„Je to velmi dobrý a poctivý režisér, navíc jsem se těšila na Petru Špalkovou, se kterou jsem byla kdysi v angažmá v Národním divadle, ale vůbec jsme se tam nepotkaly, což mi bylo líto,“ říká herečka.
Na jakou lokaci ze Stínů v mlze si vzpomenete jako první?
Vybaví se mi věznice. Nebyl to sice nejkomfortnější zážitek, zato velmi silný. Věznice je pro mě totiž poměrně nepochopitelné místo, kde ve mně začne hlodat filozofický červík a pokládám si otázky nejrůznějšího druhu, což by vydalo na širší diskusi.
Poprvé jsem se v ní ocitla během jednoho z mých vůbec prvních natáčení s Irenou Pavláskovou při práci na minisérii Bludičky. S kolegyní Terezou Nvotovou nás dokonce zavírali na cele, a to mi nedělalo vůbec dobře. Jsem vnitřní idealistka, proto mi skutečnost, že někdo vezme druhému svobodu, to nejcennější, co má, přijde divná. Věznici vnímám jako místo velkého násilí na člověku. Ale prosím vás, já vím, že jde o lidi, kteří spáchali trestné činy a vlastně si to zaslouží, zase až taková idealistka nejsem. Pokud člověk udělá něco zlého, zákonitě musí přijít trest. To si plně uvědomuji. Teď jen doufám, že moje úvaha nevyzní, že jsem úplně blbá. (směje se) Prostě a jasně mi to místo evokuje nejrůznější otazníky nad smyslem takových opatření, která holt asi nejdou realizovat jinak než tak, jak jsou nastavená.
Jak probíhalo natáčení ve věznici ve Stínech v mlze?
Museli jsme projít kontrolami, předkládat doklady, dali nám i vězeňské jídlo, měli jsme kuře s rýží. A moc dobré! Když jsme procházeli dvorem, vězni po nás pokřikovali. Viděli jsme i ženy čekající za ostnatým drátem, přičemž mužům ukazovaly poprsí… Zvláštní místo. Když jsem se pak ocitla jen na pár minut zamčená sama na cele, šlo o neskutečně divný pocit, že někdo vlastní klíče od mého života… Holt mám v životě asi velký sklon k filozofování. Neubráním se podobným úvahám.
Letos vstoupí do kin film Rok vdovy, v němž jste ztvárnila hlavní roli…
Rok vdovy je projekt dokumentaristky Veroniky Liškové, jde o její hraný debut. Kamerovky na něj proběhly už před pěti lety a popravdě mi tehdy moje obsazení nedávalo moc smysl. Připadala jsem si na roli mladá. Jenže nakonec došlo k posunu realizace a okolnosti si mě „zestárly“. Nyní jsem myslím v tom správném věku. Film se zabývá tématem, čím vším si prochází člověk po odchodu někoho velmi blízkého. Je o smrti, o životě, o tom, jak smrt zasahuje do lidského života. Hodně se v něm věnujeme i praktickým věcem, jak a co dělat na úřadech, co vše se musí v takových případech zajistit. Scénář vznikl podle deníkových záznamů Zuzany Pokorné, které vycházely v týdeníku Respekt. Autorka v článcích popisovala své dny po úmrtí manžela. Tyto deníkové záznamy se staly inspirací pro Eugena Lišku, Veroničina manžela, který podle nich napsal scénář.
Velkou zkušeností se smrtí jste si v životě prošla i vy. Nebála jste se, že se vám kvůli tomu budou oživovat vzpomínky na dobu, která nepatřila k nejveselejším?
Podle mě je dobré oživovat vzpomínky. Svým způsobem je to léčivé. Protože jsem se musela vyrovnat s odchodem blízkých lidí v rodině, tématu rozumím. I to je možná důvod, proč mě Veronika obsadila. Už na kamerovkách zřejmě viděla, že vím, o čem mluvím. Snažila jsem se tenkrát jejich úmrtí, pokud možno, co nejvíc zpracovat. Nerada si nechávám cokoli na potom. O smrti jsem chtěla vše vědět. Četla jsem o ní knihy, navštěvovala hospice, všechno jsem si proplakala na tisíc způsobů. Vstup do toho filmu jsem vnímala jako poslední rozloučení s tímto tématem. Chtěla jsem si v sobě všechno uzavřít a promítnout své zkušenosti na plátno. Třeba tím někomu i pomůžu. Bylo by krásné, kdyby se to povedlo, kdyby byla ve filmu nějakým způsobem otisknuta moje zkušenost a lidi prožívající něco podobného se na mě mohli napojit. Význam Roku vdovy spatřuji i v tom, že se jím odtabuizovává téma smrti. Většinou se lidé ve svém trápení cítí osaměle, přitom je málokdo na světě bez zkušenosti se smrtí. Kdybychom o ní více mluvili a svoje zkušenosti sdíleli, hodně by to všem pomohlo.
Nedávno jsme vás viděli v třídílné minisérii Vedlejší produkt režiséra Petera Bebjaka, což je opět originální režisér…
Právě díky němu to byla jasná volba. Chtěla jsem znovu pracovat s režisérem Peterem Bebjakem. Kdysi jsem se s ním potkala na natáčení Případů 1. oddělení, kde jsem hrála paní z GIBS. Měla jsem snad jen jeden natáčecí den, ale bylo mi v přítomnosti Petera příjemně. Navíc se mi líbí věci, které dělá, a je to laskavý, dobrý, a hlavně inteligentní člověk. Ve Vedlejším produktu sice figuruji ve všech třech dílech, ale měla jsem pouze dva natáčecí dny. Odtočila jsem si všechno na jednom místě. Spoluautorem scénáře je Kuba Režný, s nímž jsem kdysi spolupracovala v Národním divadle, když jsme zkoušeli s Robertem Wilsonem Čapkovu Věc Makropulos. Příběh je napsán podle skutečné události a jednu z hlavních rolí hrál Martin Hofmann, s nímž jsme si už dlouho chtěli opět zahrát. Teď se nám to tedy poštěstilo.
Zaujalo mě, že jsem ve vaší filmografii nenašel žádný dlouhodobý seriál. Nepřicházejí nabídky, nebo je odmítáte?
Teď přesně nevím, jak odpověď formulovat. Asi takto: Naštěstí nabídky jsou, což mě těší, ale já je odmítám. (usmívá se) Zatím jsem nebyla v situaci, kdy bych si řekla, že takový výdělek potřebuji. Do budoucna to neodmítám, s čímž souvisí doba, v níž žijeme… Všechno je nyní tak drahé, že člověk musí chtě nechtě myslet na to, aby se o sebe postaral.
Po téměř čtyřiceti letech měla ve Státní opeře premiéru činohra, a to adaptace románu Klause Manna Mefisto. Jak se vám sžívalo s tamním prostorem?
Velké jeviště Státní opery bylo myslím všeobecně vnímáno jako jakýsi strašák, ale já se na něj od začátku těšila. Mám ráda nové věci. Jakmile jsem ucítila možnost si zahrát v dalším divadle, hned jsem to chtěla vyzkoušet. Ve Státní opeře jsme byli od umělecko-technických složek moc mile přijati, chovaly se k nám vstřícně. Zřejmě i tamní zaměstnanci byli rádi, že po letech pouze operního a baletního provozu k nim přichází zase něco jiného, nové impulzy. Jeviště Státní opery má opravdu trochu jiná pravidla, je totiž širší než jeviště Národního divadla, zato není tak hluboké. Státní opera se mi líbí, akusticky sice není pro činoherce úplně ideální, ale hezky jsme se myslím vším prokousali, aby byla naše slova pro všechny diváky srozumitelná a dolehla k nim.
Popravdě mi nedělá vůbec dobře, jak se dění předválečných 30. let minulého století podobá současné situaci a jakým způsobem se mění naše společnost. Vlastně se toho všeho i docela bojím. Podivně nepříjemnou a možná až stísněnou atmosféru asi vnímáme všichni podobně. Vlastně ale vůbec netuším, jakým způsobem a jestli vůbec by se to dalo nějak zvrátit. Vzpomínám si na moment z veřejné generálky Mefista, kdy jsem se téměř rozplakala. Přijeli se na ni podívat lidé ze Slovenska. Po skončení představení nám jedna stará dáma s manželem říkali, že se jich jako bývalých politických vězňů představení velmi dotklo, spoustu takových situací zažili. Paní zmínila i současnou situaci na Slovensku, kterou prý už vnímá jako jisté překročení Rubikonu… Na Slovensku se totiž dějí věci téměř jako z Mannova románu. Dodala, že nám Čechům strašně moc přeje, abychom tu zatáčku vybrali. Tohle přání s ní sdílím v maximální míře…
I z těchto důvodů jsem ráda za novou inscenaci Wernisch s režisérem Janem Nebeským na Nové scéně. Básně Ivana Wernische jsem totiž dříve znala jen okrajově. Nyní poznávám, jak jsou nádherné, rozkošně vtipné a psané krásnou češtinou. Zamilovala jsem se do nich. Těším se, až ta nádherná Wernischova slova budeme moci sdělovat divákům. Věřím, že jim tím uděláme svět aspoň na chvíli zase o něco klidnějším a hezčím…
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Star
