Vlny, které můžou čtenáři vidět v kinech, jsou po snímcích Pojedeme k moři a Na střeše vaším třetím režijním počinem, zatím největším a nejnákladnějším. Už z vás opadl stres?
Největší stres opadl už na konci natáčení. A postupně z toho balonu odpadávají další pytle – když film dokončíte, doděláte hudbu a podobně. Teď necítím stres, spíš určité napětí. Přál bych si, aby na film přišla do kin spousta lidí, a dělám pro to všechno, co můžu. Člověk musí mít pořád nabité baterky, aby z něj šla nějaká energie. Protože vaši energii si pak lidi spojují s filmem. Ale moje práce na filmu končí, když ho vypustím do kin. Pak už si žije vlastním životem. A já bych si přál, aby to byl život dlouhý a úspěšný.
Film jste připravoval skoro čtrnáct let. Jste člověk, který vždycky všechno dotáhne do konce?
Kostra příběhu byla od první verze scénáře stejná, věci kolem se měnily, ale ne zas nějak moc. Ale kdybychom film natočili už v roce 2016, byl by jiný, míň moderní, v mnoha ohledech míň odvážný. Takže je dobře, že příprava trvala tak dlouho. Každý rok jsem viděl, jak se posouváme dál, nestáli jsme na místě. Akorát poslední oddálení už bylo trochu horší, bál jsem se, aby nám nevzalo vítr z plachet. A ano, myslím, že je pro mě typické dotahovat věci do konce. Mám to tak odmalička.
Myslíte, že k tomu přispěl hokej, kterému jste se kdysi věnoval? Dril tréninků?
Nemyslím si, že by mě systematičnosti a trpělivosti naučil hokej. Spíš hokej jsem dělal kvůli své povaze. A pak – umění urputnost nesluší. A mně v ní není dobře. Nerad používám vlastnosti, které jsou spojované s drilem sportu. Když potřebuju, vím, že je mám, ale nesahám k nim. Největší trpělivost při přípravě filmu chtělo prolézání archivů tři měsíce den co den. A když jsem našel něco, co by se mi do filmu hodilo, zjistil jsem, že kvůli autorským právům úryvek nemůžeme použít. Nebo že existuje jen ve formě přepisu, a ne jako zvuková nahrávka.
Nastal moment, kdy jste měl pocit, že film nedotočíte?
Bylo několik momentů, kdy jsem byl unavený, už jsem nemohl. Nenapadlo mě, že film nedodělám, spíš jsem si řekl: Nějak už ho doplácám. Ale stejně mi to nedalo a já jsem se snažil film udělat tak, jak jsem původně chtěl. Nevím, kde se ve mně ta energie vždycky vzala, ale vím, že nám na plac nosili kvanta ženšenu, tak možná z něj. (smích)
V příběhu se objevují reálné postavy, ale jen některé. Jak jste se rozhodoval, kterou necháte a kterou ne?
Podle jednoduchého klíče. Ve chvíli, kdy jsem získal dojem, že tu postavu znám, tak jsem ji do příběhu dal. Součástí tehdejší redakce byla dvě velká jména – reportéři Sláva Volný a Karel Tejkal. Ve filmu nejsou, protože ze všeho vyprávění a ze všech materiálů jsem neměl pocit, že bych je znal. Naopak o Karlu Jezdinském byla minimální stopa, protože hned po roce 1968 emigroval, ale vyprávění o něm bylo tak jasné, že jsem ho do příběhu dal.
Při slavnostní premiéře na filmovém festivalu v Karlových Varech jste si vychutnal desetiminutové ovace vstoje. Kdy jindy jste měl podobný pocit?
Asi bylo víc takových momentů. Třeba na zahraničních festivalech jsem zažil taky velké ovace. Nebo před lety, když měl v Karlových Varech premiéru film Děti noci, v němž jsem hrál. O tomhle filmu se taky hodně mluvilo. A určitě bych našel další srovnatelné momenty.
Před časem jste studoval v USA semestr scenáristiky. V jednom rozhovoru jste říkal, že bez toho byste nemohl dál psát. Co zásadního jste se v Americe naučil?
Scénář ke svému prvnímu filmu Pojedeme k moři jsem psal intuitivně. Nedokázal jsem analyzovat, proč jsem to tak dělal. To, že se povedl a že měl film poměrně snadnou cestu do kin, byla náhoda, něco jako dárek. Teprve v New Yorku jsem se naučil řemeslo. Pochopil jsem, že scénář je hravý tanec mezi vědomím a podvědomím, mezi něčím racionálním a něčím vzletným. To „racio“ pro mě bylo důležité. Psát emotivně a intuitivně umím a umí to dost lidí. Ale respektovat rytmus, pracovat s motivacemi, psát na sekvence, které se chovají jako kapitoly a mají určité zákonitosti, jsem se naučil až tam a dodnes z toho těžím. Podle téhle metody jsem napsal Na střeše, knihu Přitažlivost planety Krypton i Vlny. U nás takhle moc lidí nepíše, možná Alice Nellis. Evropa je tímhle stylem líznutá velmi málo… V Americe jsem se naučil taky přesný timing. Každá scéna měla dopředu danou stopáž. Každou jsem si v hlavě přehrál a změřil a měl na to tabulku. A ta byla klíčová pro všechny, kdo se na filmu podíleli, aby dokázali vnímat ten správný rytmus, a všichni se jí museli držet.
Jsou si podle vás všechny tři vaše filmy, které jste režíroval, v něčem podobné?
Mají jeden společný prvek, a to ten, že si vždycky nějaká dvojice nebo skupina lidí vytvoří svůj vlastní svět, který má svá pravidla. A veškerá dějotvornost vychází z tření mezi tímhle vytvořeným světem s vlastními zákonitostmi a tím vnějším. Tenhle prvek se objevil i v knize Přitažlivost planety Krypton. Ne že bych si to tak vědomě naplánoval, ale došli k tomu lidi, kteří moji tvorbu dobře znají a kteří ji nějak rozebírali. A já s nimi souhlasím, tohle je téma, které mě zajímá.
Na konci filmu Vlny je poděkování Františku Mádlovi, tedy vašemu synkovi. Za co jste mu děkoval?
Poděkování jemu i ženě je zároveň omluva, že jsem s tímhle projektem trávil tolik času a oni mi to umožnili. Ale i čisté poděkování za to, že se František narodil, je pro mě zdrojem nové síly. Někam dáváte strašně moc energie a ono vám ji to paradoxně vrací. František je takový můj agregát.
Ovlivnilo narození synka nějak vaše nahlížení na práci?
Samozřejmě že se František dostal vysoko na žebříčku všech věcí, které jsou pro mě důležité, nebo přesněji: dostal se nejvýš, ale nemám pocit, že by pro mě začala být práce méně důležitá. Upřímně, já tohle škatulkování nemám moc rád. Je to proti přirozenosti. To, že se stanete rodičem, na jedné straně není nic neobvyklého. Já mám práci zakódovanou v DNA. Práce je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Mohl bych mluvit o tom, že rodina je forma odreagování se od práce a dobrý způsob, jak si vyčistit hlavu, a nový smysl života a podobně – a všechno asi bude pravda. Mně díky rodičovství zmizel takový ten neurotický pocit, že něco nejde tak, jak by člověk chtěl. Když máte hodně práce a máte rozběhnuté motory, ale najednou ta práce není, co s tím? Jak říkám, máme ji v DNA. Spousta umělců v téhle fázi začne pít. A já jim rozumím. Ale dítě vás toho neurotismu zbaví. Protože vám není líto žádného času s ním stráveného. Nevadí mi přijít kvůli Františkovi o spoustu věcí. A to je úlevné.
Kdyby za vámi přišel režisér, že by se mu do filmu hodil dvouletý chlapeček, půjčil byste ho filmařům?
Zamýšlel jsem se nad tím. Tomáš Vorel ho moc chtěl do filmu, v němž teď budu hrát hlavní roli. Ale nakonec jsem to zavrhl. Hlavně z toho důvodu, že bych se asi hůř koncentroval na práci. Uvědomuju si, že pro děti není svět natáčení úplně ideální a jaké nebezpečí pro ně skýtá. Například mají spoustu pozornosti, ale pak ji už mít nemusejí a těžko se s tím vyrovnávají. Jestli si bude František jednou chtít vyzkoušet natáčení, uvidíme. Kdyby se mu chtěl věnovat, podpořím ho. Ale v tuhle chvíli, kdy by z něj vůbec neměl rozum, by nemělo smysl brát ho před kameru. A já bych si jenom ubíral koncentraci.
O jakém filmu mluvíte?
Jmenuje se Džob a jde o volné pokračování Gymplu a Vejšky, zase se vracím k postavě Michala Kolmana, a jak název napovídá, moje postava už začne pracovat. Natáčet budeme od září. Takže až vypustím v polovině srpna Vlny do kin, budu se co nejvíc věnovat rodině, ale už se zároveň budu připravovat i na natáčení Džobu.
Ještě jedna otázka k Vlnám. Vojtěch Kotek vás před časem obsadil do svého filmu Padesátka, vy jste mu teď ve Vlnách dal roli Jiřího Dienstbiera. Vždycky když pracujete spolu, lidem asi hned naskočí váš první společný film Snowboarďáci.
To, že nás lidi, nebo hlavně novináři spojují, přichází v určitých vlnách, a já chápu, že je asi zajímavé nás z nějakého úhlu porovnávat. Myslím, že ani jeden z nás tohle nijak neřeší, každý si děláme své projekty, které chceme. Víme o sobě, ale netrávíme spolu dovolené, jak si možná někteří lidi myslí. Marně se snažím vybavit si, když jsem měl na place Vojtu, jestli jsem cítil něco jiného, než když jsem měl na place ostatní herce.
V listopadu to bude dvacet let, co měli Snowboarďáci premiéru. Co vás napadne, když to slyšíte?
Asi byste chtěla, abych řekl, že těch dvacet let uteklo jako voda. Devět z deseti lidí říká, jak čas děsně utíká. Ale já si to nemyslím. Vůbec nemám pocit, že by těch dvacet let nějak rychle uteklo. Podle mě plynula hezky a přiměřeně. Asi proto, že byla tak naplněná a pestrá a každé jiné. A já si přesně vzpomínám, co jsem každý rok dělal. Co jsem natáčel, s kým jsem chodil, kde jsem byl. A ta pestrost mi zřejmě pomáhá vnímat časovou rovinu jinak, než ji vnímají ostatní.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
