Ovlivnilo vás při rozhodování o budoucím povolání to, že jste z herecké rodiny?
Určitě ano, vyrůstal jsem v tom, žil jsem v tom. Dlouho jsem váhal, ale stejně jsem si nakonec řekl: „Co jiného bys, Tondo, dělal?“
Už jako malý jste začal hrát na housle. Děti se většinou cvičení na hudební nástroj brání. Jak to bylo s vámi?
Já jsem si u mámy housle vyprosil, jelikož jsem se zamiloval do Gabriely Demeterové a myslel jsem, že budu okamžitě hrát jako ona. To se samozřejmě nestalo, a tím pádem se mi už do cvičení moc nechtělo. A v tu chvíli nastoupila máma.
Jako spousta jiných kluků jste si později nenechal ujít založení kapely…
Asi v jedenácti letech jsme s kamarády založili punkovou kapelu Sirotčinec, se kterou jsme hráli ve spoustě klubů po celé Praze. Poznali jsme spoustu kamarádů a taky jsme dělali i něco jiného, než chodili do školy a hráli na počítači. Pak mě máma vzala do své kapely Condurango, která mi dala spoustu zkušeností. Bylo velice zajímavé porovnávat ty dva světy, které jsou vlastně jedním – jeden den hrát v zaplivaném klubu ve tři ráno pro pár lidí a druhý den jet do vyprodaného divadla.
Muzikálové herectví jste vystudoval ve Francii. Proč právě tam?
Nedostal jsem se tady na herecké školy a pochopil jsem, že jedinou cestou k tomu, abych dělal, co mě baví, je cesta do zahraničí. Měl jsem francouzskou maturitu, tak byla Francie jasnou volbou. A pro muzikál jsem se také rozhodl náhodou. Chtěl jsem dělat herectví, ale víc zkušeností jsem měl s muzikou. Hledal jsem nějaký kompromis a muzikálové školy nabízely velice pestrý a široký program, který se mi moc líbil.
Začátkem listopadu měla premiéru hra Dobře rozehraná partie v Divadle Kalich, kde hrajete. Cítíte rozdíl při hraní v češtině a ve francouzštině?
Rozdíly určitě jsou. Asi ne tak v projevu, jako v technice, v ovládnutí a pojmutí jazyka ještě trochu jinak než při běžných konverzacích. Nikdy jsem v češtině tolik nepracoval. A režisérka Lída Engelová si dává velice záležet na tom, aby mi nic neuteklo, a tím pádem ani divákovi.
Jste synem skvělých herců. Co si myslíte, že jste podědil?
Podědil? To asi úplně nevím. Nevím jestli to můžu posoudit. Ale co jsem se od nich naučil, je pracovitost. Že nic není zadarmo, a jestli to chce člověk opravdu dělat, musí hodně pracovat, jinak ať se na to radši vykašle.
Antonín Holub
Tonda Holub, herec
V Česku ho na hereckou školu nevzali, vystudoval tedy v Paříži. A ve Francii i hraje. Jedním z jeho srdečních projektů je Les Histoires de l’Oncle Will (Příběhy Strýčka Willa), divadelní série pro šest herců ve stylu pouličního divadla, která je inspirována díly Shakespeara.
Zdroj: časopis Glanc
