Vzpomenete si, kdy jste se při natáčení Ulice na place setkali poprvé?
Jiří: Bude to zhruba pět let, co sestra do Ulice nastoupila. Přišla mě coby servírka v hospodě obsloužit a já jí v ostrém záběru nečekaně řekl: „Dobrý den, vy mi strašně připomínáte jednu moji příbuznou." Režisér v seriálu moji repliku nechal.
Alena: V Ulici nemáme společnou dějovou linku, takže se moc nesetkáváme. Ale protože Milena pracuje v hospodě, mám možnost se čas od času vidět i s kolegy, se kterými jinak moje postava nemá vztahově co do činění.
Jiří: Potkáme se před kamerou tak sedmkrát osmkrát za sezónu, víckrát opravdu ne.
Čekala jste, že budete v seriálu hrát tak dlouho?
Alena: Postava Pumrové měla v Ulici pobýt původně šest měsíců, nakonec si však u diváků získala oblibu, a tak zůstala. S Jirkou máme štěstí, že hrajeme takové divné lidi, dva magory, do jejichž replik lze přidat humor, což u některých postav kvůli jejich charakterům nejde. Když jsem do Ulice nastupovala jako alkoholička pod prášky, mohla jsem téměř cokoli. Doteď hraji i některé vážnější situace mnohdy přeťáple, což pak vyznívá komicky. Například když jsem se dozvěděla 0 rakovině své seriálové dcery, reagovala jsem coby Milena podle diváků tak, že to bylo zároveň 1 docela vtipné. Tíživost situace jsem se snažila trošku zmírnit. Režisér Jiří Andrle má naštěstí podobný humor rád, takže si v tomto směru vyhovujeme.
Související články
Jiří: Scénáře fakt vtipné nejsou, proto se snažím do postavy dostávat humor různými způsoby. Většinou mi to povolí. Vymyslel jsem si například Knoblochovo veršování a spoustu dalších věcí, aby byla figura živější a nesla v sobě zábavnou jiskru. Jeden příklad za všechny. Točili jsme s Vandou Hybnerovou scénu, kdy ona vychází z koupelny a já jí měl dát kytku na usmířenou a omluvně říci, aby se na mě nezlobila. Scénu jsme natočili třikrát, a pak jsme se s režisérem dohodli, nikdo o tom nevěděl, že si z Vandy vystřelíme. Vyšla z koupelny a já místo původní repliky „Evino!" prohodil: „Kadilas?" Vanda zůstala stát jako přikovaná, čekala, až někdo zařve stop, jenže se k tomu nikdo neměl. Začala koktat, a pak vzala zmiňovanou kytku, kterou mi omlátila o hlavu. Scéna nakonec sklidila ve štábu takový úspěch, že ji režisér v seriálu nechal a velký ohlas měla i u diváků.
Alena: Právě s Vandou jsme tuto sezónu točily scény, kdy prodávala nějaké podpůrné prostředky. Měly jsme spolu několik obrazů, a tak jsme se jednou v šest ráno sešly, abychom si zopakovaly texty, přičemž jsme dostaly neskutečný záchvat smíchu. Vzpomněly jsme si, jak jsme spolu začínaly v avantgardních sklepních divadlech, a teď se učíme repliky o vitaminech a různých podpůrných prášcích.
Jiří: Se sestrou a Vandou jsme totiž začínali v Rubínu.
Jak vnímali vaši rodiče, že jste se rozhodli pro herectví?
Alena: Měla jsem s nimi v tomto směru jediný problém. Ve čtvrťáku na DAMU se mi narodila dcera a neměla jsem k ní partnera. Bydlela jsem tedy u nich. Po porodu jsem si dodělala diplomku a máma se mě zeptala, kdy že půjdu do práce. Odpověděla jsem jí, že moje práce je divadlo. Ona zareagovala slovy: „Dost bylo zábavy a začni pracovat, když máš dítě.“ Hrála jsem v Rubínu, neměla jsem tedy vůbec peníze, takže jsem chodila uklízet a přivydělávala si i za barem. Tehdy jsme měli kvůli tomu trochu třenice, ale všichni jsme to ustáli. Chápu však, že měli rodiče starost, abych uživila sebe i dítě.
Jiří: Jelikož jsem s dětmi začal později, ačkoli jsem o osm let starší než sestra, nijak se mě to v tomto směru nedotklo. S rodiči jsem nic podobného nezažil, navíc jsem s nimi nebydlel, takže vše proběhlo v klidu. Mimochodem, když se mi narodily děti, divadlo mi vydělalo tak málo, že jsem ve volném čase pracoval také za barem, v Divadle v Řeznické. Dokud se člověk někde nechytne nebo nemá štěstí, divadelní plat vám slušné živobytí nezajistí. To platí dodnes.
Alena: Já něco podobného prožívala kolem čtyřicítky. Moc jsem zrovna nehrála v divadlech, moji postavu nechali v Ordinaci v růžové zahradě zemřít a já najednou neměla žádné peníze. Musela jsem si půjčit od banky, abych uživila děti. Po letech jsem zažila opak, když přišlo angažmá v Národním divadle a do toho jsem začala točit Ulici. Mohla jsem si tak dokonce dovolit živit syna na studiích v Londýně. Teď po odchodu z Národního začínám být znovu na volné noze a jsem závislá víceméně jen na Ulici. Uvidíme, jak se mi zase rozjede divadlo. V září mě čeká premiéra v Divadle Verze, v komedii Drazí rodiče. Vypráví o rodičích, kteří na stará kolena vyhrají velké peníze a svým dětem sdělí, že se rozhodli založit sirotčinec v Kambodži.
V čem jste si podobní - a naopak?
Alena: Máme odlišné povahy. Jirka je hodně po mámě, takový hodný brouček, kterého mají všichni hned rádi, u mě lidé na první pohled zřejmě moc nevědí, co bude. Na první pohled se mě většinou bojí. (směje se) Jsem ale myslím také hodná, jen jsem se lety asi obrnila jistou nepřístupností, aby mě určité věci nezraňovaly. V Pumrové je dost ze mě. Žádný herec sebe v roli nezapře. Jsem také myslím bojovnější než Jirka. Ráda si vyřizuji věci na rovinu. Ve skutečnosti jsem ovšem křehčí, než to možná vypadá navenek.
Jiří: Lépe bych to neshrnul, jen s tím rozdílem, že už si také s postupujícím věkem umím vyříkat věci naplno. Zrovna před dvěma dny jsem něco takového řešil. Ségra to tak sice měla odmalička, já si k tomu musel dojít postupně až ve stáří.
Hrajete spolu rádi?
Alena: Upřímně musím říct, že ani ne. Hrát s někým, koho tak dobře znáte, je pro mě skoro až nepříjemné. Divadlo je přece jen jistý druh lži, což se lip dělá s někým, koho neznáte tak důvěrně. Nevím, jak to má Jirka. Já jsem třeba nechtěla hrát ani s manželem, který byl také herec.
Jiří: Vždyť jsi měla manžela jen chvilku...
Alena: Náhodou, celých sedm let. (směje se) Ale zpět k tématu. Když jsem byla v angažmá v kladenském divadle, obsazovali mě stále dokola s Tomášem Petříkem. Hráli jsme pořád manžele, až jsme spolu pomalu začali mít vztah jako manželé po třiceti letech. Vzájemně se pak také přestanete herecky motivovat. Vždy je dobré, pokud vás dokáže kolega překvapit a vy na něj můžete nově reagovat. Na lidi, s nimiž se znáte dlouho, už moc nově reagovat nejde, nebo alespoň já to neumím... Raději proto hraji s někým, s kým se tolik neznám.
Jiří Štrébl…
… se narodil 11. listopadu 1958 v Praze. Má dvě děti, Eduarda a Ester. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, jeho velkým koníčkem je fotografování. Nyní připravuje vydání knihy ze svých prací. Vidět jsme ho mohli například v seriálech Ulice, Sedm schodů k moci, Extraktoři, Kukačky, Anatomie života, Bez vědomí, v pentalogii Detektivové od Nejsvětější Trojice, ale také ve filmu z roku 1987 Bony a klid.
Jiří: Mně se stále stává, že mě obsazují s mojí bývalou partnerkou Vandou Hybnerovou, se kterou jsem žil před pětatřiceti lety. Zajímavé je, že většinou o našem někdejším vztahu vůbec netušili. Mimochodem, kamarádství nám jde mnohem lip než to partnerství.
Tradují se u vás rodinné historky, které si každý pamatuje jinak?
Jiří: Na první dobrou se mi nic nevybavuje. Tatínek ale psal jakousi kroniku naší rodiny, a když se do ní začteme, každý máme pocit, že to psal o někom jiném, ne o nás.
Alena: Dokonce psal o situacích, u kterých nikdy nebyl. Popisuje tam, proč a jak se to událo a co jsme si u toho mysleli. Podle mě není úplně fér nám vkládat do úst věty a myšlenky, o nichž nemohl nic vědět. Když jsem se ho na to ptala, odpověděl, že jde o autorskou licenci.
Jiří: To by mohla být, kdyby psal román, ne paměti konkrétní rodiny. Ale když už jsme se zmínili o Vandě Hybnerové. Kdybyste slyšel tu samou historku v mém a jejím podání, nevěřil byste, jak se mohou dva pohledy na tutéž situaci lišit.
Alena: Ono je to i tím, jak si Jiří historky rád (jak říká jeho dcera) přisoluje. Drží se hesla: nač kazit hezkou historku pravdou.
Jiří: To sice ano, ale Vanda je v tomto směru myslím ještě trochu dál než já. Historka je přece od toho, aby se lidi pobavili a zasmáli, než aby se držela úplně pravdy. Její základ je ovšem vždy pravdivý.
Prožili jste rodinnou dovolenou, na kterou se nedá zapomenout?
Alena: Představte si, já si vůbec nepamatuji, že bychom byli s rodiči společně na dovolené. Byla jsem jen jednou sama s tátou, ale s bráchou asi ne.
Jiří: Jezdili jsme totiž většinou na celé léto na chalupu.
Alena: Proč jsi s námi nejezdil do různých zotavoven? Fakt si tě z žádných takových dovolených nevybavuji...
Jiří: To už si fakt nepamatuju, asi se mi nechtělo. Nevím. Zato si vybavuju, jak jsem byl s tebou na dovolené 21. srpna 1968, když přijela spřátelená vojska. Byly ti dva roky. Ležela jsi v postýlce a táta mi přišel říct, že začala válka. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Pak jsme se šli podívat na most přes Vltavu, kde jezdily tanky a svítily na nás reflektory. Bylo mi necelých deset let a vnímal jsem to opravdu jako válku. Mám z té doby dva velmi konkrétní zážitky. Byli jsme s tátou v zotavovně, kde asi deset chlapů společně poslouchalo rádio a tekly jim slzy. Do té doby jsem nikdy neviděl chlapa brečet. Tento obraz mám dodnes před očima, neskutečně silný zážitek. A ještě jeden střípek. Šli jsme k babičce do Holešovic, Alena seděla v kočárku a my s ní jeli přes most u Štvanice. Tam stál na rohu obrněný vůz s Rusáky, kteří na nás mířili. Měl jsem strašný strach... Ale když už jsme u těch komunistů, řeknu vám jednu hlášku, kterou ségra pobavila rodinu.
Sem s ní...
Alena: To jsem si mohla myslet, že ji dáš k lepšímu, (směje se)
Jiří: Když ségra chodila asi do třetí třídy, najedou u večeře pronesla: „Až se mi jednou narodí syn, bude se jmenovat Vladimír." Ptali jsme se jí proč, a ona nám s vážnou tváří odpověděla: „Přece po Vladimíru Iljiči Leninovi."
Alena: Takhle nás ve škole vychovávali, vymývali nám mozky od dětství. Tehdy zrovna bylo výročí VŘSR a do školního rozhlasu nám pouštěli pásmo básní a povídek. Jedna z povídek vyprávěla o chrabrém vojákovi s modrou košilí. Strašně se mi líbila, hrál v ní velkou úlohu právě Vladimír Iljič, velmi statečný člověk. Líbilo se mi, jak dokázal zachránit všechny své kamarády a jak je měl moc rád. Zamilovala jsem se do něj, tak krásně ho vylíčili. Jenže po mém vážném sdělení u večeře se všichni nejdříve zarazili, a pak se začali strašně smát. Urazila jsem se, protože jsem jejich chování nechápala. Čekala jsem od nich úplně jinou reakci.
Zpět k současnosti. Jste držiteli nějakého zajímavého hereckého ocenění?
Alena: Ano, já! Díky pořadu České televize Trapasy. Hrála jsem v epizodě, která získala hlavní cenu. Ačkoli jsem v ní měla maličkou roli, šla jsem ji přebírat já, protože nikdo z kolegů neměl čas nebo se jim nechtělo. Dodnes si na tu cenu pamatuji. Byla to kachna ze dřeva, zlatě nabarvená, vypadala fakt hrozně. Navíc strašně barvila. Když mi ji moderátor předával, zašeptal mi do ucha: „Bacha, ta mrcha šíleně barví." Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Zmohla jsem se jen na prosté děkuju. Nějaký čas mi strašila na skříni, pak jsem ji strčila do sklepa. Zrovna nedávno jsem ji vyhazovala. Ale pokud jde o opravdové ocenění - jsem držitelkou ceny Českého divadla za nejlepší ženskou roli roku 2011 za roli Iriny Arkadinové ve Špinarově inscenaci Racek.
Jiří: Také jsem jednou přebíral ptačí cenu, jmenovala se Bílá vrána, organizoval to tehdy Mladý svět. S Vandou Hybnerovou jsme ji dostali za to, že byla u nás doma napsaná ještě 17. listopadu hned po demonstraci první petice studentů DAMU. Dodnes mám doma někde schovaný dotyčný Mladý svět, kde se o tom píše. Cenu jsme si však nechtěli přisvojit, byla všech studentů, kteří se na petici podíleli. Nakonec se tedy umístila na DAMU do jedné kanceláře, odkud ji pak někdo ukradl. Holt takový krásný smutný český příběh... (směje se)
Alena Štréblová…
… narodila se 27. dubna 1966 v Praze. Má dvě děti, dceru Deboru a syna Tadeáše, který se také věnuje herectví. Vystudovala pražskou DAMU, katedru alternativního a loutkového divadla. Momentálně ji můžeme vidět na prknech Národního divadla, Švandova divadla a A studia Rubín. Zahrála si například v seriálech Ordinace v růžové zahradě 2, Ohnivý kuře, Život je ples, Štafl, Zločin v Polné, Nevinné lži, Specialisté, Odznak Vysočina, Duch, Ulice či ve slovenském seriálu Odsúdené.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Mini
