Richarde, v minisérii Iveta hrajete Zdeňka Macuru. Studoval jste všechno, co se kolem Ivety Bartošové v té době dělo?

To jsem samozřejmě musel. To, co bylo dostupné, jsem si buď vyhledal nebo mi hodně materiálu poslal režisér. Tím, že je to žijící postava, lidi měli tu kauzu hodně v paměti, tak jsem se snažil nastudovat spíše jeho pohyb, jeho mluvu a specifické věci, které ta postava má. Jinak do toho vstupujete jako herec, jiná osobnost, trošku tomu vdechnete malinko jiný život. Ale určitá podobnost by tam být měla. Když ten studijní materiál je, využil jsem toho.

Zdroj: VLM

Neoslovil jste ho, že byste se třeba sešli?

Ne, to jsem ho neoslovil. Viděl jsem s ním jeden z jeho posledních rozhovorů, on už tam byl pohublý a dost se změnil. Takže ten materiál pro mě nebyl inspirující. Ty poslední věci už mě nezajímaly.

Vy se tam perete s Davidem Prachařem, který hraje Josefa Rychtáře. Jak jste tu bitku nacvičovali?

Jeli jsme hodně na místě, oba dva jsme to měli hodně nakoukané. Možná jsme si to i podvědomě pamatovali, protože to viděl snad každý. Jak se to nejede všechno najednou, tak k tomu byl prostor. Jediné, co jsme se snažili, abychom si neublížili. Ale zároveň, aby to vypadalo věrohodně, protože tehdy to byl trochu masakr.

Jak vy sám vzpomínáte na Ivetu Bartošovou a její život?

Pro mě to má dvě etapy. Jedna etapa je dětská, kdy jsem ji vnímal jako zpěvačku. Měla první písně a já byl malý kluk. Ty písně se mi líbily, zpíval jsem si je a měl jsem její kazetu. Pak uplynulo pár let, založil jsem si kapelu a začal jsem poslouchat úplně odlišné věci. Když jsme s Kryštofem prorazili, pohyboval jsem se na jiné scéně. My jsme se ani nikdy nepotkali. Ona nejezdila na festivaly, pak už ani nekoncertovala, v podstatě netvořila. Tudíž jsme neměli příležitost kde, jak a proč se potkat.

Iveta bojovala s psychickými problémy a závislostí. Co vy děláte pro své duševní zdraví, abyste ventiloval ven své emoce?

Některé herecké role mohou být ventilem. Ale zároveň vím, jaké je to mít panickou ataku, proto jsem se snažil vyhýbat stresu. Což je v našem povolání někdy těžké, ale jde to. Myslím si, že workoholismus, který jsem měl ještě pár let zpátky, už pominul. Stanovil jsem si priority. I tohle pro sebe člověk musí udělat, a skutečně začít myslet na sebe než na věci kolem.

Zdroj: iGlanc.cz

Související články