Zdeněk Troška čerpal ze svého dětství

Zdeněk Troška zasadil snímky Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek a konečně Slunce, seno, erotiku do jihočeských Hoštic, kde sám vyrůstal. Byl to právě on, kdo jako malý nechtěl jíst králíky a kdo je trávil anilinovými barvičkami. „Všechny tři filmy jsem natočil podle toho, co jsem si pamatoval z dětství nebo co jsem znal ze života a z vyprávění. Nesmírně mě těší, že si je lidi oblíbili a že se staly národními, že je vzali za své,“ říká jedenasedmdesátiletý režisér, který rád vzpomíná na příhody týkající se obsazování hoštických žen do rolí vesnických drben a také na větu své maminky: „Taky jsi tam, Zdeněčku, nemusel o nás všechno vyslepičit!“

Zdroj: Youtube

Film vzniknul díky sázce

Na startu úspěšné letní trilogie stála podle režiséra sázka. „Když jsme měli začátkem osmdesátých let školení na Barrandově, rozčiloval jsem se nad tím, proč se u nás utrácejí peníze za takové filmy, jako byl tehdy třeba italský snímek Cukr, med a feferonka, a ptal jsem se, proč nenakupujeme snímky, které bodovaly v zahraničí na filmových festivalech, třeba v Benátkách nebo Cannes, a přitom jsem řekl, že ‚takovou italskou blbinu si můžeme natočit sami‘.

Šéf Barrandova mě tehdy vzal za slovo a řekl mi ,dobře, tak něco takového natoč´. Tehdy jsem mu odvětil, že když Italové můžou mít Cukr, med a feferonku, já můžu natočit Slunce, seno, jahody – o životě na vesnici, kde beztak mají všichni kořeny a je jim to bližší než Azurové pobřeží,“ vzpomíná režisér, který měl námět k Jahodám už prakticky připravený – posloužil mu jeho školní scénář původně nazvaný Ta naše vesnička česká.

Slunce, seno, jahody

Film Slunce, seno, jahody si našel v polovině osmdesátých let v kinech neuvěřitelné tři milióny tři sta padesát tisíc diváků. Než se ovšem dostal snímek na plátna kin, musel, stejně jako všechna ostatní tehdejší díla, projít kontrolou komunistických strážců socialistické kultury. Ti nařídili vyškrtat celých deset minut děje. Šlo především o scény týkající se vesnického faráře Otíka (Luděk Kopřiva), neboť náboženské motivy nebyly tehdy v kurzu.

Problémy se špionem

Cenzorům se nelíbilo ani to, že student Šimon Plánička (Pavel Kikinčuk) byl v jednom momentu považován za špiona západních mocností s úkolem rozvrátit bezchybně fungující socialistické zemědělství. Cenzoři to považovali za znevažování odpovědné práce StB. Zdeněk Troška také musel obhajovat hned úvodní scény filmu, kdy cestující „vyvažují“ lokální motoráček, aby se nepřevrátil, a pak také vyskakují za jízdy, protože vláček na zastávce nestaví. U vedení barrandovských filmových ateliérů si tehdy stěžoval samotný generální ředitel Československých drah, že takhle se přece na socialistických železnicích nejezdí.

Slunce, seno, ufoni

Zdeněk Troška se po úspěchu „Jahod“ vrátil na jih Čech se štábem a hereckým ansámblem o pět let později, aby tam natočil zmíněné pokračování nazvané Slunce, seno a pár facek. Na to přišly v roce 1989 do kin úctyhodné čtyři miliony diváků. Krátce po revoluci pak vzniklo do třetice Slunce, seno, erotika. Zdeněk Troška uvažoval nějaký čas i nad třetím pokračováním. Mělo nést název Slunce, seno, ufoni a režisér jej nakonec nerealizoval z poněkud smutných důvodů. „Film jsme opravdu chystali, ale než se sehnaly peníze, zemřelo několik představitelů hlavních postav a bez nich už to nešlo,“ odhaluje filmař, jemuž při natáčení dělali herci i ostatní účinkující obrovskou radost. Na rozdíl od počasí, kvůli kterému například scénu, v níž Helena Růžičková přemlouvá babičku v podání Valerie Kaplanové na posteli, aby si vzala sirup, jinak že na ni zavolá doktora, natáčel průběžně šest týdnů. „Ta se točila celé natáčení, protože jen jsme natočili jeden záběr, vždycky zašlo slunce. A do večera se už neukázalo. Byl to nejdelší obraz mého života,“ vzpomíná režisér s tím, že štábu daly zabrat i jiné scény. Například závěrečná bitka ve Slunci, senu a pár fackách se točila týden.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV expres

Související články