Fáberová není křehká květinka, neusmívá se a musí vyjít se svým kolegou, bouřlivákem, kterého hraje Miroslav Krobot. Co byste o ní ještě řekla?
Fáberová je moje největší role v seriálu, když nepočítám Ordinaci v růžové zahradě 2, kterou točím s přestávkou už několik let. Oktopus měl sto třicet natáčecích dnů, já jich měla asi o deset méně, strávila jsem s ním zhruba tři čtvrtě roku a byly to intenzivní a náročné dny. Ale pracovat s Mirkem Krobotem a režisérem Honzou Pachlem mělo spoustu pozitiv a jsem ráda, že jsem se toho projektu mohla zúčastnit. Poprvé jsem si zahrála roli, která mi není typově blízká na první dobrou. Fáberová je protipól všech těch princezen a něžných dívek, které jsem zatím hrála, což pro mě byla zajímavá změna. Bylo fajn hrát postavu, která není v prvním plánu pozitivní. Ona má hodně negativních vlastností, které na diváka mohou působit ne úplně příjemně, ale doufám, že si ji oblíbí. Myslím, že ve všech těch záběrech se Fáberová usmála sotva jednou.
Natáčet s někým sto dvacet dnů asi vyžaduje naladit se na sebe navzájem, sehrát se. Jak se vám to dařilo?
Byla jsem v příjemném očekávání, jak si s Mirkem sedneme, a říkala jsem si, že budeme mít spoustu času, abychom si k sobě našli cestu, což se stalo. Oba jsme v soukromí hodně nesmělí, takže chvíli trvalo – možná tak dva tři měsíce –, než se mezi námi prolomily ledy. Nejdřív jsme kolem sebe jen tak chodili a pozorovali se, ale nakonec jsme se stali skvělými parťáky a taky kamarády. Ale ono se pro roli hodilo, že jsme tu cestu k sobě hledali. Bylo autentické, že jsme si hned nepadli kolem ramen, protože Fáberová s Dítětem, jak se Mirkova postava v seriálu jmenuje, si na začátku moc nerozumějí.
Natáčeli jste na mnoha různých místech. Vybavíte si scénu, která pro vás byla extrémně náročná?
Lokace byly náročné obecně, byla to téměř všechno ne úplně hezká místa. Třeba do kanálu jsme lezli s helmami na hlavách, v holinkách a rukavicích. Ale mě baví se dostávat na místa, kam se člověk normálně nepodívá. Vyloženě akční scénu si vybavuju jednu, kdy jsem na sídlišti v Kladně honila zloděje kolem bloku domů. Když jsme tu scénu jeli asi podesáté, zjistila jsem, že nemám úplně nejlepší fyzičku, a už jsem necítila nohy. Druhý den mě pořádně bolely. Jak jsme natáčeli skoro celý rok, prošli jsme počasím od veder přes třicet stupňů až po noční natáčení v minus pěti. Ale to všechno k herecké práci patří.
Když máte před sebou práci na nové roli, nový velký úkol, je něco, z čeho máte strach?
Ať jde o jakoukoli roli, vždycky mám trochu strach, jestli ji zvládnu dobře zahrát. I po těch letech, co se věnuju herectví, mám respekt a napadají mě otázky: Zvládnu to? Povede se to? Z toho mám vždycky trochu obavy. Obzvlášť když vím, že prostředí, v němž natáčíme, není úplně komfortní. Takže třeba na natáčení v kanálu se večer předtím netěším, ale říkám si, že si s tím musím poradit. V tom jsem trochu jako voják. Řeknu si, že je to zkrátka mise, kterou musím zvládnout. Mám takové nastavení mysli, že si řeknu: Bude to dobré a já to dám.
Tohle by do vás někdo, kdo vás blíž nezná, asi neřekl…
Zrovna nedávno jsem přemýšlela, po kom mám takový přístup, a dospěla jsem k tomu, že po své mámě. Potřebuju dostat úkol a jdu ho splnit. Moc neremcám a nestěžuju si, vím, že ho musím zvládnout. Hodně mi pomohlo, že má Mirek Krobot podobné nastavení. Kdybych měla vedle sebe někoho, kdo pořád fňuká, že je zima, nebo naopak teplo nebo že to tam páchne, asi by pro mě bylo natáčení složité, ale Mirek je taky velmi disciplinovaný. Tak jsme se, alespoň doufám, dobíjeli energií navzájem.
V Karlových Varech jste prý natáčeli i někde v podzemí hotelu?
Natáčeli jsme v útrobách grandhotelu Pupp, ve sklepeních, kuchyních a chodbách, ale zároveň jsme byli celý štáb v tom krásném hotelu ubytovaní. Takže jsem si po natáčení ve sklepení vyjela výtahem do luxusního pokoje a tam jsem si užívala relax.
Diváci vás znají mimo jiné ze zmíněného seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde hrajete pediatričku Bibi.
Bibi v ději odjela s lékařskou misí do zahraničí a vrátila se po dvou letech. Když se ke mně dostala informace, že Ordinace bude končit, přijala jsem, tak jako někteří kolegové, jiné herecké nabídky. Pak se rozhodlo, že Ordinace bude pokračovat na Voyu, já jsem v tu dobu ale přijala nabídku České televize tančit ve StarDance, a tak jsem se domluvila s produkcí, že se pak do Ordinace vrátím. Zároveň mi ale přišla ještě nabídka od Honzy Pachla na Oktopus, tak se můj návrat posunul ještě o rok. Produkce mi vyšla vstříc, za což jsem byla moc ráda. Domluvili jsme se, že bych měla být v Ordinaci rok a pak se uvidí.
Jaké bylo vrátit se po dvou letech?
Jako kdybych se vracela domů. Těší mě, že diváci mají mou postavu rádi a že jim chyběla. U Bibi dřív vítězila kariéra, možná i proto se jí rozpadl každý vztah, ale myslím, že teď už dospěla do věku, kdy přemýšlí o rodině. Přála bych jí, aby našla partnera a založila rodinu. Zatím měla na muže docela smůlu. Baví mě představa, že by Bibi měla miminko. Mám tuhle postavu ráda a myslím, že jsme si v lecčems podobné, nejvíc asi pozitivním přístupem k věcem, empatií a podobně, ale určitě nejsem v některých věcech tak naivní jako ona.
Čeká teď Bibi v Ordinaci nějaká vztahová linka?
Zatím ji čeká linka spíš pracovní, související s nemocnicí. Moje postava se hodně potkává s policistkou Sandrou, kterou hraje Sarah Haváčová. Staly se z nás kamarádky. Ale třeba Bibi potká nějakého zajímavého muže, kdo ví?
Nedávno jste dotočila s Jiřím Mádlem film Vlny.
Hraju v něm Jarušku, sekretářku redakce mezinárodního života, což byla skutečná redakce v Československém rozhlasu. Některé postavy jsou ve filmu reálné, jiné smyšlené. Jarunka je fiktivní figura, pomáhá redaktorům, je jedním z článků redakce a byla to moc hezká role. Když mi ji Jirka Mádl nabídl, měla jsem zrovna čas a řekla jsem si: proč ne? Jirka je můj kamarád, natáčeli jsme spolu film Hra a moc ráda jsem kývla. Asi měsíc před tím, než zavolal, jsem si uvědomila, že už jsem hodně dlouho nenatáčela žádnou dobovku a že bych si moc ráda v nějaké zase zahrála. Jirka na filmu dlouho pracoval, jeho scénář byl povedený. Byl to zážitek s ním pracovat jako s režisérem.
Kvůli Vlnám jste změnila barvu vlasů. Zůstanete blondýnka?
Jirka chtěl, abych byla blondýnka. Chvíli jsem tak točila i Ordinaci, protože jsem obojí natáčela současně. V Oktopusu mám naopak vlasy tmavé. Myslím, že najdu nějaký kompromis.
Vrátím se ještě k vašemu přirovnání k vojákovi. Když musíte skloubit natáčení, divadlo a péči o dva malé synky – osmiletého Benedikta a tříletého Vincenta, nemáte pocit, že všechno musíte zvládnout vy?
Když dokončím „misi“, těším se, že za odměnu pak budu mít volno a dokážu si ho užít. Teď jsem například vyčlenila dva měsíce dětem, měla jsem jen v červnu několik málo představení s divadlem Studio Dva, jinak jsem přes prázdniny nehrála. A pravda je, že jako každá žena a matka mám pocit, že si všechno musím udělat sama, protože já to udělám nejlíp. Což je špatně, protože si tím pádem neumíme říkat o pomoc, když ji potřebujeme. Naštěstí mám ale empatického muže (filmový zvukař Petr Čechák – pozn. red.) a o povinnosti se dělíme celkem spravedlivě. Kdo má čas a energii, udělá, co je potřeba. Já se například nezapojuju do technických věcí, které se týkají počítače, auta a podobně, ty nechávám úplně na něm.
Jste prostřední ze tří sourozenců, váš bratr Antonio je taky herec a rovněž účinkuje v Ordinaci.
Má tam menší roli, naše postavy se jednou potkaly na nějakém večírku, ale jinak spolu nemáme dějovou linku ani žádné obrazy, takže jsme si spolu vlastně nezahráli. Doufám, že se nám to jednou podaří. I když myslím, že můžeme hrát maximálně sourozence, protože jsme si hodně podobní. Můj starší bratr Honzík pracuje mimo tuhle branži.
Odkud pochází vaše rodina?
Z Makedonie. Náš tatínek tam má celou rodinu a v dětství jsme tam trávili celé prázdniny. Mám na ni krásné vzpomínky. Makedonsky se domluvím, ale dlouho jsem tam nebyla a jazyk bohužel zapomínám. Jako dítě jsem ale mluvila perfektně. To samé s francouzštinou. Mluvila jsem a četla knížky ve francouzštině, ale teď v Paříži jsem si málem ani neobjednala v restauraci, což mi bylo docela líto. Ach jo! Jak ten mozek rychle zapomíná!
Nezapomenout nějaký jazyk chce taky dril a trochu přísnost.
Ta mi bohužel chybí, nebo spíš nemám čas.
Co třeba cvičení, strava a podobně?
Tělo a tvář jsou v podstatě můj pracovní nástroj. Starám se o sebe, cvičím a snažím se jíst zdravě. Nemám ráda běh, ale vyhovuje mi jóga, kterou cvičím už dlouho. Ale ne za každou cenu, v tom takový voják nejsem. Když jsem unavená, cvičení vzdám. Ráda si užiju dobré jídlo a dobré pití, a když potřebuju odpočinek, tak odpočívám, místo abych se za každou cenu přemáhala.
Zdroj: časopis TV Magazín
