Pracujete jako kostymérka v Ulici už 20 let. Jaké byly začátky?
Začalo to tím, že jsem s Dušanem Kleinem dělala předposlední Básníky, a když jsme skončili, oslovil mě, jestli bych s ním nešla do tenkrát neznámého projektu. Jako filmová kostymérka jsem si říkala, že to zkusím, ale třeba jen na tři měsíce. Dušanovi jsem řekla, že hlavně musím dělat filmy. Přišli jsme do atéliérů, dala jsem si dohromady tým, o kterém jsem věděla, že jsou to kolegyně, které dobře znám. Jen jedna mi byla dodaná z Novy. Nakonec z toho vzniklo krásné dvacetileté přátelství nejen pracovní, ale i soukromé. Náš tým je dodnes skoro nezměněný, normálně jsme si tu zestárly.
Mohou si herci mluvit do toho, co budou mít v seriálu na sobě?
Moje praxe je tak dlouholetá, že na prvním místě je herec, aby se v kostýmu cítil dobře. I když jsou různé charakteristiky, propozice, tak především dbám na to, aby to nešlo přes herce, aby neměl na sobě kalhoty střihu, ve kterém se necítí. Zároveň dodržím všechny věci, které dodržet musím, protože toho je opravdu hodně. Když vezmeme především pana režiséra, dramaturgii, zvukaře, barvy – těch aspektů je tolik, a každý do toho mluví. Mají pocit, že každý té moderní módě rozumí.
Je někdo z herců, kdo vám do toho opravdu hodně mluvil?
Musím říct, že za těch dvacet let je to až obdivuhodné, že žádné třecí plochy nebyly. Vždycky jsme se domluvili. Je dobré si udržovat určitý odstup, ale myslím si, že tady všichni herci byli tak nějak báječní. Samozřejmě jsou výjimky a někdy nebyla úplná pohodička, ale vždycky se všechno vyřešilo. O tom svědčí asi i fakt, že tu těch 20 let jsme. Nemyslím si, že by Nova nechala někoho pracovat na projektu 20 let, kdyby s ním nebyla spokojená.
Jakou postavu bylo nejtěžší obléct?
Když ten herec ví, co chce, jako třeba paní Maciuchová, která byla naprostý profesionál, vždycky jsme si i s paní dramaturgyní našly charakteristiku, abychom se vyhnuly určitým barvám. Dušan Klein nesnášel červenou. To jsem si dávala pozor i na červenou tkaničku u tenisek, protože když viděl červenou, tak viděl rudě. Myslím si, že to bylo vždycky o domluvě. Než jsme šli do obchodu, někdy jsem brala s sebou i herce, řekli jsme si, že tuhle barvu prostě ne. Pak jsme tomu přizpůsobovali výběr kostýmů.
Kde nakupujete kostýmy?
Už od začátku jsem si udělala síť obchodů, což bylo nejdřív složité. Když jste tenkrát řekla Ulice, nikdo nevěděl, co to je, což je dnes jiné. To nám jdou i na ruku. Největší spolupráce začala s jednou sítí moderní módy, kam jsme ze začátku chodily jak do skladu. Z úsporných důvodů jsme to nejdříve půjčovaly a vracely, ale díky tomu jsme mohly herce oblékat podle trendů, které se nosí. Teď to máme složité v tom, že nevíme, jaké bude počasí za dva měsíce. Nyní jsou třeba výprodeje letních věcí, ale my už potřebujeme zimní oblečení. Vždycky jsme tím proplouvaly a zvládly jsme to.
Našly jste třeba poklady i v second handech?
Second handy využíváme asi rok. Využíváme jeden ostravsky sekáč a oblékáme tam problematickou postavu Magdy, protože je barvoslepá. To oblečení má poskládané tak, že divák se pořád diví, co má zase na sobě. Takže tu oblékáme v podstatě ze second handu. Vybíráme z něj ale i třeba kostým hlídače. Toho nového v normálním obchodě nenajdu. Ale jinak půjčujeme, vracíme, kupujeme, využíváme barrandovský sklad Novy. V ateliérech máme na sklad malé prostory. Objem toho oblečení je opravdu hodně, hodně veliký.
Zdroj: iGlanc.cz
