Jak byste divákům představila postavu Marty, kterou ve filmu Výjimečný stav hrajete?

Marta je partnerka rozhlasového reportéra Karla Berana, kterého hraje Ondra Vetchý, a i ona sama pracuje v rozhlase. Je to šmrncovní ženská, která přesně ví, co chce. Buduje si svou rozhlasovou kariéru, miluje svého partnera, ale taky život. Stejně jako zájem ostatních… A v tom je trošku problém. Sama celkem často v rozhlase dělám dramatickou tvorbu, což je jedna z disciplín, které mě moc baví. To soustředění se na hlas má v sobě určitou intimitu. Jsem moc ráda, že se můžu věnovat nejenom natáčení a hraní divadla, ale taky dabingu a rozhlasu, že je moje herectví tak krásně košaté.

Co pro vás na charakteru Marty bylo nové, co jste tu mohla ztvárnit úplně poprvé?

V tomhle filmu nešlo ani o to hledat něco nového v charakteru, spíše v situacích. Film je dokonale napsaný situacemi, které vytváří sám život, a pak taky rafinovaná hlava toužící po úspěchu a uznání.

Řekl vám Jan Hřebejk, proč si v této roli neumí představit nikoho jiného než vás?

Nevím, jestli někdy řekl, že si neumí představit obsadit jinou herečku, ale budu ráda, když to řekne teď, když už je film hotový. (smích) Musím říct, že s Janem Hřebejkem se mi pracovalo skvěle, jeho přístup k natáčení je – nebo zvlášť v tomhle případě byl speciální, což mě moc bavilo, protože ráda improvizuju. Hodně jsme předem zkoušeli a pak jsme obraz sjeli na první dobrou – což bylo dost adrenalinové a myslím, že takový způsob natáčení by každému nemusel vyhovovat. Ale mě moc bavil.

Zdroj: Youtube

Film se týká lží a dezinformací, předpokládám, že vy jako veřejně známá osoba jste se s nimi mnohokrát potkala.

Víte, já mám to štěstí v tom neštěstí, že už tak dvacet let vím, že polovina z toho, co jsem si o sobě přečetla, byla lež. A nebylo to jen v bulváru, kde psali neúplné nebo úplně scestné informace… Takže k médiím přistupuju jako k něčemu, co dělím dvěma. A mluvím o nich jako o neštěstí, protože média by měla být naprosto přesná, otevřená, nezávislá a pravdivá. Jinak myslím, že téma dezinformací se týká úplně každého. Během covidu jsem třeba pochopila, že pravda je taková, z jakého úhlu se na ni chcete podívat. Na druhé straně si myslím, že méně políbenou herečku pro tohle téma nemohli najít. Já nemám žádné sociální sítě, nečtu žádné noviny, já mám svoje knížky, čtu po ránu básně, a to je všechno. Pak už mě žádný přísun informací nezajímá.

Vybavíte si situaci, kdy jste, třeba jako malá holka, zalhala, a ta lež vás „doběhla“?

Jako malá jsem si hlavně vymýšlela, a to dost. A ještě tak hloupě, že to všem bylo okamžitě jasné. Určitě jsem i zalhala, a samozřejmě že moje lež vždycky vyplula na povrch. Jednou jsem si například vzala do školy nové boty, které mi maminka schovávala až na jaro. A někdo mi ty boty ve škole tak záviděl, že mi jednu někam schoval. Takže jsem domů přišla v bačkorách a musela jsem s pravdou ven. Takových situací bylo…

Dalším tématem filmu je i žárlivost. Jste vy sama žárlivá?

Jsem. Ne nijak dramaticky, ale samozřejmě vnímám zájem žen o mého muže. Naštěstí jsem ale po mojí mamince zdědila i určitou hrdost, o niž se opírám a která by mi nikdy nedovolila, abych slídila a uchylovala se k dalším podobným zoufalým krokům, natož abych dělala nějaké scény.

Často hrajete silné ženy, které toho hodně ustojí. Taková byla třeba i maminka z filmu Bratři. Řekla byste o Martě z Výjimečného stavu, že je taky silná žena?

Určitě bych tyhle postavy nespojovala. Marta není vystavená takovým životním situacím, jako byla paní Mašínová. Ta musela být silná, protože byla ženou velice komplikovaného muže, který byl nejdřív označovaný za hrdinu, a nakonec ho zabili nacisti. A tenhle gen přešel i do jejích dvou synů. Nežili v lehké době, a ona se i přesto snažila vytvářet domov a ctila mravní hodnoty, a nakonec zemřela v komunistickém vězení. Martu z filmu Výjimečný stav vidíme sice ve vyhrocených situacích, ale v porovnání s válkou nebo bojem s komunismem je to jenom čajíček.

Řekla byste i o sobě, že jste silná?

Jestli jste silná, se dozvíte, až když vám osud pošle nějakou zkoušku. Mám takové tušení, že síla ve mně dřímá a párkrát byla prozkoušená. Ale nerada bych to vykřikovala moc nahlas, nikdy nevíte, co je ještě před vámi.

Hlavní hrdinka filmu se jmenuje Marta, stejně jako postava, kterou jste hrála v komediálním seriálu Případy mimořádné Marty. Oba projekty jsou komedie, mají tyhle dvě Marty něco společného?

Mají společné, že je hraju já, takže vizuálně si budou podobné, ale mimořádná Marta je spontánnější, bláznivější, rychlejší, díky svému geniálnímu mozku bystrá, ale taky emocionálně velmi neukotvená. Marta z Výjimečného stavu mnohem víc přemýšlí, než začne jednat, a s chlapama to umí rozhodně lépe než její jmenovkyně ze zmíněného seriálu.

Druhá řada seriálu Případy mimořádné Marty už je natočená, ale ještě jsme ji neviděli. Co tam vaše postava zažívá? Zklidnila se trochu?

Vůbec! Tím by skončil celý seriál. Na Martě je přece nejpůvabnější, že je takový živel. Případy mimořádné Marty jsou o nezkroceném koníkovi, ne o poníkovi, co poslušně vozí děti dokola. Myslím, že diváci se mají na co těšit, protože druhá řada bude více o Martě a jejím soukromém životě. A věřte, že je to pořádná centrifuga. Byla jsem moc ráda, že jsme mohli natočit i druhou řadu, protože Případy mimořádné Marty jsou jeden z mála seriálů, které lidem můžou rozsvítit někdy tak těžkou realitu. A proto tuhle práci dělám.

I při filmu Výjimečný stav platilo, že jste se učila texty scénáře až na place, těsně před natáčením?

Ano. Řekla bych, že tohle je můj pracovní styl. Nebaví mě chodit na plac naučená jako kolovrátek. Potřebuju znalost textu, ale hlavně po smyslu. Jsou herci, kteří svůj text umějí přesně slovo od slova už dva měsíce před natáčením, ale pak jim režisér změní repliky nebo aranžmá scény v prostoru a je to úplně vykolejí. Já chodím na plac s takovým polotovarem a zapeču ho až na místě. (smích)

Postava mimořádné Marty ujížděla na pestrobarevném oblečení, postava Vivien z filmu Poslední aristokratka a jejího pokračování pro změnu na módě ve stylu princezny Diany. Je něco, na čem ujíždí Marta z tohoto filmu?

Tak to je skvělá otázka, protože Výjimečný stav se odehrává během jednoho dne a noci. Což znamená, že moje postava měla jenom jeden kostým, který ale musel diváka bavit od začátku až do konce. A kostýmní výtvarnice ho perfektně vymyslela a promyslela do všech detailů. Však pojďte do kina a přesvědčte se. (smích)

Váš muž Vojtěch Dyk mi v jednom rozhovoru přiznal, že má rád kousky oblečení se vzorem květů. Je něco, na co si potrpíte vy?

Také miluju květy. Živé, ve váze i na sobě. Květiny považuju za nejkrásnější ozdobu života tady na zemi.

Na internetu jsem v souvislosti s vaším jménem našla ještě seriál Limity. Představíte nám ho?

Limity jsou moje další srdcovka. Je to osmidílná série natočená pro Českou televizi, již režíroval a k níž napsal scénář Petr Zelenka, jehož považuju za jednoho z nejlepších scenáristů u nás. Myslím, že se diváci mají na co těšit. Opravdu se tetelím zvědavostí, natáčení bylo skvělé a častokrát jsme nemohli točit, protože jsme před kamerou neudrželi smích.

Natočila jste ještě něco dalšího, na co se můžeme těšit? A co máte před sebou?

Když vezmete, že rok má tři sta pětašedesát dnů a já jsem natočila dva seriály a jeden film, zjistíte, že další prostor pro jiné projekty už nebyl. Myslím, že jsem byla pilná a teď zaslouženě odpočívám. Příští rok se chci soustředit hlavně na divadlo a nazkoušet nové představení. Ale už teď čtu nové scénáře ke třetí řadě Případů mimořádné Marty a taky scénář k jednomu filmu.

Žijete se čtyřmi muži – manželem a třemi syny. Je někdy těžké si v tomhle testosteronovém světě uhájit ten svůj ženský?

Těžké to není, ale potřebné určitě. Dáváme si doma prostor pro své záliby, takže když jdou chlapi na fotbal, já si buď zůstanu sama doma a šlechtím si náš domov nebo sama sebe, nebo jdu někam posedět s kamarádkami.

Ve kterých momentech si vás všichni vaši muži doma hýčkají? A co udělají, když si u vás chtějí něco vyžehlit? Co na vás spolehlivě zabere?

O hýčkání už si umím říct. Dřív jsem to neuměla a vlastně na to ani nějak nebyl čas, ale teď už ano. Takže když jsem unavená, řeknu: „Dneska na mě buďte hodní, jsem unavená,“ nebo „Dneska mě vezměte někam, kde je to krásný.“ Celý fór je totiž v tom, že si o to musíte říct, jinak si druzí kolem vás dělají jenom domněnky. A něco si u mě žehlit? To na mě úplně neplatí. Mám ráda, když se všechno řekne hned a na rovinu. Na mě nějaké cukrbliky moc nefungují, protože za nimi cítím nějaké provinění. A já nerada komunikuju s někým, kdo se cítí být vinný. Raději to řeším stylem: „Prostě jsi udělal něco, co jsi neměl, a jak s tím teď naložíme?“ A když to vyřešíme, tak mi můžou koupit květiny. (smích)

Vy se s celou rodinou, s dětmi i rodiči, chystáte na společnou dovolenou. Asi musí být někdy těžké skloubit vaše a Vojtěchovy pracovní povinnosti…

Hned jak si koupíme diáře, si jako první vyznačíme všechny svátky, prázdniny, narozeniny. Tyhle dny dodržujeme a nedáváme si na ně nikdy žádnou práci. Přes to nejede vlak! Jedině tak se pak často vídáme.

Shodnete se s manželem v tom, na jaké místo vyrazit a jak dovolenou ideálně trávit?

Úplně bez problémů. Máme stejný vkus na spoustu věcí a náladu na stejné věci. Takže někdy se shodneme na dobrodružství, a někdy zase chceme jenom odpočívat a relaxovat.

Na co se kromě dovolené ještě v nejbližších týdnech těšíte?

Těším se na obyčejné dny. Dny, kdy ráno udělám všem snídani a svačiny a pak si jdu třeba zacvičit, uvařím oběd, dáme si šlofíka, pak odvezu Lojzu (Tatianin nejmladší syn – pozn. red.) na basket. Na dny, kdy jdeme večer všichni do kina nebo do divadla nebo zůstaneme doma a čteme si. Každý ve svém pokoji, ale víme o sobě, že tam jsme. Často máme dny naplánované na minuty a víme přesně, kde budeme a jak dlouho, je to součást naší profese. Proto si velmi rádi užíváme volné dny, kdy nechceme nic plánovat a nic takzvaně muset. Těší nás nechat den jen tak plynout a užívat si obyčejné věci.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín