Jaká pro a proti jste zvažoval před upsáním se Ulici?
Především jestli to zvládnu. Takový seriál jsem totiž nikdy před tím netočil. Musím také přiznat, že jsem po covidu a neslouží mi paměť. Ulici proto beru jako jistý trénink. Všichni jsou na mě laskaví, tak to zkouším dál. Uvidíme, jak dlouho to vydržíme. Tím myslím obě strany.
Co vy a sociální sítě, které jsou hlavní linkou vaší postavy?
Na žádné sítě nechodím, nerozumím jim. Vlastně jsem ani nikoho nežádal, aby mi jejich princip vysvětlil, protože mě to nezajímá. Jsem v těchto věcech poněkud opožděný. Mně vůbec dlouho trvalo, než jsem přešel od psaní textů rukou k psacímu stroji a od něj k počítači. A u toho už zůstanu. Samozřejmě používám internet, žádné zázraky ode mě ovšem nečekejte. Je to už nějaká desítka let, ne-li víc, kdy jsem si koupil první notebook. Od té doby na něm pracuji. Velké pokroky jsem sice neučinil, ale už mám třetí. Začátky s ním byly krušné. První povídku, kterou jsem napsal, jsem takzvaně utopil. Dlouho jsem míval cukání, když se mi něco nepodařilo, což bývalo dost často, vyhodit počítač oknem a vrátit se k psacímu stroji. Jenže pak všichni začali všechno vyžadovat jen elektronicky, tak jsem se tomu časem musel chtě nechtě podvolit, až jsem si zvykl. Teď už spolu s počítačem celkem vycházíme, kamarádi však nejsme a lepší to asi nebude.
Změnil se vám nějak život vstupem do Ulice?
Vlastně ani moc ne, jen nemám tolik volného času na psaní a divadlo. Točí se mnohem častěji než normální film nebo jiné televizní příběhy. Jsem trošku překvapen tím tempem a rytmem natáčení. Snad si zvyknu, ale nejspíš až časem. Přece jenom jsem už starej a to tempo je pro mě moc hektické a hlava taky všecko nebere tak jako dřív.
S kým se budete v seriálu vyjma Jaroslavy Obermaierové nejčastěji potkávat?
Hlavně s Vaškem Svobodou, Anežkou Rusevovou a Martinou Randovou. Jinak nevím, jaká překvapení mi tvůrci ještě chystají. Uvidíme. I když já myslím, že už mě budou mít brzo dost.
Setkal jste se někdy na vlastní kůži s takzvanými šmejdy, kteří se snaží z lidí vymámit peníze?
Naštěstí ne, jen před pár lety mi přišel e-mail, že jsem zdědil velké peníze. Byl napsán špatně česky, a tak jsem na něj ani nereagoval. Vlastně ano, napsal jsem jim, ať mi peníze pošlou poštou domů, ale nic nepřišlo, bohužel.
Vzpomenete si, jakou největší televizní roli jste ztvárnil?
Bylo jich více, nejzajímavější pro mě ale bylo vždy setkání s ostatními herci. Například jsem se při jednom natáčení seznámil s Vlastimilem Brodským, během jednoho dne jsme se spřátelili a začali si tykat. A během pauz při natáčení jsme probrali celé naše osudy. O svých životech jsme si povídali také s Júliem Satinským, Otakarem Brouskem starším, Josefem Karlíkem a mnohými dalšími. Často jsem poznal, že jsou to příjemní lidé s velkým smyslem pro humor, a mnohé jsem se od nich přiučil, i když to možná ani není vidět. Mám rád tato setkávání. Hodně jsem toho pochytil i od Bolka Polívky, velkého improvizátora, který mě chtěl také naučit pít alkohol. Byl jsem sice učenlivý žák, ale moc to nešlo. Jen tu improvizaci jsem si oblíbil, ovšem v herectví. Inspirativní byli i mnozí režiséři a režisérky. Jen namátkou Karel Smyczek, Viktor Polesný, Věra Chytilová, Pavel Jirásek, Jitka Němcová a další. Říkalo se třeba, že Věra Chytilová na herce křičí, ale na mě byla laskavá, moc hodná a povídala si se mnou. S Karlem Smyczkem jsem se i skamarádil, bydlíme blízko sebe, tak se občas potkáváme. I Jitka Němcová mi poskytovala velkou volnost – vždycky však věděla, co chce. Dobří režiséři vědí, že nesmějí opratě moc utahovat.
Do jakých zajímavých a netypických míst jste se díky natáčení dostal?
V seriálech o houbách, jeskyních a zahradách jsem s režisérem Pavlem Jiráskem navštívil různá krásná místa, o kterých jsem třeba ani nevěděl. Podíval jsem se do našich lesů, do podzemí a jeskyní, do zámeckých a městských zahrad, což bylo krásné. Dostal jsem se třeba do jeskyně Výpustek, kde býval za minulého režimu utajený generální štáb armády. Jinde zase bylo pohřebiště zvířat a pravěkých lidí, ležely tam kosti, přičemž se v těch místech našly i kamenné a bronzové zbraně. Také netopýři tam zimovali. Před časem jsem točil s německým štábem pohádku O trpaslíku Nosovi, tak jsem zvědav, kdy poběží u nás. Je zajímavé, že i když jsem menší postavy, trpaslíka jsem nehrál. Jednou mě zase vezli na natáčení amerického filmu Úkryt v zoo, a náhle vidím na obzoru blízko Výstaviště u Stromovky slony, žirafy a kdovíco ještě. Bylo překvapivé vidět je všechny takhle spolu. Šlo o film z války, kdy nacisté odvezli zvířata z Varšavy do Berlína a v zoo se skrývali za války Židé.
Loni vám vyšla kniha Strašidelná Šumava, která volně navazuje na předchozí díly Strašidelné Brno a Praha strašidelná. Kdy vás napadlo se věnovat právě strašidelným příběhům?
Spíše to byly tajemné povídky, které jsem si v souvislosti s těmi místy vymyslel nebo se jimi inspiroval. Měl jsem vždycky rád příběhy s tajemstvím a s nějakou záhadou. Od dětství jsem četl víceméně všechno s nadšením – od vážných románů přes Balzaka, Huga, Kafku, Maye, Vernea, Poláčka až po Němcovou. Prostě vše, co mi přišlo pod ruku. Byl jsem a pořád jsem snílek. Baví mě si vymýšlet příběhy kolem nějakého pravdivého nebo pravděpodobného jádra či místa, případně postavy. Rád píšu povídky, například v knihách Osudy a jejich pán, Tata a jeho syn, Podivné historky ze života a Hlavně o mamince jsem vycházel z životů mých blízkých a zároveň všelijak, leckdy i drsně fabuloval. Na román jsem si zatím netroufl. Jen na novelu – Brno, ty město mých snů. Také mě těší psát divadelní hry a víc než deset knih jsem připravil i pro děti. Mají pěkný ohlas.
Jaký vztah máte k Praze, Brnu a Šumavě?
Velmi blízký. Z Brna totiž pocházím, v Praze žiju skoro dvacet let. V každé životní etapě jsem se s potěšením procházel různými kouty těchto měst a poznával jejich přilehlé oblasti. V dětství jsme s našima chodili na výlety do brněnského okolí, do těch krásných lesů, v zimě i lyžovat. Bylo to všude blízko a dalo se tam dojet městskou dopravou, někdy i dojít. Takové lesy, jako jsou kolem Brna, nikde jinde nenajdete. A Šumava je prostě krásná a pro mě vždycky tajemně barvitá.
V jaké fázi psaní se nejvíc trápíte?
To je různé, nejvíc klopýtám před začátkem. Když se to rozběhne, už to jde. Motivuje mě ale snění a má fantazie. Vlastně si rád vymýšlím, jde jen o to nastartovat právě tu fantazii. Mám docela pestré a dobrodružné sny, i denní.
Jak vypadá takový denní sen?
To je snad stejné jako v noci. Člověk se zamyslí, zasní a v hlavě se mu spřádají podivuhodné příběhy s všelijakými zápletkami, fantastické, třeba i s motivy z přečtených knížek, ze života nebo co tak člověk zaslechne na ulici a v tramvaji čili v šalině.
Máte nějakou svoji oblíbenou divadelní hru?
Napsal jsem k devadesátce divadelních textů, z poloviny dramatizací, z druhé půlky původních. Oblíbené mám všechny, ale ty moje nejoblíbenější se hrály málo, což mě mrzí. Nestěžuju si však. Mám rád vždycky ty novější, třeba inspirované mou rodinou, životem mého taty nebo maminky, někdy babičky. K nim se často vracívám a vzpomínám, a pak to nějak rozvádím do příběhů a všelijakých dějů.
Na konci roku měla v pražském Studiu Ypsilon premiéru vaše hra Komedianti v autorské režii. Necháte si od herců do režie a textu zasahovat?
Nekladu jim v tom překážky, pokud se neodchýlí od ducha hry. Většinou pracuju s herci, které mám rád, a když je něco dobrého napadne a slouží to inscenaci, nebudu jim přece bránit. Vždyť jde o moje spolupracovníky, partnery. Vždycky jsem rád četl příběhy starých herců a historky o kočovných společnostech a jejich dobrodružstvích. Třeba jak Rudolf Hrušínský kdysi v jejich rodinné společnosti použil hudbu z gramofonu do představení, co hráli. Četl jsem i vzpomínky Branalda, Sedláčka a mnoha jiných a všechny byly inspirativní. Některé motivy jsem si do hry s poděkováním půjčil.
Co vás obecně – jak při práci, tak v životě – dokáže naštvat?
Svárlivost a různí lidé obecně. Mám rád, když je na druhého spolehnutí a dodržuje domluvu. Dřív jsem si myslel, že se v lidech trochu vyznám, ale dnes už si to myslím čím dál míň…
Často vás vídám v divadlech. Jaké inscenace vás v poslední době nejvíc zaujaly a čím?
Mnohé v dobrém i špatném. Ale už mě máloco uchvátí tak jako dřív. Přesto do divadla chodím rád a často a těším se, že mě něčím okouzlí. Mám rád lidské osudy, příběhy, spíš ty tragikomické. Když jsem byl mladší, velmi se mi líbilo brněnské Divadlo na provázku, kde jsem jako student JAMU hrával malé role, třeba Kraba v Alence, závistivého divadelníka v Divadelním románu nebo v Donu Quijotovi, ale třeba i v brněnské Mahence. Pak přišla stará liberecká a následně i pražská Ypsilonka. Bylo toho docela dost. Dnes už to jsou jen obrazy v mé hlavě, vzpomínky z dávna.
Existuje ještě role, kterou byste si chtěl zahrát?
Těžko říct. Například v nějaké pohádce podivného staříka, zlého nebo dobrého, to je jedno. Třeba se mi to ještě v životě podaří, když budu mít trochu štěstí. Ale v tomto směru už žádné velké tužby nemám. Jednou jsem se ptal slavného režiséra George Taboriho, to už byl dosti stár, má-li ještě nějaké plány, a on říkal, že dvě režie. A pak mi jich jmenoval devět. Z toho plyne, že na ty tužby a přání se moc spoléhat nemá…
Zdroj: časopis TV Magazín
