Ve Zlaté labuti hrajete postavu, která je pro diváky seriálu zatím velmi tajemná.
Eliška Malá byla dlouho tajemná i pro mě – a možná částečně i pro autory. (smích) Vůbec jsem netušila, co s ní bude dál, a protože vymizela, tak jsem se s ní už i rozloučila. Jenže v druhé řadě se postava objeví a bude mít zajímavou linku. Nejsem člověk, který by byl nějak ezotericky zaměřený, ale postava má číslo 29, což je moje šťastné číslo, stejně jako číslo 9, protože jsem se 29. 9. 1979 narodila. Navíc jméno Eliška se mi vždycky líbilo. Prvního půl roku jsem v seriálu hlavně mlčela a nosila hezké kostýmy, měla jsem v podstatě roli snů. Hrát postavu, která má minimum textu, pro mě ale byla ze začátku trochu bojovka. Většinou dostávám role, které mají víc temperamentu. Na natáčení Zlaté labutě chodím moc ráda, beru to jako herecké lázně. Nejsem na place tak často, aby mě práce vysilovala, ale přitom dostatečně dlouho, abych si práci užila. Navíc je mi moc sympatický celý – vesměs mladý – štáb, takže já jako „teta Míša“ jsem tam moc spokojená.
Eliška začala pracovat v kavárně obchodního domu. Diváci také zjistili, že dřív pracovala v nočním klubu.
Ukázalo se ovšem, že tam pracovala za barem, takže není hampejznice, což ji trochu rehabilitovalo. (smích) V nové sezoně bude Eliška řešit morální dilema, diváci se dozvědí, na koho v kavárně čekala, a rozkryjí se její milostné peripetie s někým, koho už ze seriálu znají. Bude hybatelkou různých dalších osudů a její linka bude hodně emotivní. Líbí se mi, že seriál ukazuje, že vztahy a emoce lidi ovládají pořád, jen doba, na jejímž pozadí je prožívají, se mění. Mám ráda dobové role, neskromně tvrdím, že mi prvorepublikové období sluší, a noblesu té doby miluju. Na začátku jsem si užívala, že Eliška obléká pěkné kostýmy, ale teď už zase v roli nosím zástěru, podobně jako v seriálu První republika. Autoři mi prostě tu eleganci opět nedopřejí. (smích) Kostýmy, které Eliška ze začátku nosila, se mi moc líbily, ale měly pro mě zásadní nedostatek. Jako originály několik desítek let staré jednak trochu kousaly, a také byly ušité z téměř nesavých materiálů, s čímž jsem jako „čichoplachá“ osoba měla trochu problém. Měla jsem pocit, že z nich cítím celou jejich historii, tak jsem alespoň používala sprej na osvěžení textilií. Jinak závidím kostýmy hlavně Kristýně Ryšce, která hraje Irenu, protože to je spíš pánský styl ženské módy, a tak nosí kalhoty a kalhotové kostýmy, což se mi moc líbí.
Máte před sebou ještě nějaké další natáčení?
Zatím ne a v tuto chvíli jsem s tímto objemem práce v seriálu spokojená. Vyhovuje mi, že mám trošku natáčení, trošku hraní na divadle, trošku moderování, trošku namlouvání audioknih, což dohromady dává pestrý celek, který mi umožňuje mít dostatek času na Emmu, které bude v prosinci pět let. A protože ve čtyřiačtyřiceti už určitě další dítě mít nebudu, chci si ji co nejvíc užít, než vyroste. Dřív jsem byla chaotická a nervózní, řešila jsem, že mám práce málo, nebo naopak moc a že mám problém zkoordinovat natáčení a to, kdo kdy vyzvedne Emmu, snažila jsem se všechno přesně naplánovat. Pak jsem plánovat přestala a zjistila jsem, že se věci samy začaly skládat tak, jak mi to vyhovuje. Když člověk méně tlačí na běh událostí, všechno líp funguje.
Zmínila jste seriál První republika, v němž jste hrála služebnou Jarku.
Myslím, že Jarku měli diváci rádi. Byla lehce splašená a potrhlá, míhala se po vile rodiny Valentových, občas do věcí moc mluvila. Oproti Jarce pro mě byla Eliška ze Zlaté labutě protiúkol. Navíc jsem se ocitla po delší době před kamerou a byla jsem trochu nejistá. Ale třeba Vasil Fridrich, který hraje mého nadřízeného, mě uklidňoval a moc mi pomohl.
Někteří diváci vás možná mají stále zafixovanou z role Digi v seriálu Ulice.
Ulice byl další projekt, na který budu vždycky ráda vzpomínat, přesně na první tři roky. Sešli se v něm skvělí herci, kteří jinak v seriálech moc neúčinkovali. Scenáristé se trefili do mé povahy, neměla jsem problém se s Digi ztotožnit, krásně jsme se do sebe vpily. Později už moje role nebyla tak vtipná, ztrácela švih a neměla takovou šťávu, tak jsem se posunula zase dál. I teď se mi stává, že na mě někdo na ulici zavolá Digi. Diváci si mě taky zafixovali v pořadu Bedekr, s jehož uváděním jsem skončila ve chvíli, kdy jsem čekala Emmu a měla rizikové těhotenství. Zatím jsem nehrála postavu, která by Digi přebila, proto říkám, že na svou velkou roli teprve čekám. Ono pro mou věkovou kategorii tolik možností zase není. Teenagerky už hrát nemůžu a na babičky ještě nevypadám, tak čekám, kdo ve mně co objeví. Ale nad velkou rolí v dlouhodobém seriálu bych asi hodně uvažovala, dokud Emma nepoporoste.
Moderujete taky pořad Tamtam na Déčku, k němuž o prázdninách natáčíte letní speciály.
Tamtam je moje srdcovka, moderujeme ho na střídačku s Markem Němcem už přes deset let a letní speciály natáčíme společně. Vždycky vyrazíme na nějaké místo, které je dobrým tipem na výlet pro děti a rodiče. Pořad přináší nápady, jak a kde zajímavě a smysluplně trávit čas. Marek i Martin Písařík z Bedekru jsou jako moje rodina, tyhle dva kluky mám moc ráda. Směju se, že si s Markem vychováváme nové diváky. A jsem jako máma zároveň i koncový uživatel, baví mě dohledávat si informace o místech, kam jedeme točit. Spousta herců nad tvorbou pro děti ohrnuje nos, což nechápu. Dětské publikum je pěkně náročné, děti nic nepředstírají a umějí být kritické a nic vám neodpustí. Ještě k těm rolím: možná se postupně přehraju do postav, jaké ztvárňovala Marie Rosůlková – bláznivé a vtipné babky. I když stárnu a tělo začíná chátrat, v jádru jsem pořád stejná, zkrátka ta střelená Míša. Člověk už není tak hrr, ale pořád je ve mně jiskra té holky – a určitě bude i tehdy, až budu vrásčitá babka s drdůlkem.
Kdy se ve vás ta holka projevuje?
Často. Když vidím na zemi nakresleného skákacího panáka, přeskáču ho. Když vidím krásný západ slunce, když hraju s dětmi (Michaela má z předchozího vztahu ještě téměř patnáctiletá dvojčata Pepu a Madlu – pozn. red.) člověče, nezlob se a zaberu se do hry. Pořád jsem zamilovaná do svého kluka, pořád mám romantické představy. Nejsem doufám infantilní, ale myslím, že člověk nesmí zvážnět. Je fajn odložit mobil, vzít Emmu za ruku a dívat se na svět jejíma očima.
Když mluvíte o mobilu, jste docela aktivní na sociálních sítích.
V době covidu mě spolupráce s různými značkami na sociálních sítích živila, když nebyla jiná práce, a živí mě částečně i teď. Firmy mě samy oslovily, nebyl to záměr. Občas si uvědomuju, jak moc sociální sítě lidem zasahují do života, jak moc někdo bere líbivé fotky za běžnou věc a zaměňuje je za realitu. Člověk má pocit, že ostatní mají dokonalé děti a vztahy i celé životy, a když pak sedíte na víně s kámoškou, zjistíte, že to tak není. Jenže lidi si od covidu zvykli spíš žít ten zkreslený život v on-line prostoru než se potkávat v reálu. Snažím se o to, abych na sítích byla autentická. Nenabízím něco, čemu nevěřím, nehoním lajky za každou cenu a nepózuju někde na špičkách, abych vypadala co nejlíp. Chci, aby mě lidi sledovali jako mámu tří dětí, která prožívá různé peripetie, s nimiž se oni můžou ztotožnit, protože vím, že sdílet své problémy může druhému třeba pomoct. Ode mě většinou lidi očekávají, že budu ta veselá Míša, ale i já za sebou můžu mít noc, kdy jsem nespala, protože Emma má angínu a horečku, ráno jsem se pohádala se svým klukem, mám migrénu a je mi blbě. Nemůžu být vždycky happy. Já tu energii pokaždé někde vyhrabu, ale pak mi jinde chybí. Každý se občas cítí vyždímaný a kamarádky všechny vaše problémy nevyřeší. Není ostuda chodit k terapeutovi, aby vás naučil, jak se na své problémy podívat reálně a s nadhledem.
Probrali jsme tu „trošku natáčení“ a „trošku moderování“, takže teď k „trošce divadla“. Povídáme si před představením Ani o den dýl!, které se hraje na letní scéně.
Ani o den dýl! je francouzská komedie, konverzačka plná nedorozumění a záměn ve stylu komedií s Louisem de Funèsem. Lukáš Langmajer v ní hraje mého přítele, který se mě snaží vystrnadit z bytu. Nastěhuje si tam svého kamaráda, jehož hraje Libor Jeník. Říká mi, že jen „na týden, ani o den dýl“, a doufá, že to nevydržím a odstěhuju se. Těší nás, když vidíme, jak se lidi uvolní a smějí se. Představení jsme hráli o prázdninách na letní scéně, jinak účinkujeme v Divadle Gong v Praze a jezdíme s ním na zájezdy po celé republice. Hostovali jsme i v Divadle Mír v Ostravě, kde hlavní roli hrál v jejich nastudování dlouho Štěpán Kozub. A když jsme tam vystupovali, tak se „Ostravaci přišli podivat, co s tym Pražaci udělali“ (Michaela napodobuje ostravský dialekt – pozn. red.), a na konci se postavili a dlouho tleskali, což pro nás byla velká satisfakce. Lidi si potřebují trošku odfrknout, zasmát se. Baví mě hrát na letní scéně, kde si můžete s kámoškou sednout a dát si aperol, postěžovat si, zdrbnout chlapy a pak se ještě pobavit při představení. Hraju jenom v tomhle, jak já říkám vymazleném představení, v žádném jiném, proto jsem mluvila o „trošce divadla“. Vždycky když do divadla odcházím, Emma mě nechce pustit a připomíná mi: „Maminko, až přijdeš večer domů, dej mi pusinku, i když už budu spát.“ Samozřejmě to splním.
Někde jsem se dočetla, že vaším snem je mimo jiné pořídit si chalupu…
Byl to můj sen už před covidem, který se mi pořád nedaří splnit. A mít ji během covidu, byla bych šťastná. Takhle jsme byli zavření v pěti lidech v bytě ve městě a bylo to kolikrát o nervy. Tenkrát jsem si aspoň pronajala místnost, říkala jsem jí dílnička, kam jsem utíkala, abych byla chvíli jen sama se sebou. A kde jsem taky šila, teď šiju zase doma. Dřív jsem si neuměla představit, že se budu starat o chalupu a hrabat se v hlíně, nesnášela jsem to, ale teď toužím po kousku pozemku. A tak objíždím různé domy a zjišťuju, co je k mání. Realitní agenti už mě znají. Dávám si na čas, musím do domu přijít a mít pocit, že to je ono – bez ohledu na nějaké praktické a technické věci. Stejně jsem si vybrala i byt. Možná zjistím, že chalupa není nic pro mě, ale musím si to vyzkoušet. Takže kdyby někdo měl chalupu na prodej, kterou jsem ještě neviděla, ať se mi ozve. (smích)
Zdroj: časopis TV Magazín
