Už podruhé vás vidím se zajímavě upravenými vousy. Zhruba před rokem jste mi říkal, že jste si je nechal narůst jako poctu nějakému hudebníkovi?

Lemmymu Kilmisterovi, baskytaristovi a zakladateli kapely Motörhead, který už bohužel nežije.

Zdroj: Youtube

Byl vaším vzorem?

Nebyl, ale mám rád jeho muziku, myšlení a upřímnost, s jakou dělal rokenrol. A taky se mi líbí, že takové vousy jen tak někdo nenosí. Znamená to ale nechat se nejdřív zarůst po celé hubě a pak ji vyholit do tohoto elegantního tvaru, na který všichni zírají a nevěřícně kroutí hlavou. Je to jen fórek, který si na ksichtě nechávám různě dlouho podle toho, jestli mě čeká nebo nečeká nějaké natáčení.

Proto mě napadlo, jestli před sebou nemáte třeba natáčení nějaké dobovky?

Nemám. Možná to vypadá jako dobový sestřih, ale já ho myšlenkově směřuju do rokenrolu.

Fakt je, že třeba v seriálech První republika a Polda jste měl tvář hladkou, jako Martin Černý ve Stínech v mlze jste byl naopak zarostlý.

Zarostlá tvář se k Černému, který byl trochu samorost, hodila líp. Pokud to jde, baví mě vypadat v každém projektu trochu jinak, a vždycky si o tom popovídám s režisérem, jakou má on představu. Nejvíc jsem byl nadšený, když jsem natáčel s Vladimírem Michálkem film Úhoři mají nabito, kde jsem razantně změnil vizáž – denně jsem si hlavu „česal“ jen holicím strojkem. Lidi mě pak na ulici tolik nepoznávají, když se jim pořád měním. Takže změny vizáže jsou něco jako moje maskování.

Co se změny vizáže před kamerou týče, jednoznačně asi vede pohádka Hodinářův učeň a postava Zvířecího muže…

Roli jsem přijal hlavně kvůli svému tehdy tříletému synovi, aby věděl, co je moje profese, proč chodím často pryč. Na premiéře pohádku sledoval, nebál se mé vizáže, a když mě viděl, řekl „táta“. Poznal mě po hlase. Měl jsem radost, která stála i za tu spoustu hodin strávených v maskérně.

Česká televize připravila druhou řadu Stínů v mlze, jejíž nasazení do vysílání ale posunula na jaro. Jak se změnil ve druhé řadě Stínů Martin Černý? Tedy spíš povahově, fyzicky asi moc ne.

V první sérii málem přišel o život, což ho trochu zkrouhlo. Taky zestárl a řeší trochu jiné problémy. Chlapec docela vyzrál, už není takový střelec, i když drsný humor plný ironie a sebeironie neztratil. S Ostravou už se smířil i sžil, a myslím, že se mu tam dokonce líbí.

V první řadě se pustil například do zápasů v kleci. Má i ve druhé řadě podobně akční scény?

Tentokrát ne. Ve druhé řadě hodně řídí auto. To si s Magdou Malou, tedy Petrou Špalkovou, vyměnili. Až jsem si občas dělal legraci, že já hlavně řídím, míň mluvím, a Petra všechno řeší. Ale fakt je, že Černý má ve druhé řadě dost zajímavou osobní linku se synem (Tomáš Mrvík – pozn. red.). Vztah k synovi ho staví do hodně vyhrocených situací, v nichž se dostává na velmi tenký led. A musí si rozmyslet, jestli se bude chovat v mezích zákona, nebo půjde až za hranu.

Co máte teď aktuálně před sebou?

V Divadle Na Zábradlí finišujeme se zkoušením inscenace Uvnitř banánu, premiéru máme začátkem února. A taky shazuju kila po svátcích. Myslím, že leden pro mě bude ve znamení čekání na jaro.

Máte nějaký osvědčený recept na shazování těch kil?

Nemám, člověk se prostě musí hýbat, v tom je celý fígl.

Zkracujete si čekání na jaro třeba pobytem na horách?

Vyrazíme s rodinou na hory, jezdím na takových krátkých lyžích, bez hůlek a mám svůj specifický styl. Proto říkám, že naučit syna lyžovat musí někdo jiný. (smích) Já jsem vždycky jezdíval v zimě na hory a v létě na vodu, k tomu bych chtěl obě děti taky vést.

Diváci vás uvidí také v seriálu Sedm schodů k moci. Hrajete tu politika, který zažije velký pád.

Tahle série je volně inspirovaná některými známými politickými kauzami. Scénář napsal Josef Klíma, který ten rybník velmi dobře zná a našel v něm zajímavé motivy. V seriálu je krásně popsaný mechanismus toho, jak se dá dostat z úplného dna až do nejvyšších pater. Jde o příběh holky z vesnice, hraje ji Eva Podzimková, která se dostane až k velké moci. Moje postava je člověk, který má své morální zásady, ale zaplete se s ní a vztahové a sexuální kotrmelce mu život tak zkomplikují, že opustí všechny své ideály a zažije velký sešup. Zprvu vystupuje jako velmi čestný muž, který to myslí dobře, ale rizikový vztah, v němž se nechá manipulovat, ho změní. Co si budeme nalhávat, něco podobného zažil leckdo z nás. I já jsem jednou rozvedený a v některých situacích jsem bral ze sebe. Šel jsem cestou osobního příběhu chlapa, který ztratí hlavu a kvůli tomu ztrácí úplně všechno, co vybudoval – mocenské postavení i rodinu. Příběh je skoro až antická tragédie.

Josef Klíma před časem seriál s nadsázkou přirovnal k příběhu markýzy Angeliky.

(Smích) Je to úsměvné přirovnání, ale něco na něm je. Jen co si tak vzpomínám, dobrodružná sága o Angelice se natáčela hodně na moři, my jsme seriál natáčeli ve městě, takže jde o takovou Angeliku z Prahy.

Politiky hrajete poměrně často, podobně jako policisty. Z jiného ranku byla role manžela-kutila ve filmu Střídavka?

Střídavka byla milá komedie o rozvedených rodinách, které jsou propletené společnou péčí o děti, což přináší různé humorné situace. Hrál jsem tu otce-kutila, který dokáže všechno zařídit a opravit. Není mi to tak úplně cizí, považuju se za docela praktického člověka, ale kutilství vyžaduje čas, který nemám. Takže si ve finále raději pozvu na nějaké opravy odborníka. Baví mě hrát různorodé role, nerad bych byl jen v šuflíku policajtů nebo politiků, zdechnul bych nudou. Když si lidi při vyslovení mého jména vybaví pokaždé jinou podobu, budu jenom rád. V téhle branži je normální, že buď máte práce málo, nebo nevíte, kam dřív skočit. Teď bych snad měl mít volněji, jsem rád, mám dvě malé děti a snažím se být s nimi co nejvíc.

Natočená je už i další řada seriálu Polda, prý definitivně poslední, kde hrajete patologa Mráze.

Šestá řada by měla být tečka za Poldou. Natáčel jsem souběžně Poldu a Stíny. První řada Stínů vznikala za covidu, kdy nehrála divadla a neměli jsme žádné další pracovní závazky, bylo to jednodušší. Kolem Mráze se v poslední sérii Poldy nic zásadního neděje. Ale já si tu postavu užívám. S režisérem Jardou Fuitem jsme ji hezky doladili a ona v průběhu sérií a let povyrostla. Některé díly byly psané podle německého mustru, pak se dopisovaly další, které vznikaly už celé v Česku, a tam Mráz už fungoval jako svébytná a poměrně oblíbená figurka. Mráze mají lidi hodně rádi, v hospodě ho chtějí chlapi zvát na panáky, protože je občas politováníhodný. To se mi s jinými postavami nestávalo. Mráz zkrátka vzbuzuje touhu, aby mu někdo pomáhal. Lidem je mu ho líto a myslí si, že když mu koupí panáka, Mráz bude rád. Mráz by možná rád byl, ale já ne. (smích) Ještě jsem s Jirkou Havelkou natočil film, který má zatím pracovní název Zahradníkův rok. Tady hraju pro změnu zase policajta, ve dvojici s Tominou Jeřábkem.

Je pro vás problém přeskakovat z natáčení seriálu třeba do náročného divadelního představení?

Je to sice fyzicky náročnější, protože na place strávíte dvanáct hodin a pak jdete na tři hodiny do divadla, ale to přeskočení z role do role je naopak psychické osvěžení. Jen je potřeba se koncentrovat zase na jinou roli. A proto je dobré být vždycky v divadle hodinu před začátkem představení, aby měl člověk čas na nějaké usebrání. Dobrým tréninkem jsou na to děti. Ti mí dva raubíři (téměř sedmiletý syn Vincent a čtyřletá dcerka Marie – pozn. red.) mi dokážou pořádně roztočit hlavu, když po mně něco chtějí, ale já zároveň něco řeším.

Co vás děti učí?

Lásku, trpělivost a citlivost. Vrchovatou měrou. A taky sebekontrolu, částečně. Byl jsem dlouho zatvrzelý pankáč, raubíř a bordelář, který je vždycky v opozici. Když jsem poprvé viděl svého syna, tak jsem zase začal brečet a mám pocit, že od té doby brečím pořád. Vidím romantický film jako je třeba Láska nebeská, a bulím jako želva. To se mi předtím nestávalo. V dětech se vidím, ale zároveň vnímám to nastavené zrcadlo a mám o ně obavy. Vím, před co mě život postavil a jak jsem se s tím musel potýkat. Děti jsou zázrak, přišly mi do života a já si je snažím užít co nejvíc. A taky už nemám takovou sílu se vzpouzet. Vždycky si myslím, že to mám srovnané, a pak mě zase něco překvapí.

Související články

Vidíte už u synka – dcerka je ještě malá – nějaké herecké vlohy?

Synek blbne a pořád dělá kašpařiny, snažím se to v něm krotit a říkám si, že doktor tohle přece nepotřebuje. Ať je z kluka něco pořádného. Proto ani zatím nechci, aby si zkusil natáčení. Je dítě, tak ať si hraje, jako si děti hrávají. Ty dvanáctihodinové herecké šichty za něj odmakám já.

Mluvili jsme o muzice, vy už několik let koncertujete s kapelou Dr. Vykape, což možná mnozí diváci nevědí.

Hrajeme hospodský rokenrol, ovšem virtuózně. Na kytaru hraje Joe Karafiát, který hrál s Plastic People of the Universe a s Garage, na bicí Tonda Pěnička, což je zakládající člen Garage, Kamil Janský z kapely Laura a její tygři hraje na ságo. Já tam jenom tak zdobím a skáču s kytarou.

Chystáte nějaké album?

Máme natočený nějaký materiál, chceme vydat jednostranný vinyl, ale ještě ho nemáme celý smíchaný. Říkám, že jsme kapela bez ambic. Hrajeme fakt jenom pro radost, což je asi nejlepší. Je to pro mě skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu. Hraju s virtuosy, tak moc zkoušet nepotřebujeme, protože oni jsou skvělí, scházíme se tak jednou dvakrát měsíčně. Jak se snažím najít si co nejvíc času pro děti, omezuju spoustu věcí, ale kapelu ne. A jsem rád, že tenhle svět se mnou rodina sdílí, že pak chodí na naše koncerty.

Kdybyste se měl nějak popsat, jaká slova byste použil?

Jsem smolař, který má neuvěřitelné štěstí.

Zdroj: časopis Tv Magazín