Čím si vás před lety získal seriál Osada, že jste přijala nabídku na účinkování?
Oslovil mě scénář Petra Kolečka, jehož věci mám ráda, i Radek Bajgar, režisér Teorie tygra a také Teorie touhy, kde jsem si zahrála. A vlastně jsem si řekla, že bych si zkusila půlroční práci na jednom projektu – věnovat se jedné roli a jedné postavě. Byla jsem nadšená nabídkou, moc ráda jsem do toho šla.
Čím je vám postava Heleny blízká?
Mám dva nejsilnější herecké rejstříky – na jedné straně tiché autistické melancholické drama a oproti tomu komediální žánr s polohou domestikované ženy, kam právě spadá Helena. Musím se přiznat, že je to náročné a kolikrát se u toho člověk unaví víc než u smutných příběhů. Postava je mi blízká prostřednictvím nabyté zkušenosti, kterou prokazuje, a taky tím, že není úplně jednoduchá. Líbí se mi ta přehnanost, kdy můžete jít bez obav za hranu, protože ať uděláte cokoli, i když je to moc, je to správně. Protože ta postava je moc. Je skvělé, že je podobných osobností hodně. Pro roli jsem nabrala inspiraci nejen v kadeřnických salonech, ale i různých kosmetických zařízeních, až mě překvapilo, kolik takových lidí existuje. Ale jsem za ně ráda.
Manželé Rubalovi mají své místo v osadě. Hledala jste způsoby, jak se k takovému zařazení dostat?
To mě právě na tom seriálu baví, jak je to napsáno s nadsázkou. Nikdo není „normální“, každý má své specifikum. I když… co lze považovat za normální? Nicméně já to brala jako určité mimikry, které nám ukazují vzorník nás lidí, různé vlastnosti a postoje ze všech různých sociálních, názorových a věkových spekter. A řekla bych, že ze všech těch postav Osady bych něco našla v sobě i já sama. Přijde mi nesmyslné se vůči tomu vymezovat. Každý v sobě má svoji osadu a kus chatařství, i když sám není chatař.
Co v sobě máte z Heleny a co jste jí propůjčila?
Do několika scén, které jsou v kontrastu s těmi humornými, jsem přidala smutek. Myslím totiž, že Helena ho v sobě má hodně, a má proto potřebu schovávat ho v nedotknutelnosti. Myslím si, že první člověk, který ji měl poprvé a doopravdy rád, je právě Milan (Radek Holub – pozn. red). A ona si to nechce přiznat, i proto tím vztahem někdy „opovrhuje“, zpochybňuje ho. A taky mě bavilo to ujeté oblečení jako tygrované kalhoty. A rozhodně jsem ráda za tu její polohu – taková raketa, to je pro každou herečku radost hrát. Ještě navíc, když se tak můžete projevit po lockdownu, včetně stop po quattro formaggi zanechaných z období nicnedělání, což se projevilo i na mé postavě. Moje práce je i večer lidi pobavit, to je můj hlavní úkol. Proto jsem tam dala Peggy Bundovou, ale zároveň se snažila ukázat, že má srdce, že se umí vymezit a že má v sobě i ten smutek.
Možná jste tak mohla pokračovat v postavě, kterou jste krátce před natáčením první Osady hrála ve filmu Bourák…
Určitě. I když každou jsem ztvárnila jinak. Zároveň mám i podobnou postavu v inscenaci Skořápka, kterou hraji společně s Alenkou Mihulovou v Divadle Ungelt. Ta je v repertoáru sedm let a pořád mě to baví.
Jak jste na tom s chatařením?
Mám ráda opékání buřtů, strašně mi to chutná, včetně spáleného chleba natřeného hořčicí. Ale raději mám stan než neútulnou chatku. S kamarádkami – říkáme si amazonky – i občas na nějaký výlet vyrazíme, ale většinou je to jednodenní výlet do třiceti kilometrů. A preferuji spíš chalupaření před chatařením. Tam si dokážu udělat správnou pohodu – s vůní letní trávy, houpací sítí, šunkofleky s kyselou okurkou, borůvkovým koláčem a houbovými řízky.
Vystudovala dokument na pražské FAMU. V osmnácti vyhrála konkurz do pražského Divadla Na zábradlí. Proslavila se hlavní rolí ve filmu Karin Babinské Pusinky. Znáte ji ze snímků Kurz manželské touhy, Bourák, Mars, Úsměvy smutných mužů, Hodinu nevíš a z televizních seriálů Osada, Stylista a Tátové na tahu. Za dokument Zákon Helena získala několik nominací (např. Český lev, festival Arpa v Los Angeles). Její druhý dokumentární snímek Vojna Ztohoven byl úspěšný na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Žije v Praze a s partnerem vychovává dceru.
Zdroj: časopis TV star
