Seriál Osada, kde hrajete s Martinem Myšičkou manželský pár Srovnalových, se vrátil na obrazovky. Jak vzpomínáte na jeho natáčení?
To bylo za odměnu. S Radkem Bajgarem jsem už natočila několik filmů, mám ho moc ráda a společně s Honzou Prušinovským ho považuju za jednoho z režisérů, kteří si mě vytáhli z divadla a začali se mnou natáčet. Obsazení bylo plné bezvadných lidí a kamarádů. A to, že v létě točíme v Nižboru u rybníka, já hraju manželku Martina Myšičky, sedím s ním před chatkou a povídám si o fyzice a metafyzice, byla představa, které nešlo odolat. Natáčení bylo trochu jako letní tábor.
Ve druhé řadě Osady, kterou brzy uvidíme, se Srovnalovi stanou rodiči. Jak je to ovlivní?
Hodně, sžívají se s tím, že jsou najednou tři. Na konci první řady to vypadalo, že v chatě zůstanou, ale nakonec odjeli zpátky do Prahy, aby teď zase mohli přijet. Děj je posunutý trochu dopředu, takže máme už dvouletou holčičku. A já jsem jako Ivana hodně úzkostlivá matka, což musím postupně zpracovat. Ve druhé řadě taky přibyla nová rodina a všichni se dostávají do vyhrocenějších situací, v osadě už není taková idylka. Ale příběh se pořád nese v komediální rovině.
Zažila jste někdy jindy natáčení, kdy jste si připadala jako na letním táboře?
První, co mě napadne, je film Petra Kolečka Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka, který natáčel Honza Prušinovský. Tenkrát jsme natáčeli přes léto na fotbalovém hřišti a trávili jsme tam hodně času s Jardou Pleslem a pořád jsme si povídali. Vždycky nás někdo z toho hovoru vyrušil, my jsme si odskočili natočit nějaký obraz a pak se zase vrátili k povídání. Takové odlehčené role jsou pro mě příjemné odreagování od divadla. Ráda jedno prokládám druhým. Kdybych hrála jen Maryši nebo Medy, kdy za celou dobu skoro neslezu z jeviště, ničilo by mě to.
V seriálu Místo zločinu Ostrava hrajete šéfku mordparty, která musí okolí přesvědčovat, že na tu práci má. Stává se vám to i v životě?
Ne... (smích) Ale vím, že se to děje, a přijde mi to tak absurdní, že vůbec nedovoluju, aby se to dělo mně. Způsobu přemýšlení, že žena je něco méně a že musí něco dokazovat, nerozumím a nepouštím si ho k tělu, myslím, že je to přežitek. Ale sama se sebou, uvnitř sebe, občas vedu dialog ve smyslu, jestli něco zvládnu, a často o sobě pochybuju. Všechno, co dělám, dělám nejlíp, jak můžu, a naplno. Když vím, že jsem udělala maximum, není co zpochybňovat. A druzí to zkrátka musejí přijmout.
Čím to, že jste tak přímá? Ovlivnili vás lidi nebo prostředí, v němž jste vyrůstala?
Obojí, co jste řekla. Člověka formuje to, odkud pochází, i lidi, kterými je obklopený. Ale hraje v tom roli i ostravská nátura. Ostrava vám dá do vínku, že se naučíte rychle se o sebe postarat. Nemyslím tím být drsná nebo rázná, spíš v tom smyslu, že když něco není úplně růžové, můžeme se i tak radovat a řekneme si: Pojď, to dáme. V Ostravě jsem možná trochu drsná byla, ale za dobu, co žiju v Praze, jsem hodně změkla. Říká se, že Ostrava je kraj „razovity“, já v tamních lidech vnímám spíš schopnost umět se za sebe postavit, říct, co si myslí. I když i to se považuje za rázovitost. Přitom by to mělo být automatické. Člověk se to ale naučí, až když už ví, co chce a co mu v životě stojí za to.
Čeká vás natáčení seriálu Stíny v mlze v rodné Ostravě…
Hraju manželku vyšetřovatele Černého, kterého hraje Jura Vyorálek, a matku jeho syna. Jsem vždycky nadšená, když přijde nějaká nabídka z ostravské České televize, protože mám důvod do Ostravy častěji jezdit. Vracet se na místo činu. Takže jsem snadný terč pro podobné nabídky, které nedokážu odmítnout... (smích)
PAVLA BERETOVÁ
- Rodačka z Ostravy vystudovala pražskou DAMU. Od roku 2008 je členkou Činohry pražského Národního divadla. V roce 2009 získala Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku.
- Známe ji z filmů Teorie tygra, Jako nikdy, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. A ze seriálů Osada, Místo zločinu Ostrava, Vzteklina, Dabing Street, Soukromé pasti.
- Ve snímku slovinského režiséra Olma Omerzu Atlas ptáků má jednu z hlavních ženských rolí.
- Je svobodná a žije v Praze.
Zdroj: časopis TV Star
