Jak moc vás rozhodí, když věci nejdou podle vašeho plánu?
Na konci roku jsem přecenil síly a neuvědomil si, kde mám své hranice. Teď už je znám a už je nebudu překračovat, abych nemusel zklamávat lidi. Připravovali jsme desku, jeli jsme vánoční turné, od šesti od rána jsem natáčel a pak jsem do dvou do tří do rána hrál na koncertech. Spal jsem denně pár hodin, dokud mi tělo neřeklo: Neblázni, to ne, to je pitomé. Byl jsem jako jedlík, před kterým se otevřelo několik jídelních lístků, a já chtěl ochutnat všechna jídla, která mi byla nabízena, a v půlce jídelního lístku jsem zjistil, že už se do mě nevejde ani kousek.
Pokud člověk musí zrušit domluvené závazky, cítí se odpovědný za to, že lidi, kteří jsou s ním na place, přijdou ten den o práci. Nebo když musíte zrušit koncert, nemůžete udělat radost lidem, kteří se na vás těší. To mi vadí. Já jinak miluju improvizaci, na koncertech i na natáčení, když to nevadí režisérovi. Jsem narozený ve znamení Býka, mám rád své jisté, stejně jako to, když mi naplánované věci drží pěkně pohromadě. Ale už deset let žiju se svou ženou, Vodnářkou s ascendentem ve Vodnáři, což je vichřice a neustálá změna. A ona mě naučila, že jediné, co je trvalé, je právě změna. Tak jsem se naučil reagovat a rychle se vypořádat s tím, že pakliže chce člověk rozesmát Boha, má si něco naplánovat.
Mluvil jste o nové desce. Jaká bude?
Rozhodl jsem se netlačit na to, aby vyšla rychle a k nějakému termínu. Po sedmnácti letech své kariéry natáčím svou první desku ve smyslu, že si ji produkuju. Řekl jsem si, že už jsem velký kluk a snad vím nejlíp, jak bych chtěl, aby moje písničky vypadaly. A protože to znamená větší zodpovědnost a starost, i tenhle závazek přispěl k mému lehnutí na konci roku. Já si nesmírně vážím autorit a lidí, kteří něco umějí, což se projevovalo na aranžích desek, snažil jsem se kompromisy dojít k tomu, aby byli všichni spokojení. A to se pak odrazilo v jiných věcech. Nová deska bude nejvíc písničkářská, jako bych se v ní vracel ke svým kořenům. Bude trochu syrová, postavená primárně na kytarách. Zvuk jsme uzpůsobovali tak, abychom písničky dokázali přesně tak, jak jsou nahrané na desce, zahrát i na koncertech. Bez různých samplů, elektronických zvuků a efektů. Taky jsem si říkal, že už nebudu muset dělat rozhovory o tom, jak vidím svět. Všechno bude na té desce.
Kdy vyjde?
Jak říkám, nemám pevný termín. Myslel jsem, že teď na jaře, ale asi až na podzim. Uvidíme.
Kromě práce na desce pokračujete v natáčení seriálu Zoo, v němž hrajete už skoro rok a půl postavu fotografa Filipa.
Do seriálu jsem nastoupil v říjnu 2022. Moje prvotní motivace byla, že jsme v covidu dostali na zadek a potřebovali jsme se trochu oprášit. Já jsem na divadelní škole nikdy nebyl typ, který by byl plný ideálů o velkém herectví. Nikdy jsem neodsuzoval seriály, ale zároveň jsem do žádného nenastoupil, protože mi proces jejich výroby připadal trochu jako korporátní kolos, který chrlí dva nové díly seriálu za týden. Měl jsem pocit, že tam nemůže být při práci pohoda a harmonie, že si tam nemůžete vybudovat nějaké příjemné vztahy. Ale už první natáčecí den Zoo mě přesvědčil o tom, že to byly z mé strany jen hloupé předsudky. Protože lidi tam jsou boží a já, i když jedu třeba na šestou do práce, se tam těším. Navíc jedním z režisérů je Jiří Chlumský, ten mě kdysi přivedl před kameru, když mi nabídl mou první roli v seriálu Hop nebo trop.
Role Filipa mě baví a jsem rád, že mi ji autoři tak skvěle vymysleli. Tahle postava se hodně dotýká i mého osobního života a mojí osobnostní proměny. I já jsem si potřeboval ujasnit během let nějaký žebříček hodnot a svůj vztah k lásce, ženám a k životu vůbec. Díky seriálu si mě našlo na koncertech i nové publikum. A seriálové publikum poznám podle toho, že většinou patnáct minut koncertu s otevřenou pusou hledí na to, kdo je Tomáš Klus. Protože naše koncerty jsou dost zběsilé, což málokdo čeká. Takže se mi díky seriálu možná podařilo dovysvětlit část mého životního vývoje.
Postava Filipa opravdu hodně zkrotla, možná je až lehounce pod pantoflem…
O mně si taky hodně lidí myslelo, že jsem po boku své ženy zkrotl. Ale já si myslím, že silný muž potřebuje po svém boku silnou ženu a v momentě, kdy ji najde, najde i vlastní hodnotu. Uvědomí si, že spoustu té síly investoval do zbytečných věcí, a otevře se před ním možnost vytvářet hodnotný život. Jak věnuje pozornost především vztahům a lidem a přestane být sebestředný, naučí se zodpovědnosti, najde sebehodnotu a životní harmonii. Ten pocit, že tu můžeme být pro druhé a pomáhat jim, třeba i drobností, jako je otevření dveří, nebo tím, že se na někoho usmějeme, je blahodárný. Někomu to možná přijde jako slabost, stejně jako to, když se člověk rozbrečí třeba u filmu, ale je to jen schopnost projevovat city, a to mi nepřipadá jako slabost. Síla mužů podle mě spočívá v tom, že si uvědomí, že svaly mají hlavně proto, aby pomáhali svým partnerkám. Nebo partnerům. A teď vlastně mluvím o Filipovi, ale i o sobě.
Vidět vás můžeme i v seriálu Zalez do spacáku, v němž hrajete Ivana, který tu životní harmonii teprve hledá.
Ivan je trochu přerostlé a sebestředné dítě, dokáže nakazit ostatní svou spontaneitou a je velmi snadné si ho zamilovat. On je typ táty, který udělá dětem nejlepší víkend na světě, ale pak o něm měsíc nevědí. Pozoruju, že poslední dobou hraju z nezodpovědnosti střízlivějící, a tím dospívající muže ve středním věku. Asi jsem jím taky, proto si možná tyhle postavy k sobě nějak přitahuju. (smích) Ivan má hlavně velké štěstí na lidi kolem sebe, ať už jsou to bývalé manželky nebo současná přítelkyně, kterou podle svého dobrého zvyku velmi brzy požádal o ruku. A taky má velmi milující a chápající děti, ty ho z nezodpovědnosti vyléčí.
Zalez do spacáku natáčel Honza Haluza, který má jasno o tom, co na place chce, takže neztrácí čas. Ale přitom ochotně přijímá nápady, se kterými za ním přijdete. Asi druhý nebo třetí den, když jsme natáčeli v Litoměřicích na parníku, kde jsem byl se všemi svými seriálovými ženami, jsem mu navrhl, co kdyby Ivan odešel tak, že by skočil z lodi asi z osmi metrů do vody. Honza se asi na tři vteřiny zamyslel a řekl: Jo, to beru. Tak jsem si pomyslel: Tohle teda bude jízda. A opravdu byla.
Tak jste si vlastně řekl o kaskadérskou scénu?
Mám výzvy tohoto typu rád, rád se překonávám. Jak jsem bývalý vrcholový sportovec, tyhle situace mě hodně baví.
Existuje určitá podobnost mezi vámi a Ivanem? V tom smyslu, že vy jste doma taky za toho baviče, a vaše žena za toho, kdo dává rodině řád?
My máme se ženou pravidlo, že jsme parťáci a musíme držet pohromadě. Ne proti dětem, ale pro děti. Ona je možná přísnější, protože je víc doma a řeší praktické věci, úkoly do školy a podobně. Ale já nejsem úplná měkkota. A snažím se zachovávat nějakou kontinuitu. Sice pracuju hodně, ale primární pro mě je, aby byly čisté vztahy v rodině. Děti nepotřebují materiální věci, ale potřebují náš čas. Společný večer strávený u stolní hry je pro ně víc než drahý dárek. Společný čas je nejcennější komodita, kterou máme, a já se ho snažím opatrovat.
V seriálu si jedno z vašich dětí zahrála i vaše nejstarší dcerka, desetiletá Josefína.
Se ženou nemáme ohledně našich dětí žádná ambiciózní očekávání. Nechceme je tlačit do toho, aby z nich byli lékaři nebo právníci. Ale sami pro sebe jsme si říkali, že by bylo fajn, kdyby se jim vyhnuly profese jako herec, zpěvák, fotbalista. A vyšlo nám to přesně. Máme doma fotbalistu, který nedá kopačák od nohy, a dokonce s ním i spí a v posteli trénuje nůžky. A teď máme i herečku. Josefína se přihlásila do dramatického kroužku a překvapilo nás, jak moc ji herectví chytlo. V tu dobu jsem zrovna s producentem Ludvíkem Marečkem probíral obsazení Zalez do spacáku. Zmínil jsem se o ní v domnění, že by si třeba mohla zkusit nějakou menší roličku. Když viděl Honza Haluza záběry z castingu, tak se mu Josefína líbila, že jí dal roli mé dcery. Její projev nazval diktátem roztomilosti. Trochu jsem doufal, že ji to nebude bavit.
Ale spletl jste se.
První herecká zkušenost ji neodradila, naopak ji jenom posílila v rozhodnutí přesně tomuhle se věnovat. A tak teď hraje v Zoo roli mé neteře. Fakt ale je, že ten společně strávený čas na natáčení Spacáku byl obrovský dárek, který jsem dostal od života. Je jí deset, možná za tři čtyři roky ji budu spíš vytáčet a nebude se mnou chtít být. Ale teď jsme si to ohromně užili. Do kempu si každý ze štábu přivezl někoho z rodiny, byli jsme tam všichni pohromadě, v přírodě a bylo to opravdu boží. Taky jsem konečně pochopil svou maminku, která se vždycky na mém koncertě tiskne někde v rohu nebo rudne a já si z ní kvůli té trémě dělám legraci. A teď, když byla Josefína poprvé na place, jsem se trémou málem složil. A ona byla úplně v pohodě.
Konec roku jste měl náročný, jaký je váš začátek roku nového?
Teď už vím, že si musím pečlivěji plánovat svůj diář. Tak jsem zahájil nepodávání ruky ďáblu tím, že jsem si leden a část února vyčlenil na dovolenou. My jsme většinou létali do tropů. V létě se k moři nedostanu, protože máme s kapelou sezonu, a letos to bude stejné, budeme objíždět letní festivaly. Tak jsem si naordinoval volno teď v zimě, nepracuju a jsem doma a věnuju se dětem a střádám si energii na koncerty. Mám setkávání s lidmi na koncertech rád, vnímám z nich velkou energii a cítím vděčnost, že můžu dělat to, co mě baví.
Zdroj: časopis TV Magazín
