V první řadě Dvojky na zabití se Karolína, již hrajete, dala dohromady se svým parťákem Martinem. Zůstanou spolu?
Nedá se to tak přesně říct. Jejich vztah se vyvinul tak, jak by asi diváci na konci první řady nečekali. Když jsem scénáře četla, taky jsem byla překvapená, že se autoři rozhodli vést vztah Karolíny a Martina, kterého hraje Kuba, dál tímhle směrem. Ale o to víc je druhá řada jiná a barevnější než první díl. Karolína dokonce přemýšlí, jestli nemá změnit práci.
Co ji k tomu vede?
Otrkala se a je mnohem sebejistější, ale taky přišla o všechny iluze. Řekla bych, že ten kolektiv je pro ni dost demotivující. Čekala, že všichni se budou věnovat práci se stejným nasazením jako ona, ale narazila na realitu. A v tom je právě její linka pro mě zábavná. U policie ovšem zůstává dál, protože přes to všechno má tu práci hodně ráda. V tom jsme si podobné, i já svou práci miluju. A o to víc mě role baví. Poslední epizodu jsme dotočili někdy v květnu, ale pak jsme ještě dělali promo fotky, a když jsem si znovu oblékla Karolínin kostým, uvědomila jsem si, že tenhle seriál je moje srdeční záležitost.
V první seriálové řadě jste v rámci jedné akční scény musela běhat. Čekalo vás i v nových dílech něco podobného?
Režisérovi Liboru Kodadovi jsem zdůraznila, že bych byla vděčná, kdybych v druhé řadě běhat nemusela – a že by to určitě ocenili i diváci. (smích) Běhat neumím a dodnes si z mého výkonu v první řadě moji blízcí dělají legraci, protože nohy s mým tělem moc nespolupracují a při běhu se nějak vytáčejí do strany. Bohužel běhám zase, ale už z toho nemám trauma. Řekla jsem si, že je to typický Karolínin běh a že je to vlastně roztomilé. Tentokrát jsme běhali v jedné scéně na Žofíně u vody a scény byly hodně náročné, protože jsme je natáčeli z několika úhlů pohledu. Takže svůj styl už jsem přijala a smířila se s tím, že lepší nebude. Třeba si někdy zaplatím trenérku, která mě naučí běhat správně.
Takže běh není vaše silná stránka, ale jaký sport vám naopak jde?
Na sporty jsem antitalent. S Jakubem jsme začali hrát golf, jemu jde výborně, já budu potřebovat asi víc hodin, ale nevzdávám se. Kdysi mě bavil box, ale ten mi časem nedoporučila moje fyzioterapeutka.
Jakubovi jde leccos, například neustále vyhrává v pořadu Máme rádi Česko, kde se projevuje i jeho svérázný smysl pro humor…
Žiju s nesmírně inteligentním chlapem a neustále mě to fascinuje. Doma před usnutím nám třeba pouští různé dokumenty a neustále si něco čte a vzdělává se, asi díky tomu vyhrává. A myslím, že má skvělý smysl pro humor.
Ten se projevuje i v seriálu Jakub a Sára, který právě natáčíte. Znala jste ten projekt, který vzniká podle zahraniční předlohy?
Díky sociálním sítím jsem znala slovenskou verzi, v níž účinkují Tomáš Maštalír a Diana Mórová, ale taky balkánskou, která se vysílala v Srbsku. Na Balkáně je tenhle seriál velký hit. Znají jej i v Makedonii, odkud pocházím. Natáčení mě neskutečně baví, je to naprosto nový druh herectví. Ze začátku jsem trochu pochybovala, jestli mi sedne a jestli to zvládnu. Líbí se mi, jak jsou verze odlišné tím, že každá země formát pojme trochu jinak, protože se to dá natočit mnoha způsoby. Vybíráme jen takové skeče, které odpovídají našemu věku, jsme totiž mladší pár než třeba Tomáš a Diana v slovenské verzi. Na scénářích je taky vidět, jak se doba posunula. V některých dílech jsou vtipy, které by dřív diváci snesli, dnes už by jim nesedly. Jsem moc ráda, že se s Jakubem, režisérem a producentkou shodneme, co tam nedáme, že jsme na stejné vlně. Takže scénáře přizpůsobujeme dnešní době a taky české mentalitě. V jednom dílu byl třeba až morbidní vtip o psovi, ale shodli jsme se na tom, že u národa pejskařů by neprošel.
Byla ve scénáři nějaká situace, která vám připadala jako opsaná z vašeho života?
Takových je dost, vždycky si u nich řeknu: Je to dobrý, tohle se neděje jenom u nás, ale všude. Protože některé věci jsou společné všem ženám a jiné zase všem mužům. A z nich pak vznikají trochu konflikty a zároveň vtipné situace. Líbí se mi, že u tohohle seriálu si diváci mohou oddychnout, zasmát se, ale třeba se i zamyslet.
Jaké je s Jakubem pracovat a zároveň žít?
Pro mě naprosto přirozené. Vždycky se nad tím zamyslím jen ve chvíli, kdy se mě na to někdo zeptá. Jsem šťastná, že s Kubou umíme velmi dobře oddělit práci a soukromý život. V práci jsme partneři a kolegové, pak přijdeme domů, někdy se každý věnujeme svým věcem, někdy chceme i po práci jít ještě společně na večeři. Při natáčení jsme se poznali a dali dohromady, a možná i díky práci se ještě víc poznáváme. Protože lidi ve vztahu se pořád poznávají. S Kubou se mi hraje skvěle a baví mě poznávat ho i z pracovní stránky – dívat se, jak je nesmírně vtipný a talentovaný.
Mohli jsme vás vidět taky v seriálu Jedna rodina. Pokračujete i v dalších dílech?
Domluvily jsme se s producentkou, že si teď dám pauzu a uvidíme, třeba se tam vrátím. Mám před sebou jiné natáčení a bylo by těžké skloubit několik projektů. Už dřív mi produkce Jedné rodiny vycházela vstříc a pouštěla mě na natáčení do zahraničí. Takže jsem v příběhu odjela do Berlína…
Co jste v zahraničí natočila a co máte před sebou?
V Srbsku jsem už před první řadou Dvojky na zabití natočila historický seriál Nečistá krev a po Dvojce jsem hrála zase v jiném srbském seriálu, tentokrát kriminálním, epizodní roli albánské dívky. Pak jsem odletěla natáčet film na Filipíny, což byl opravdu masakr, a tam jsem se asi nejvíc otrkala. Natáčeli jsme v úplně jiných podmínkách, jednou jsem byla na place víc než dvacet hodin. Je tam úplně jiná kultura než v Česku nebo na Balkáně. Dostala jsem vízum a scénář v angličtině a odletěla tam na osmnáct dnů. Na začátku mě přepadla až panika, jestli to zvládnu, třeba když mi donesli k snídani rýži a maso. Ale pak jsem během dvou dnů překonala jet leg a uklidnila se.
Nejíte rýži a vařené maso?
Jím, ale ne k snídani, obědu i večeři. K snídani mi vyhovuje rohlík nebo chleba a třeba šunka a vajíčko nebo nějaká kaše, v tom jsem nenáročná, ale směs ryb a masa můj žaludek nepobíral. Bylo mi líto jídlo vyhazovat, tak jsem jím pak chodila krmit po natáčení místní psy. Ale nehledě na to se o mě na Filipínách krásně starali. Film je romantický, což z našeho pohledu znamená kýč jako blázen, ale pro mě to byla ohromná zkušenost, vyzkoušela jsem si zase jiný styl herectví. Pak jsem v Makedonii natáčela naopak temnější příběh, v něm mám roli holky, která nemá ideální rodinné vztahy a vydá se na cestu autem s otcem své kamarádky, který je novinář. Makedonština je sice můj rodný jazyk, ale hrát v něm pro mě bylo docela těžké. Teď mě čeká natáčení filmu spolu s Jiřím Langmajerem a Ondřejem Vetchým. A potom největší výzva – v říjnu filmování v Londýně. Budu hrát baletku, která se zraní a je potom závislá na lécích proti bolesti. Začne žít se svým dealerem, který ji prodá do nevěstince, kde stráví tři roky. Je to opravdu těžká role a náročná příprava. Musím jít za lidmi závislými na heroinu a dost si o tom načíst, a protože jsem hodně citlivá, dávkuju si to po částech.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
