Film Bod obnovy má zvláštní téma – rozehrává možnost nechat se v případě nějaké nehody a náhlého úmrtí takzvaně obnovit. Co si o tom myslíte?
V určité situaci by to bylo fajn, člověku by to přineslo pocit jistoty. Obzvlášť když už má zodpovědnost za rodinu a občas strach, co by bylo, kdyby se mu něco stalo. Kdybych neměl dítě, asi bych si říkal, že co se má stát, tak se stane, a že žádnou zálohu nepotřebuju, ale po narození syna už na to tak jednoznačný názor nemám. Taková technologie by ale mohla být i zneužita. I kdyby vznikla se záměrem lidem pomoct, vždycky se najde někdo, v kom převáží hamižnost a bude zkoušet, jak mít z něčeho prospěch jen pro sebe.
Část letošního léta jste trávil natáčením seriálu Na vlnách Jadranu.
Na vlnách Jadranu volně navazuje na sérii Pod hladinou, která se odehrávala na Slapech. Opět hraju policistu Honzu Zacha, spravedlivého, trochu citově „zkradeného“ a zklamaného muže, kterému se moc nedaří v osobním životě, což se podepisuje na jeho psychice. Měl trauma, které poznamenalo jeho profesní schopnosti, a využil možnost odjet do Chorvatska, protože tak trochu utíkal sám před sebou a svými vzpomínkami ze Slap. A možná tu chce najít odpovědi na některé otázky. Už má svůj věk, ale život pořád nemá srovnaný, ovlivnila ho i tragická událost z poslední doby, což hned v prvních dílech vyjde najevo.
Natáčení v Chorvatsku u moře – je to hercův splněný sen?
Možná některého herce ano, ale vzhledem k mému světlému fototypu já osobně dávám přednost spíš natáčení na jaře, na podzim nebo v zimě.
Do seriálu jste naskočil po delší době. Proč jste si vybral právě projekt Pod hladinou, který zatím viděli pouze diváci internetové platformy Prima+?
Zdálo se mi, že je mi Honza Zach docela podobný, což mě zaujalo. Prošel si ledasčím, takže by měl z titulu věku a zkušeností „slízávat smetanu“, ale přitom se mu pořád nedaří být úplně šťastným, což si vynahrazuje tím, že hodně pracuje. Asi to dělá hodně lidí, aby nemuseli být doma sami.
Musel jste před natáčením obou seriálů absolvovat nějakou speciální přípravu?
Měli jsme pár ponorů v bazénu a pak i přímo na Slapech, kde jsme natáčeli. Překvapilo mě, že už po pár metrech není pod vodou nic vidět, voda byla hodně kalná, zrovna v místě, kde jsme měli ponory, bylo docela bahnité dno. Já byl maximálně v jedenácti metrech, což je celkem málo. Měli jsme na sobě takzvané suché obleky, které nepropouštějí vodu na tělo, v nich se může až do čtyřiceti metrů. Potápěl jsem se poprvé, učili nás to jeden policejní a druhý civilní instruktor. Štvalo mě, že mi to nejde. Potápět se v tom obleku není jednoduché. Má ventily, kterými regulujete vzduch v něm, a mně se zhusta stávalo, že jsem vylítl k hladině jako bójka. Všichni mě uklidňovali, že na ovládnutí tohohle obleku je potřeba dvouletý výcvik, ale stejně mě to štvalo. Na instruktory byla radost se dívat, vypadali, jako kdyby byli ve skafandrech někde ve vesmíru. V druhém seriálu se nepotápím, ale zase tam řídím loď. Kapitánské zkoušky sice nemám, ale zvládl jsem to. A kvůli filmu Bod obnovy, o kterém jsme mluvili, jsem se musel učit hrát na klavír. Naučil jsem se jenom to nejnutnější, ale už z toho zase nic neumím.
Co dalšího jste se ještě musel kvůli rolím naučit?
V jednom seriálu jsem řídil traktor, v jiném jsem jezdil na motorce a kdysi dávno, někdy v patnácti, jsem se musel učit jezdit na koni, což vedlo k tomu, že jsem sám svého koně měl – zhruba mezi čtyřiadvacátým a devětadvacátým rokem. Ježdění na koni se nezapomene, podobně jako plavání. Samozřejmě že když nasednete po delší době, bolí vás druhý den hýždě, protože si svaly musejí zase zvyknout. No a pak jsem se tak různě učil kvůli natáčení zacházet se zbraněmi, abych je před kamerou nedržel jako kopyto.
Mohl byste být i v reálném životě policajt?
Tahle profese mi není úplně cizí, k integrovaným záchranným složkám mám respekt.
Ve vaší filmografii je i řada pohádek, v té zatím poslední O vánoční hvězdě jste hrál nebeského trpaslíka. Máte rád pohádky?
Mám, protože se v nich může člověk krásně stylizovat. Hodně jsem je natáčel zamlada a teď jsem se k nim zase rád vrátil, hlavně ke spolupráci s Karlem Janákem, kterého mám rád a myslím, že pohádky umí. Kdysi jsme spolu točili dobrodružný film Ať žijí rytíři!
V téhle pohádce jste si stejně jako třeba ve filmu Kobry a užovky zahrál se svým mladším bratrem Kryštofem.
Občas se nám podaří, že se potkáme před kamerou. Já jsem ho nedávno sledoval v seriálu Volha, kde hrál řidiče a hrál ho výborně. Líbily se mi tu ale i další postavy, stejně jako to, že nikdo ve Volze nebyl jen černý nebo bílý. Jsem docela přísný, ale tady nemám bráchovi co vytknout. Takových hejsků, jakého tu Kryštof hrál, kteří mají stejnou strategii přežití, je kolem nás spousta a vyskytují se v jakémkoli režimu. Bohužel.
Zmínil jste synka, který se jmenuje Alfons a je mu osm měsíců. Předpokládám, že být tátou je pro vás teď asi nejdůležitější role.
Je to tak, být tátou je pro mě pořád ještě docela nová role, ve které se zabydluju a moc si ji užívám. Asi jinak, než kdybych se stal tátou v mladším věku. Občas mi někdo z kamarádů říkal, že dítě si člověk užije víc v pokročilejším věku, a asi měli pravdu. Jako mladší si člověk buduje život a snaží se co nejvíc pracovat. Možná jsem byl ze začátku trochu úzkostlivý otec – třeba když měl synek nějakou virózu a mě strašně trápilo, že mu nemůžu víc pomoct. Ale samozřejmě se bojím pořád a občas si taky říkám, jaká budoucnost ho čeká. Chci být co nejvíc s ním a podle toho si taky reguluju práci. A snažím se taky trochu hýbat. Tělo už není bezúdržbové, potřebuje aspoň pár dřepů, shybů, sem tam zvednout nějakou činku, aby bezbolestně fungovalo. Když máte dítě těsně před padesátkou, je potřeba mít trochu fyzičku.
Zdroj: časopis TV Magazín
