Aby mohl Russell Crowe hrát atletického gladiátora v nejlepší bojové formě, stálo ho to hodně úsilí. Těsně předtím totiž ztvárnil postavu bývalého šéfa tabákové firmy Jeffreyho Wiganda ve filmu Insider: Muž, který věděl příliš mnoho - role, na níž musel nabrat 22 kilo tuku! Už to bylo samo o sobě hodné Oscara. Není divu, že tato proměna ze sádelníka na zápasníka dodnes patří mezi nejlepší filmové transformace. Kdyby se nejednalo o fikci, mohl si všechno to trápení ušetřit.
Všechen tuk musel pryč
Šest až osm menších porcí jídla denně. Libové bílkoviny, komplexní sacharidy, zdravé tuky, zelenina a ovoce s vysokým obsahem vlákniny. Tak ve zkratce vypadal jídelníček filmového gladiátora. Crowe potřeboval spálit všechny přebytečné tuky a nabrat co nejvíc svalové hmoty. To by bez přísné diety a počítání kalorií nedal. K tomu jeho strava obsahovala koktejly a proteinové doplňky, jako je kasein nebo syrovátka, které mu pomáhaly udržovat hladinu energie.
Na denní tréninky ji potřeboval. Ty spočívaly v kombinaci bojových technik, kardia a posilování. Spolu s dřinou na své australské farmě měl pořád co dělat. Tam se mimochodem učil zacházet s mečem. Než jste se nadáli, stál před vámi římský generál Maximus v celé své kráse, syrový a tvrdý. Jenže.
Ječmenožrouti obalení sádlem
Zatímco gladiátoři produkovaní Hollywoodem jsou sexy chlapi, kterým se ve zbroji lesknou zpocené bicepsy, ve skutečnosti ty ohromné tisícové arény patřily oplácaným hromotlukům. Na vině byl jejich jídelníček i touha přežít.
Skutečný gladiátor byl vlastně vegetarián. Masa bylo málo a strava zápasníků se skládala většinou z ječmene a fazolí. Odtud oslovení ”hordearii” - ječmenožrouti, které vycházelo podle historiků z toho, že dostávali ječmen nižší jakosti. Po takovém jídelníčku plném uhlohydrátů se nabíralo jedna báseň a o to právě šlo. Filmoví gladiátoři jsou možná jak vystřižení z kalendáře hasičů, ale v burácející aréně by dlouho nepřežili. Takový skutečný gladiátor chtěl být co největší tlouštík, protože tuková vrstva plnila funkci dalšího štítu.
Hulk obalený masem a sádlem je odolnější než šlachovitý atlet. Řezná rána ve velké hmotě tolik nekrvácí a vlastně i méně bolí, protože nervová zakončení nejsou tak exponovaná. Pro diváky to muselo být navíc děsně poutavé. Zatímco se na bojišti masakrovali dva pořádní chlapi, cákala z nich krev, a přesto déle vydrželi.
Možná se teď ptáte, proč jsou gladiátoři na všech sochách a malbách vyobrazení přesně tak, jako je známe z filmů. Odpověď je velmi prostá. Zdaleka ne každý gladiátor byl hned nutně otrok a zajatec, naopak se jednalo o společensky ceněnou profesi. Gladiátoři byli něco jako dnešní celebrity, které si s oblibou idealizujeme pomocí filtrů a Photoshopu. V umění Římanů to bylo vlastně úplně stejné. Zobrazovali své hrdiny tak, jak je vidět chtěli, v lichotivější podobě.
Tonikum z popela
Závěry z antropologických výzkumů provedených na kostech bojovníků nalezených při vykopávkách ve starověkém městě Efesos (na území dnešního Turecka) odhalil další zajímavou skutečnost, a sice že si po zápase (ti kteří přežili) dopřávali nápoj z popela. Dokazuje to množství stroncia naměřeného v jejich kostech.
Vede to k závěru, že gladiátoři měli vyšší příjem minerálních látek ze zdroje vápníku bohatého na stroncium. Už v literatuře se cituje ”popelovitý nápoj”, který pravděpodobně opravdu existoval. „Rostlinný popel zřejmě konzumovali k posílaní organismu po fyzické námaze a k podpoře lepšího hojení kostí,” vysvětluje vedoucí studie Fabian Kanz z oddělení soudního lékařství ve Vídni. Je to srovnatelné s tím, jako když si dnes po tréninku dopřejte hořčík a vápník ve formě šumivých tablet.
Takže si na to vzpomeňte, až se příště budete dívat na Russella Crowea, jak zbrocený potem bojuje na život a na smrt ve své oscarové roli. Skutečnost je taková, že by ten pekáč buchet nebyl vidět.
Zdroj: iGlanc.cz, Men's Journal
