Václav Kocián se ve třetí řadě Odznaku Vysočina bude trochu hnát za kariérou…
Na postavě Vaška se mi líbí, jak se v průběhu tří sérií změnil. Na začátku byl docela nejistý a nechal si možná i leccos líbit. Ve druhé řadě už dospěl, získal víc profesních zkušeností, díky nimž měl větší jistotu a nebál se jít třeba i do konfliktu. A teď ve třetí řadě si pod tlakem nejbližšího okolí nechá vnutit myšlenku, že by se měl někam profesně posunout. Nestačí mu, že pracuje v elitním oddělení vražd, ale chce udělat nějakou kariéru, což přináší docela pozoruhodné zvraty. Je zajímavé, jak se najednou člověk začne chovat jinak, poleví ze svých zásad. A jednoho dne se probudí a zjistí, že je třeba někde, kde vůbec nechtěl být.
Natáčeli jste opět na Vysočině, vracel jste se zpátky do Prahy často?
Jen kvůli divadlu. Ono se dá dojíždět, ale když je člověk na place dvanáct hodin denně, je lepší zůstat tam spát. Aspoň byl čas chvíli večer posedět v hospůdce. Když jsem jel na plac první den, uvědomil jsem si, jak moc se tam na všechny těším, že mi Ledeč, kde jsme natáčeli, přirostla k srdci.
Které další místo vám na Vysočině přirostlo k srdci?
Ve druhé řadě se mi moc líbila vila, která vypadá trochu jako zámeček a kde žijí moji seriáloví rodiče, tedy Ivana Andrlová a Jan Hrušínský. Ale teď jsme natáčeli přímo na zámku v Ledči, kde se mi moc líbilo. Navíc ten díl je hodně akční, jde v něm o únos, je tam policejní vyjednavač a my řešíme, jak dostat do bezpečí rukojmí.
Jaký máte vztah ke zbraním?
Na to lze těžko jednoznačně odpovědět. V ideálním světě bych byl rád, kdyby nebyly, ale v takovém bohužel nežijeme. Ke zbraním mám velký respekt, i k rekvizitám, které máme na place. Nebylo mi příjemné mít zbraň v ruce. Ale přesto jsem se domluvil s kamarádem, že si někdy půjdu zastřílet na střelnici.
Seriál jste natáčel už před časem, čím teď nejvíc žijete?
Natáčím pro Českou televizi sérii Děcko, takže jezdím zase na Berounsko. Seriál je o přímé adopci a my jsme jedni z lidí, kteří by si přáli dítě, moji partnerku hraje Eva Hacurová. A jinak mi nejvíc času zabírá Forman, kterého denně dvoufázově od deseti do šesti zkoušíme. Alternujeme se tu s Markem Adamczykem. Představení bude mít premiéru 19. června na Letní scéně Musea Kampa.
Je to těžké zkoušení?
Není, protože režisérka Adélka Stodolová je skvělá, přesně ví, co chce, a dokáže vykouzlit příjemnou atmosféru. Uvědomil jsem si, že víc než hraní samo mě baví právě zkoušení. Tedy pokud probíhá tak, jako zkoušení Formana. Znovu jsem si tady potvrdil, proč mám proces, kdy hra vzniká, moc rád. Když se vytvoří kreativní atmosféra, s příjemnými lidi, rád hodím sám sebe za hlavu, vlastně si jen tak hraju, a přitom něco vzniká, je to skvělé.
Načítal jste si nějaké materiály, díval jste se na Formanovy filmy?
Samozřejmě. Na začátku jsme se snažili vstřebat o něm spoustu informací, sledovali jsme jeho filmy, dokumenty o něm, taky jsme jeli na Máchovo jezero do vily Rut, kde Miloš Forman trávil prázdniny a dodnes ten penzion provozuje jeho rodina, tam jsme vstřebávali různé pocitové zážitky. Byli jsme například v pokoji, který mu komunisti nechali, když Formanovým vilu zabavili. Mohl tam ještě nějakou dobu přebývat, aby vůbec měl kde být. Ale pak jsme to zase všechno hodili za hlavu, nechceme se tak moc svazovat dokumentární podobou inscenace, protože taková by neměla být. Má být příběhem o jednom velkém člověku.
Máte oblíbený nějaký Formanův film?
Líbí se mi asi všechny, protože mají určitý přesah, ale podle toho, co zrovna člověk řeší, zasáhne mě některý víc. Přelet nad kukaččím hnízdem je můj oblíbený, jednu dobu jsem měl hodně rád Hoří, má panenko. Když jsem si nedávno pouštěl Vlasy, byl jsem hotovej ze scény, v níž vojáci pochodují do letadla do akce a s nimi i hlavní představitel – nevoják, kterého hrál Treat Williams. Tahle scéna ve mně v kontextu s tím, co se teď děje ve světě, hodně zarezonovala.
Diváci vás mohou sledovat taky v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 v roli Patrika Máry, svého času jste měli linku s vaší ženou.
Teď už společné scény nemáme a k Patrikovi patří Johanka, kterou hraje Sabina Rojková. Ale natáčím i s Bibi, kterou hraje Marika Šoposká. Bibi prahne po miminku a Patrik se k tomu tak nějak namane. Tahle linka se mi líbí, protože je napsaná s humorem a lehkou nadsázkou.
Kromě Formana něco dalšího v divadle nezkoušíte?
To už by nešlo. Ale před Formanem jsem nazkoušel představení od Karla Steigerwalda A tak tě prosím, kníže, které přetahujeme do pražského Divadla v Řeznické. Režíroval ho Radim Špaček a hraju s Jirkou Štréblem. Bylo pro mě moc zajímavé potkat se s tímhle textem, který má formu absurdní grotesky, a bylo pro nás docela náročné předat ho divákům tak, aby se v něm zorientovali.
Zmiňoval jste příjemnou atmosféru při zkoušení nebo i na place při natáčení, vy ale nebýváte morous, jste spíš sluníčková povaha.
Samozřejmě se mi v minulosti stalo, že bylo při nějaké práci dusno, ale já si na všem dokážu najít něco dobrého. Nemusím si s každým rozumět, ale musíme se respektovat. Já bych tu práci jinak nemohl dělat dobře, protože bych se zabýval víc sporem než tím, na co se mám soustředit. A já sám se snažím vždycky chovat tak, abych dusno nevytvářel a aby se mnou lidi rádi pracovali. V práci trávíme obrovský kus života. A život je moc krátký na to, abychom se navzájem zbytečně prudili.
Říkal jste, že podle toho, co aktuálně řešíte, ve vás rezonuje jiný Formanův film. Co teď řešíte? A nemyslím práci.
Jenže já teď řeším v podstatě jenom práci. (smích) Jak dát do kupy zkoušení a natáčení. Ale řešíme třeba i dcerčiny narozeniny, jinak nemám moc prostoru pro osobní život.
Vy budete hrát v létě Formana, vaše žena Markéta v rámci Letních shakespearovských slavností Célii v představení Jak se vám líbí. Bude to náročné na chod rodiny?
Nějak se s Markétkou prostřídáme. Moje maminka žije daleko, ale naštěstí Markétčini rodiče bydlí hned vedle v baráku, takže s hlídáním není problém.
V předchozím rozhovoru loni v únoru jsme si povídali o vaší velké lásce – surfování.
Jestli myslíte Fuerteventuru, tak tam jsem se od té doby nedostal, protože loni jsme nakonec o dovolené dali přednost horám. Ale snad mi to vyjde v srpnu, rozhodně to máme v plánu. A doufám taky, že se podíváme do Bohumína za mou maminkou, kam teď taky nemám moc času jezdit. Markétce už se na Fuerteventuru nechtělo, říkala, že nechce jezdit pořád na stejné místo, byli jsme tam asi pětkrát, ale mně se na Fuerteventuře moc líbí, jako by se tam zastavil čas, nikdo nikam nespěchá. Navíc je to blízko a za dostupné peníze, protože my nejezdíme s cestovkou, ale po své ose. A surfování mi chybí. Vždycky když o tom začnu, Markétka se směje: Á, Patrik potřebuje zase jet na chalupu.
Vy ale prý nerad létáte?
Nevadí mi, když jsme v letadle všichni, ale kdybych měl letět sám, není mi to příjemné, mám zvláštní pocit, že tu rodinu nechávám.
Dcerce Miře jsou tři, synkovi Vavřincovi sedm, chodí do první třídy, jak zvládá školní povinnosti?
Úplně v pohodě, protože Vávru škola moc baví a všechno mu jde. Přijde ze školy a udělá si sám úkoly, je bystrej a má chuť učit se nové věci. Krásně se sžil i se školním řádem, on už ze školky uměl počítat i násobit, pro něj je nové hlavně to, že je v jiném kolektivu a že po něm v určitou chvíli někdo něco chce. A mám radost, že si večer vezme knížku a sám si čte.
Říkal jste mi taky, že rád poslouchá audioknihy o hokeji.
Audioknihy ho pořád drží, hraje florbal a občas ho s sebou beru i na thaibox, kde je cvičení trochu jako v Sokole. Ale baví ho i fotbal a chce, abych ho někam přihlásil, pořád spolu kopeme. Pouští si taky zpětně zápasy Baníku Ostrava, sedí vždycky u televize oblečený do dresu a šály a sleduje zápas. Takže mám velký úkol vzít ho ještě do konce sezony na nějaký zápas Baníku.
O dcerce jste naopak říkal, že je princezna.
Je čím dál větší princezna. Už teď zná prostředky, jak dosáhnout všeho, co potřebuje a co chce. Nebude trvat dlouho a bude staršího bráchu řídit. Ona přesně ví, kdy se na mě má usmát, jindy je schopná se na mě urazit a říct: S tebou já nemluvím. Proti Vávrovi, který je moc hodný kluk – ona je sice taky hodná, ale zároveň má svou hlavu a obávám se, že to bude čím dál horší. (smích)
Když vás vidím po víc než roce, zdá se mi to, nebo jste docela zhubl?
Asi ano, i když ne účelově. Ale už řadu let se s přestávkami věnuju thajskému boxu a teď na něj zase chodím pravidelně. Když mám čas, i čtyřikrát týdně, když ne, tak aspoň jednou. Thajský box je fyzicky hodně náročný, navíc já už taky nejsem nejmladší, ale moc mě baví a hodně mi dává. Nejen že si na trénincích vyčistím hlavu, ale kolem tohohle sportu je úplně jiný svět, než je ten herecký, ve kterém se pohybuju. A ten svět mě baví. Navíc můj trenér Aplik (Jiří Apeltauer – bojovník, rozhodčí a hlavní trenér Muaythai týmu – pozn. red.) je úžasnej člověk, který má trpělivost i s takovými nemehly, jako jsem já. Trénují tam i členové reprezentačního týmu, a když si s nimi jdu „pinknout“, tolerují, že jsem trochu kopyto, protože jsem s boxem začal strašně pozdě. Tak mi trochu nastavují zrcadlo.
On thajský box vůbec nastavuje zrcadlo tomu, jak člověk žije. Když se dobře nevyspím nebo si dám o pár piv víc, než bych měl, na tréninku se to projeví. Navíc člověk se tam pohybuje v nekomfortní zóně. Když do vás někdo bouchá, fakt to není příjemné, a vy na tu nepříjemnou situaci nějak reagujete. A pozorovat, jak a co to s vámi dělá, je hodně zajímavé. Vaše ego jde do háje, na povrch vyvěrají různé impulzivnosti nebo agresivita, nebo to člověk zabalí, protože je mu to nepříjemné. Na thajském boxu je vidět, jak se člověk staví k problémům. A mě moc baví sledovat sám sebe, pracovat na svých reakcích a mít je pod kontrolou.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
