Kristýna Hrušínská: Šla jsem s dětmi přes hřebeny. A ještě jsem během cesty stihla nakojit

Kristýna Hrušínská se před časem vrátila po narození druhého synka do seriálu Ulice. Hraje tu postavu lehce kontroverzní Vandy, která, jak sama herečka říká, dělá spoustu věcí, které by pro ni samu už byly za hranou.

Vanda se rozhodla vytáhnout do boje o svého pořád ještě muže Luďka, kterého hraje Vasil Fridrich.

Vanda před časem Luďkovi tvrdila, že odjela do Kanady vyřešit dědické řízení po tátovi, ale ve skutečnosti si jela vydělat peníze do Rakouska, aby měla na dluh z kasina, který musí splatit lichváři. Tahle lež na ni praskla, Luděk se naštval a už s ní nechce být. Ona proto vymýšlí všelijaké metody, jak by ho mohla získat zpátky, a čím se zdají situace dramatičtější, tím je to samozřejmě vtipnější. Dělá spoustu věcí, které jsou pro mě už za hranou a já osobně bych se třeba zrovna těmto metodám vyhnula. Pořád je Luďkovi v patách a nenechá ho ani chvíli vydechnout, což podle mě není moc funkční model, jak někoho získat zpátky. Nicméně mě těší, že diváky Vanda baví i přesto, že se takhle chová. Ale ona je baví možná právě proto. (smích)

Zdroj: Youtube

To, že Vanda odjela vydělat peníze na dluh, vymysleli autoři, ale ve skutečnosti jste měla pauzu proto, že se vám narodil druhý synek Kuba.

Natáčela jsem ještě asi dva týdny před porodem a asi o dva týdny dřív jsem skončila i v divadle. V Ulici jsme se s produkcí dohodli, že se k natáčení vrátím po půl roce. Do divadla jsem se – stejně jako když se narodil Vojtík – vrátila hned po šestinedělí. Kubík se na rozdíl od Vojtíka narodil v sezoně, takže na ty dva měsíce mě v několika hrách zaskočily kolegyně Páťa Pagáčová, Denisa Pfauserová a Johanka Jedličková. A já jim tímto ještě jednou děkuju. Nic nového v divadle nezkouším, chci se klukům teď co nejvíc věnovat, což se mi daří. Pracuju tak akorát a užívám si s kluky a rodinou hezký čas.

Jaké je dvojnásobné mateřství? Máte pocit, že se dvěma dětmi stíháte víc věcí, než jste stíhala jen s jedním?

Je to krásné, ale náročné. Zvlášť když vlastně oba dva s manželem (režisér Matěj Balcar – pozn. red.) pracujeme. Když jsem měla jen Vojtíka, všechno bylo pro mě nové a postupně jsem zjišťovala, co všechno se dá s dítětem podnikat. S Kubou to podnikám už automaticky, takže bych spíš řekla, že si člověk na víc věcí troufne. Nedávno jsme například byli v Krkonoších, kam jezdíme moc rádi, a já jsem Kubu celou cestu nesla v nosítku. Vím, že to spousta maminek dělá taky, ale Vojtíka vlastně odnosil Matěj, takže jsem na sebe byla patřičně pyšná, že jsem Kubu přes ty hřebeny přenesla. A ještě jsem ho během cesty stihla nakojit. (smích)

Viděla jsem u vás na Instagramu nějakou fotku, na níž si děláte piknik na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu…

No jo, byli jsme na víkend s mámou a Kubíkem v Římě a po celém dni v kočárku si zasloužil se protáhnout. Roztáhla jsem mu tedy deku a zrovinka to tak hezky vyšlo, že to bylo přímo na náměstí svatého Petra. Bylo vtipné, jak si kolemjdoucí turisti místo baziliky začali fotit nás. (smích)

Jak zvládáte školní mód?

Kubík se postará o to, aby byl budíček dostatečně brzo, takže se vstáváním problém nemáme, povinností zatím Vojtík v první třídě moc nemá a škola ho baví. Musím jedině víc plánovat, když chceme někam vyrazit. Dřív to nebyl problém a vyjeli jsme na pár dní i v průběhu týdne, ale teď ho nechci zbytečně uvolňovat ze školy, takže vyzobáváme termíny školních prázdnin a s Matějem se tomu s prací snažíme přizpůsobit. Naštěstí mi všude vycházejí vstříc. Zrovna teď o podzimních prázdninách jsme byli na chalupě s Vojtíkovým kamarádem a jeho rodiči, což jsou zase naši kamarádi. Udělali jsme klukům halloweenskou bojovku, to je naše každoroční tradice, moc jsme si ten víkend užili.

Vaši rodiče – Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová – jsou asi hodně pracovně vytížení, takže nemají moc času vám chlapečky hlídat.

Ale jo, máma je hlídací i přes velké vytížení. Naštěstí navíc bydlíme v jednom domě, takže nám stačí pouze sejít dvě patra dolů a hlídání je na světě. My bydlíme v podkroví, kde dřív bydleli bábinka s tádou, jak jsme my děti prarodičům z tátovy strany říkaly. I Matějova maminka je hodně pracovně vytížená, ale na kluky si čas udělá. Naštěstí máme ještě navíc dost dobrých kamarádů, takže o hlídání nouze není.

Naposledy jsme vás mohli vidět ve filmu Pánský klub. Budete natáčet něco nového?

Zatím ne, myslím, že mám práce tak akorát, ale v budoucnu se žádné nabídce nebráním. Věřím, že všechno přijde v pravý čas. Natáčení Pánského klubu jsme si všichni moc užili. Matěj napsal hru nejdřív pro Divadlo Na Jezerce, pro film rozepsal příběh do více prostředí, díky tomu tam přibyly i další postavy, o nichž v divadle jen mluvíme.

Nevěry se týká taky inscenace Naprostí cizinci, kterou naopak diváci znali nejdřív jako film.

Naprostí cizinci jsou film italského režiséra a scenáristy Paula Genoveseho, v němž se sejde sedm přátel na večeři a začnou hrát zdánlivě nevinnou hru, v níž všichni položí na stůl mobily a každou příchozí zprávu i každý hovor sdílí s ostatními, což se samozřejmě zvrtne a dost to vztahy mezi nimi změní. Hraju tu trochu nešťastnou holku Carlotu, která své problémy často řeší pitím. Příběh ukazuje, jak moc naše vztahy ovlivňuje moderní technika, na níž je řada lidí závislá, a jak se dva lidi, kteří spolu třeba i dlouho žijí, vlastně neznají.

Nechala byste se k takovému testu přemluvit?

Ne. Díky představení vím, jak málo stačí, aby vzniklo nějaké nedorozumění, které může vztahy narušit. Ale tu hru mám moc ráda. I když já mám ráda všechny hry z našeho repertoáru. Třeba Už je tady zas, která je o tom, jak se Hitler probudí v roce 2011 v parku na lavičce a vůbec netuší, která bije. Brzy se ale zorientuje, nicméně svou rétorikou ani smýšlením se době přizpůsobovat nemusí. Lidi si myslí, že je to nějaký komik, tleskají mu, zbožňují ho, a když si založí malé politické hnutí, dostane se zpátky k moci, což je děsivé. Nebo mám ráda třeba Charleyovu tetu, oddechovou komedii, která byla jednou z prvních inscenací, v nichž jsem u nás v Divadle Na Jezerce účinkovala. Jen jsem se teda po letech přesunula k jiné roli, k postavě o něco starší, než kterou jsem hrála původně.

Přiznáte se taky k nějaké závislosti?

Jsem závislá na kafi, které mám spojené s pohodou. Možná proto jsem na něm závislá. A možná vlastně ani nejsem závislá na kafi jako na pohodě. Když jsem byla těhotná a pěkně hřálo sluníčko, ráda jsem si sedla s kafíčkem na terásku, dala si k tomu nějaký zákusek a četla jsem si. I teď na podzim, když jsou ještě teplé dny, se sem tam najde okamžik, kdy je možné vypít si kafíčko na sluníčku. Pokud tedy Kubík dovolí. Většinou, když usne, spíš doháním úklid. Kdysi jsem knihu četla nanejvýš týden, teď mi trvá přelouskat ji půl roku. Mám zrovna rozečtenou Anatomii rodu od Simona Mawera a nedávno, v rekordním čase po měsíci, jsem dočetla Les v domě od Aleny Mornštajnové. Od té mám tedy ráda všechny knihy. A pak mám ráda i horory Stephena Kinga. A klidně bych si v nějakém hororu zahrála. (smích)

Vybavuju si, že jste jednu hororovou situaci zažila na vlastní kůži, když jste byla ve vysokém stupni těhotenství…

Asi narážíte na to, kdy dva psi napadli našeho dvanáctiletého kocourka Jupitera, který jejich útok nepřežil. Bylo to za plotem, kam není ze zahrady vidět. Bohužel jejich majitel na psy ani nezavolal, jen sledoval, jak Jupíka trhají. Náš pejsek – Australanka Monella – štěkal, tak jsem se šla podívat, co se děje, ale bylo už pozdě. Toho pána už jsem od té doby nepotkala, ale myslím, že psy pořád na vodítku nemá.

Pomalinku se blíží Vánoce, vy je budete poprvé slavit ve čtyřech, loni jste sice už čtyři byli, ale Kubík je ještě nevnímal.

Na letošní Vánoce se opravdu moc těším. Kuba začíná reagovat na všechna možná světýlka. Jsem zvědavá, jestli jeho touhu po světýlkách přežije náš vánoční stromeček. No a Vojtík už se těší na dárečky. Vzpomínám si, jak jsem svátky jako malá prožívala já, jak jsem nemohla samou nedočkavostí ani dospat.