Naposledy jsme si povídaly před více než dvěma lety o filmu Poslouchej, komorním thrilleru, v němž jste hrála roli Elišky. Co se u vás za tu dobu změnilo?

Kromě jména a toho, že jsem se vdala, asi nic, všechno na sebe tak nějak plynule navazuje. Překvapivě jsem teď víc zavalená prací, ačkoli jsem se z Prahy odstěhovala tři sta šedesát kilometrů daleko. Možná je to náhoda, možná, když ve vás převládne pocit, že je vám víc jedno, jestli dostáváte hodně nabídek na práci, a ztratíte určitou urputnost, teprve pak začnou přicházet… nevím. Kdybych ale věděla, že mé stěhování bude mít tenhle efekt, udělala bych to už před deseti lety. (smích)

Žijete s manželem a téměř tříletým synkem Toníkem v Rožnově pod Radhoštěm, v Praze natáčíte seriál Zlatá labuť. Jak často na natáčení dojíždíte?

Je to různé, někdy sedím ve vlaku třikrát týdně, někdy méně. Jedna cesta mi trvá čtyři hodiny, využívám je k učení textů. V Praze mám k dispozici byt, v němž vždycky zůstávám, když vím, že se mi nevyplatí jezdit domů. Pokud to jde, manžel se synem přijedou za mnou, podle toho, jaký je natáčecí plán. Jsme teď trochu taková rodina na kolečkách. Snažím se nebýt rozladěná z toho, že například hodiny, které trávím na cestě, bych mohla být se synem. Ale myslím, že on to chápe. Ví, že máma někdy odjíždí, ale vždycky se vrátí.

Bylo těžké učinit před pár lety rozhodnutí, že se odstěhujete do Rožnova?

V hlavě si pokaždé naplánuju, jak bych si přála, aby věci byly, a pak k té vizi postupně směřuju. Mám vyzkoušené, že se s variantou musím nejdřív sžít ve své hlavě, a pak se věci tak stanou. Většinou. Nerozhoduju se naráz, jsem velmi váhavý člověk a někdy se dokážu v problému dlouho patlat a čekám, že ho někdo rozhodne za mě. Ale když vím, že něco je správná cesta, tak po ní jdu. O stěhování do Rožnova jsem neměla pochybnosti. Byla jsem těhotná a začal lockdown, takže bylo jasné, že stejně nebudu moct pracovat. Co bych tedy dělala v Praze?

V seriálu Zlatá labuť hrajete Irenu Maškovou, dceru majitelů řady rodinných firem, kteří vlastní i luxusní obchodní dům. Zvažovala jste, jestli roli přijmout, s ohledem právě na dojíždění i na to, že je synek ještě docela malý?

Nabídku jsem dostala poměrně dlouho před tím, než se seriál začal natáčet. Parta, která na něm pracuje, vyrobila i minisérii Guru pro Voyo, v níž jsem hrála Kláru, spolupracovnici hlavní postavy. Tam scenáristu Honzu Coufala napadlo, že bych mohla hrát Irenu. Moc mě potěšilo, že mám před sebou vidinu další hezké práce. Na dobový seriál jsem se moc těšila, nikdy jsem žádný nenatáčela, takže nebyl důvod nabídku odmítnout. Irena se mi hraje dobře, role je poměrně kontroverzní a nedělá úplně populární rozhodnutí, baví mě.

Leckterá z vašich seriálových kolegyň se mi svěřila, že vám trochu závidí nádherné kostýmy, které tu nosíte.

Dobový seriál má jako ledacos dvě strany mince. Vyžaduje větší přípravu od maskérů, kostymérů, rekvizitářů, takže na place musíte být s větším předstihem. Kostým mi pomáhá a miluju každý, který tu nosím. Kostýmní výtvarnice Míša Horáčková Hořejší na kostýmech odvedla úžasnou práci, díky nim mi pomohla Irenu z padesáti procent vystavět už jenom tím, co má na sobě. Kostým mi v roli vždycky částečně pomáhá, ale ve Zlaté labuti je to nejzřetelnější, protože tu mám na sobě opravdu výrazné modely.

Jde sice o styl třicátých let, ale inspirovala jste se v něčem, co byste ráda nosila i v běžném životě?

Kostýmy jsou krásné, ale nejsou pro mě úplně pohodlné. Člověk se v nich musí držet vždycky zpříma, trávit hodně času na podpatcích – když na to nejste zvyklá, je to úmorné. Zkrátka člověk dělá přes den krásu, a večer padne. A vlastně bych nerada nosila v civilu něco, v čem hraju.

Dost se taky řešilo, jestli byste měli v dobovém seriálu mluvit víc stylem odpovídajícím době.

Tohle rozhodnutí náleží autorům a producentům. Takto výrazná jazyková stylizace by byla velmi složitá jak pro herce a provoz seriálu, tak nejspíš i pro diváka. Já osobně si například dávám pozor na to, aby v mých replikách nebyly slyšet koncovky typické pro pražský dialekt, ale abych mluvila univerzálně. A shodli jsme se i na tom, že všichni z rodiny Kučerových budou mluvit – jako lidi z vyšší společenské vrstvy – spisovně. Máme ale možnost, i přes tato omezení, si s textem trochu pohrát a lehce si ho upravovat, aby nám šel takzvaně líp do pusy.

Kdybyste mohla něco z tehdejší doby přenést do současnosti, co by to bylo?

A jsme zase u té dvoustranné mince. První, co mě napadá, je rozlišení mužského a ženského principu. Ženy se chovaly jako ženy – i když… co to vlastně znamená? –, ale zase neměly takové možnosti, jako máme my teď. Možná bych přenesla galantnost mužů vůči ženám. Ale kdo ví, jestli by o ni některé dnešní ženy stály…

Máte natočených zhruba čtyřicet dílů, vybavíte si nějaký hodně náročný moment?

Vybavuju si jeden, který jsme točili nedávno. Irena dělá spoustu věcí, které bych já neudělala, ale tohle už bylo opravdu moc, to už byla hodně fuj situace, co si dovolila. Nemůžu prozradit, o co šlo, ale vhrkly mi při ní slzy do očí, což ve scéně nemělo být, protože ona rozhodně není lítostivý typ. Z té situace, kterou jsme v ten moment hráli, mi bylo až fyzicky zle. Irena je velmi tvrdá žena, protože chce za každou cenu obstát ve světě mužů, emancipaci nebyla ta doba nakloněna. K její tvrdosti napomohlo i to, že nemiluje svého muže, dlouho žila bez lásky. A když ji pak najde, musí ji tajit, proto si buduje ochrannou zeď. Zakázaná láska k ženě je jediný prvek něhy, který se u Ireny objevuje. Ale nemůže ukázat žádnou slabost, protože nepřítel neodpouští.

Věděla jste, že budete hrát v seriálu lesbický vztah? A vnímáte milostné scény se ženou stejně, jako kdybyste je hrála s mužem?

O téhle lince jsem věděla a neřešila jsem, že ji budu hrát se ženou. Zaměřila jsem se na tu bytost jako takovou. A Simona Lewandowská, která hraje mou utajovanou přítelkyni Alenu, je příjemná bytost, velmi výjimečný a mně moc sympatický člověk. Její seriálová postava je jemná a něžná a zároveň příjemně trhlá, takže chápu, že v ní Irena našla zalíbení. Takhle si vykládám Ireniny city, abych věděla, jak mám vztah k ženě hrát.

Zmínila jste minisérii Guru, v ní jste diváky překvapila možná svou první zápornou rolí.

Byla to první záporná role a zároveň velká výzva. A musím říct, že hrát negativní postavy se mi docela zalíbilo, i když jsem do té doby říkala, že je mi jedno, jestli je postava hodná nebo zlá. I když já jsem ji sama pro sebe nehrála jako negativní, našla jsem si pro její jednání vysvětlení, což ostatně dělám vždycky, potřebuju postavám porozumět.

Na negativní postavy máte velmi dobrý výraz. Umíte se podívat tak, že z vašeho pohledu až mrazí, a dokážete působit velmi autoritativně. A mám pocit, že v roli Ireny mluvíte trochu hlubším hlasem.

S mým pohledem máte pravdu, mám s ním trochu problém i v civilu, lidé si myslí, že jsem naštvaná nebo se na ně dívám spatra, ale můj výraz se v tu chvíli vůbec neslučuje s tím, co si myslím. A hlas jsem v roli Ireny záměrně položila trochu níž, zvolila jsem si ho jako jeden z výrazových prostředků. V civilu si vůbec nemyslím, že mám autoritu, je to přesně naopak. Ráda se směju, když jsem mezi svými blízkými, ale navenek jsem vážnější a klidnější, což možná mé okolí vede k názoru, že jsem pořád vážná nebo naštvaná. Ale za to opravdu může jen můj obličej. Zkrátka klamu tělem. (smích) Ale vzhledem k tomu, že posledních pár let jsem si mohla zahrát tolik zajímavých rolí, tak co se práce týče, je mi můj výraz ku prospěchu.

Mezi ně určitě patří kromě těch již zmíněných taky filmy Metanol a Bábovky nebo minisérie Král Šumavy…

Metanol pro mě byl zásadní film, první velká role poté, co jsem odešla po téměř pěti letech ze seriálu Ulice. Na vlastní žádost. Chtěla jsem si zkusit taky nějakou jinou práci, na niž jsem neměla při natáčení denního seriálu čas. Nejdřív mě nikdo neobsazoval, protože jsem byla s Ulicí příliš spojená, a pak proto, že si na mě nikdo z režisérů nevzpomněl. Tak jsem musela nějakou dobu jen čekat a nic nedělat. A vím, že to se mnou bylo už k nevydržení, protože poté, co máte několik let stálou práci a jste finančně docela zajištění, najednou nic z toho není. A já jsem nechtěla přijímat role v jiných dlouhodobých seriálech, to by bylo z deště pod okap. Naštěstí se čekání vyplatilo, hrála jsem dceru jedné z prvních obětí v Metanolu a pak přišly další parádní role. Miluška v minisérii Bez vědomí, Rebeka v Bábovkách, což byla normální holka a takové se mi hrají těžko, protože možností, jak je zahrát, je spousta. A pak Vlasta v minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje, nešťastně vdaná žena, která hledá útěchu v milostném vztahu s hlavním hrdinou.

Prý se bude natáčet pokračování…

Bude, od září, a hned dvě série, takže šest dílů. Moc se na to těším, protože zase budeme natáčet venku, v exteriérech, což mám ráda. Režírovat bude Damián Vondrášek, on je jeden z lidí z nastupující mladé a talentované generace, vidím to třeba na seriálu Mozaika, kde je takových mladých a velmi talentovaných lidí spousta.

Seriál Mozaika se právě připravuje. Karel Heřmánek a Taťjana Medvecká v něm hrají manželský pár, který se rozhodne po čtyřiceti letech společného života rozvést. Vaše postava k nim má jaký vztah?

Hraju jejich snachu, matku tří dětí. Ženu, na níž doma všechno visí. Její manžel, kterého hraje Marek Adamczyk, je sice fajn táta a skvěle děti zabaví, ale tak na půl hodiny, pak jde s klukama na pivo. A ta holka nemá žádný čas pro sebe. Je usměvavá a milá, ale pak jí jednou ten úsměv z tváře zmizí a všechno rupne.

Taky na sebe nakládáte víc věcí, než byste musela?

Určitě ne, ráda občas unikám pryč a udělám si čas jen pro sebe.

Kam třeba?

Ráda chodím pěšky, klidně i delší vzdálenosti. V Rožnově můžete jít do lesa i do hor, takže si jdu třeba na hodinu vyčistit hlavu. Když je času víc, tak ráda plavu. A teď mám úniky do Prahy. Když tu bez rodiny přespávám, mám čas jen sama pro sebe – a umím si ho užít.

Zdroj: časopis TV Magazín