V sérii Metoda Markovič: Hojer hrajete hlavní zápornou postavu. Bylo psychicky náročné hrát takový charakter?

Byl to pro mě psychicky nejnáročnější projekt, co se týče natáčení, ale i divadla. Zároveň jsem nikdy do té doby neměl v seriálu nebo ve filmu tak velký prostor. Před natáčením jsem si prostudoval obří množství spisů z policejního archivu jak k případům, tak osobní korespondenci pana Markoviče a podobně. Vytvořil jsem si i deník s názvem Hojer, kde jsem scénu po scéně rozepisoval, lepil k textu fotky a hledal souvislosti. Když člověk hraje fiktivní postavu, musí hledat inspiraci jinde, ale protože jsem měl reálný předobraz, měl jsem spoustu materiálů. Fotografie z policejního archivu jsme se snažili implementovat do toho filmového příběhu – pro všímavého diváka, který by se třeba k těm fotografiím mohl dostat a chtěl by srovnávat. Pro mě bylo nejzajímavější, ale zároveň nejtěžší vstoupit do neprozkoumaného průzoru duše takového člověka. Taky jsem kvůli téhle roli zhubl deset kilo.

Zdroj: Youtube

Chtěl to po vás režisér?

Říkal jsem si, že moje fyzická podobnost s Ladislavem Hojerem není moc velká, proto jsem přemýšlel, jak ji víc zdůraznit. Tak jsem se rozhodl, že aspoň zhubnu, a tvůrčí tým mě v tom podpořil – dostal jsem výživového poradce. A tím se mi změnila stavba těla a těžiště, což mi pomáhalo se do Hojera líp převtělit. Než jsem začal Metodu Markovič natáčet, tak jsem hodně jedl a sportoval a na mém těle to bylo znát, když jsem přišel na casting. Těžké byly během natáčení některé vypjaté scény, to, že člověk musí vystoupit ze své komfortní zóny a ocitnout se v emočním tlaku.

Tvůrci vás obsazují spíš do negativnějších rolí, vaše fyziognomie vás k nim tak trochu předurčuje. Nejste vyloženě typ romantického prince.

(Smích) Asi ne, ale ono už se to trochu mění a mění se vizuální rámec toho, kdo může hrát hodné a kdo zlé postavy. Přece jenom jsme herci a věřím tomu, že když existují vhodné podmínky na proměnu, zahrajeme cokoli. Jsem rád, když mi někdo nabídne roli, kdy vědomě narušuje stereotyp mého typu. Jako třeba režisér Damián Vondrášek, který mě obsadil do série Král Šumavy: Fantom temného kraje. Právě jsme dotočili druhou a třetí řadu. Hraju pohraničníka, lidsky obyčejnou postavu, hodného citlivého kluka.

Natáčení Krále Šumavy asi muselo být náročné zase fyzicky, že?

Bylo, ale já si tyhle momenty hodně užívám. Protože mě přesvědčují, proč mě v tuhle chvíli víc baví natáčení než divadlo, kterému jsem se dřív věnoval víc. Člověk se dostane do různých prostředí, zažije různou dobu mnohem sugestivněji, je součástí příběhů, které jsou každý vyprávěný jinou formou. V poslední době si natáčení opravdu užívám.

Před kamerou jdete z role do role. První byla asi Ulice, ale viděli jsme vás taky v sériích Pět let nebo Adikts.

Teď se to zrovna sešlo, že hlavně natáčím, ale pořád také hraju divadlo. Nedávno jsme měli premiéru inscenace Obyčejná žena v MeetFactory v Praze, je to adaptace knihy francouzské autorky Annie Ernauxové a hrajeme tu jen dva s Ivanou Uhlířovou. Dál taky dohrávám představení v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byl dřív v angažmá. Divadlo je velmi příjemný způsob, jak se zase dotknout nohama země, kdyby měl člověk pocit, že ulítává někam jinam. Z angažmá jsem odešel, protože nebylo časově slučitelné s další prací. A pro mě v dobu, kdy jsem se o tom musel rozhodnout, byla zásadnější Metoda Markovič.

Kdysi už jste se takhle rozhodoval mezi divadlem a školou…

Jsou situace, kdy člověk musí udělat velká rozhodnutí, i když v něm vzbuzují nejistotu, protože jsou to v tu chvíli kroky do prázdna. Na volné noze jsem tři čtvrtě roku, je to pro mě pořád ještě nové. Hlavně ten pocit, že člověk nikdy neví, co bude dál, jestli přijde nebo nepřijde nějaká další práce. Na druhé straně právě tyhle okamžiky, které vybočují z mého dosavadního života, mě inspirují a vytvářejí novou atmosféru.

Zmínili jsme Ulici, tam se vaše postava taky nějak mění?

Hraju investigativního novináře Dalibora Tomáška, který dřív hodně zatápěl některým lidem. Jsem rád, že postava dostává i jiné kontury a že získává nějaký osobní život. A taky se mi líbí témata, která se v Ulici řeší. Teď například téma anonymních alkoholiků. Myslím, že Ulice tak má nenásilný vzdělávací charakter, přidanou hodnotu.

Což je i záměr seriálu Adikts, který má taky vzdělávací přesah.

Adikts se snaží zajímavou formou nadsázky upozorňovat na téma drog a hlavně nestigmatizovat člověka, který drogu vyzkouší, spíš hledá důvod, proč chce člověk danou drogu, jaké prázdné místo v něm zaplňuje – vrací se na začátek potenciálního problému. Přijde mi důležité, že seriál rozproudil nějakou diskusi. A doporučil bych sledovat i projekt, který ho doprovází – preventivní kampaň Zkratky.

Dočetla jsem se, že se kromě hraní věnujete režii, psaní, zpěvu, poezii, houslím, boxu… Co z toho opravdu stíháte?

Bohužel čím dál méně věcí a je mi to někdy dost líto. Na housle se snažím cvičit, protože na ně hraju v několika představeních. Na box například teď nemám čas vůbec.

Na Instagramu jsem našla vaši fotku ve svatebním…

V srpnu jsme se s přítelkyní Andreou vzali, takže se z ní stala Andrea Uhlík Berecková. Poznali jsme se v divadle v Ústí, kam jsme přišli oba ve stejnou chvíli do angažmá. V prosinci jsme odjeli na svatební cestu na Réunion, kde jsme strávili Vánoce i silvestr a objeli jsme celý ostrov. Cestování – a člověk přitom ani nemusí odjet za oceán – je nejlepší relax, který znám.

Nedávno jste oslavil pětadvacetiny, jste čerstvě ženatý, máte pocit, že jste stihl všechno, co jste do téhle doby stihnout chtěl?

Ne tak docela. Bohužel žijeme v době, která na člověka neustále vytváří tlak, aby si myslel, že pořád nedělá dost. Kvůli tomu úplně zaniká třeba i jen dobrý pocit z dodělané práce. Snažím se tomu nepodléhat a do svého života implementovat vědomí, že je normální a taky příjemné chvíli nic nedělat. Ono se to ale mnohem snáz říká, než dodržuje. (smích)

Zdroj: časopis TV Magazín

Související články