asi i proto vpadly po hlavě, takže příchod Lucky do Ulice proběhl hladce. Někdy máme jen potíže být na sebe tak zlé, protože se v reálu dost nasmějeme. Člověk ale holt musí být profík a umět přepnout z civilu do role.

Zdroj: Youtube

Co vám zůstalo v paměti z prvních dní v Ulici?

Točila jsem s Páťou Pagáčovou, Matoušem Rumlem a Petrem Vackem. Přesně si pamatuju i na úplně první den, protože Petr Vacek na mě neustále fascinovaně koukal. Moje postava se totiž svým outfitem trošku odlišovala od ostatních. Víceméně jsem vypadala, jako bych přiletěla z Marsu. Při zkoušce textů se mnou Petr nebyl schopen vést dialog. Říkala jsem si, co je to za divného pána, který na mě jen zírá a nehraje? (smích) Byl ale prostě jen překvapený, že na plac přišel někdo nový, barevný, a nechal se tím unést. Naštěstí jsme si s Petrem sedli. Jedeme na stejné vlně jistého bláznovství, oba jsme podobně poťouchlí a střelení.

Do jaké látky byste zvládla děti opravdu naučit matematiku a zeměpis, kterým se v seriálu věnujete?

Na tuhle otázku vám snad ani nebudu odpovídat. Matematika mi dělá odjakživa opravdu velké problémy. Naposledy jsem ji měla na základní škole a byla jsem velice ráda, že se na konzervatoři neučí. Raději bych tedy v tomto směru nikoho nechtěla studijně vést, protože by to s ním zřejmě, co se znalostí týče, nedopadlo vůbec dobře. (smích) Ale zeměpis bych myslím zvládla, protože ráda a hodně cestuju.

Kam nejraději vyrážíte?

Mojí srdcovkou je Afrika. Vztah k tomuto kontinentu jsem získala možná v dobách, kdy jsem se jako maličká opakovaně dívala na pohádku Madagaskar, v níž se objevovala úžasná zvířata jako lev, hroch, žirafa a mnohá další, a také jsem hodně sledovala dokumenty Davida Attenborougha. Když jsem navštívila Afriku poprvé, absolutně mě odzbrojila divokou, a ještě nenarušenou přírodou, které je v Evropě pomálu. Byl to neuvěřitelný příval energie. Miluju zvířata, a pokud je vidím volně se pohybovat v přírodě, jsem šťastná. Kdo nikdy nebyl v pralese nebo v nějaké jiné velké divočině, nedokáže si myslím ten pocit navodit.

Na co by si měl člověk dávat v pralese pozor?

Snadná odpověď. Víceméně na všechno. Co si budeme nalhávat, jde o celkem nebezpečné a nehostinné prostředí. Cokoli vás může štípnout, kousnout, pokud potkáte slona, který se vás lekne, jde vám o život. Kromě určitých technických záležitostí se na to moc připravit nedá. Musíte reagovat dle situace. Díky radám manžela jsem si udělala základní představu o tom, co bych si měla vzít s sebou. Do pralesa jsem vyrážela s Arthurem Sniegonem žijícím napůl v Česku a napůl v Africe. Ten se se svou organizací Save Elephants snaží o ochranu tamní přírody. Arthur mě také informoval, jak se zachovat v případě setkání s gorilou či slonem nebo jak reagovat, pokud bychom byli zrovna na vodě a nad hladinu vyplaval hroch. Spoléhala jsem na to, že mě doprovází někdo, kdo tam žije a ví, co v případě nutnosti dělat. Arthur se pohybuje v Kongu s lehkostí jako doma, takže jsem téměř neměla strach. Nebezpečí jsem si neuvědomovala. Kdyby si měl člověk říkat, co všechno by se mu mohlo stát, asi by se na podobná místa nikdy nepodíval.

Co se dělá v případě srážky s hrochem?

Pokud ho potkáte ve vodě, nemáte úplně výhodnou pozici. Je totiž velmi teritoriální. Z dálky sice vypadá hezky, ale potkat ho fakt nechcete. Je hrozně rychlý a agresivní, tedy pokud se dostanete do jeho prostoru. V Africe je to jedno z nejsmrtonosnějších zvířat. Instrukce zněly: plav v kalné vodě ke dnu. No, nechtěla bych si něco podobného vyzkoušet…

Zpět k herectví. Kdy jste se potkala poprvé s kamerou?

Moje první větší natáčení byla pohádka Karla Janáka Dvanáct měsíčků pro Českou televizi. Už tehdy jsem věděla, že je mi svět filmu bližší než svět divadla. Ne že by se mi divadlo nezamlouvalo, ale stálé angažmá má pro mě své limity. Ve filmu mě baví nejrůznější proměny, kdy pokaždé můžete hrát s jinými lidmi, pracovat s jinou partou, na jiném místě a vytvářet odlišné situace. Ráda poznávám nové věci, ráda se pouštím do nových výzev. Tahle věta mě asi charakterizuje, nejen co se týče pracovního, ale i osobního života.

Co pro vás bylo na natáčení Dvanácti měsíčků zajímavé?

V maskérně mi nasadili obrovskou blonďatou paruku a vypadala jsem, jako bych měla na hlavě dvě velké koblihy. I líčení bylo docela šílené, postavy byly dost stylizované. Nejvíc mi ovšem utkvěla v paměti ta šílená zima a jednoduchý kostým, pod nímž jsem musela mít asi dvacet vrstev oblečení, abych nezmrzla. Točili jsme ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm, a tak jsem si mohla odskakovat z ostravské konzervatoře přímo na plac.

V seriálu Místo zločinu České Budějovice jste si zase střihla pěknou rvačku. Jak její natáčení probíhalo?

Byla jsem z toho tehdy nadšená, protože kaskadéři, kteří ji se mnou nacvičovali, spolupracovali s mým mužem na seriálu Rapl, takže jsme se znali. Snažila jsem se, aby po kaskadérské stránce choreografie vypadala opravdu věrohodně. Bohužel se v seriálu daná scéna nakonec trochu sestříhala. Původně byla krutější. Možná i právě proto ji zkrátili. Samotná choreografie se nacvičovala podobně jako ta taneční. Když ji navíc skloubíte s herectvím a kamera vše dobře nasnímá, je to paráda. Obdivuju herce, kteří dokážou spolu s kaskadéry vytvořit takovou choreografii, že to vypadá, jako by dotyčný dostal fakt velkou nakládačku.

Zaskakoval za vás někdy kaskadér?

Ano, například právě při tomto natáčení jedna mladá paní ve scéně, kdy měla moje postava viset na háku. V záběrech jsme se střídaly, abych si nezpůsobila modřiny. A za druhé jsme byly téměř nahé, takže jsme se mohly každá aspoň na chvíli zahřát. Kdysi jsem také točila seriál s Orlandem Bloomem, kde jsem si jako kaskadér vyzkoušela létání na lanech. Čtyři hodiny jsem na nich byla zavěšená a dělala, že létám a u toho zpívám. Kaskadérství je velmi zajímavý obor. Kluci a holky, kteří ho dělají, jsou obdivuhodná parta. Častokrát dokážou neuvěřitelné věci, které vám vezmou dech.

Existuje vlastnost, která vám komplikuje profesi?

Ano, neuvolněnost. Dokážu sama sebe kolikrát zbytečně znervóznit. To mě pak brzdí ve výkonu. Snažím se uklidňovat a pracovat na tom, abych se hodila do pohody. Postupem času se mi to daří čím dál víc. Jsem snad na dobré cestě, jak nad touto vlastností konečně vyhrát.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Pohoda

Související články