Začněme seriálem Malá velká liga, co vás při něm napadá?

Točili jsme ho před rokem a půl a mám v něm roli hodné paní učitelky Rózy. Šlo o hezké setkání s Markem Němcem a s dětmi. Jedna z holčiček dokonce alternuje v pražském Národním divadle v Čapkově Hordubalovi, kde hraju i já. Nejčastěji jsem točila v tělocvičně, konečně je to seriál hlavně o sportu. Můj bývalý přítel byl slávista, což je moje jediná vazba na fotbal, o který jde v seriálu především. Chodila jsem s ním i na zápasy a celkem mě to bavilo.

Zdroj: Youtube

Dělala jste nějaký sport?

Na základce basket a ping-pong, ale jen chvilku. Sport je moje slabina, na které bych měla zamakat. Občas běhám, plavu, dělám jógu, ale nejraději mám chůzi, zvlášť když jsem u našich na Moravě. Někdy se vydávám na různé poutě, byla jsem ve Švédsku, Norsku, Portugalsku

Premiéru bude mít šestidílná minisérie Metoda Markovič: Hojer. Jakou postavu v ní ztvárníte?

Tahle minisérie je úžasná záležitost. Jsem ráda, že jsem mohla stát po boku Petra Lněničky, který hraje vyšetřovatele Jiřího Markoviče a já jeho manželku. K jeho nejznámějším případům patří třeba dopadení spartakiádního vraha Jiřího Straky nebo právě případ vraha-kanibala Ladislava Hojera, mimochodem posledního člověka, který u nás dostal trest smrti. Minisérie se hodně zabývá vztahem pana Markoviče a Hojera, jak k němu vyšetřovatel přistupoval. Jiří Markovič byl velmi lidský a s vězni navazoval až nebývalé „přátelské“ vztahy. Snažil se jim totiž porozumět. Před natáčením jsem měla možnost se s paní Markovičovou setkat.

Kdo vám setkání zprostředkoval?

Zavolala jsem jí sama a spolu s Petrem Lněničkou jsme si s ní dali schůzku v kavárně. Tohle setkání pro mě bylo důležité, byla mi velkou inspirací. Paní Markovičová je moc milá, slušná a poměrně otevřená dáma, taková květinka. Vytvářela pro pana Markoviče jakýsi přístav, teplo domova. Měli spolu dvě děti, pejska. Dokonce jsem od ní vyzvěděla, jak si s manželem vzájemně říkali – Čendo. To jsem pak v seriálu i použila. V jednu chvíli už tam ale bylo přečendováno, tak jsme trochu ubírali. Bavilo mě hledat intimitu, koření jejich vztahu.

Určitě není moc příjemné číst ve scénáři popisy řádění kanibala, jímž Hojer byl…

To tedy. Při čtení některých dialogů jsem si říkala, že to snad ani není možné, nevěřila jsem vlastním očím. Z některých scén mi nebylo vůbec příjemně. Není to oddechovka, ale právě moje postava paní Markovičové tomu všemu dodává lidskost. Naštěstí jsem se já osobně těmito scénami nemusela během natáčení tolik zabývat, na rozdíl od kolegů. Moje linka byla hlavně rodinná.

Vídáme vás v seriálu Zlatá labuť. Jak vnímáte postavu Lindy, manželky nacisty Grubera?

Miluju ji, byť je nacistka a opravdu zlá paní. Podle mě by herec měl mít rád své role, aby je zahrál dobře. Gruberové se nedostává lásky, obejmutí, a tak to řeší zvláštním způsobem, čímž v žádném případě neobhajuji její chování. To je neomluvitelné. Snažím se však na každém člověku i negativní roli najít to dobré, a to dál rozvíjet. Na Gruberové je třeba obdivuhodný její zápal, odhodlání, odvaha, a také velice miluje svého muže a jejich děti.

Čeká vás nějaký další televizní projekt?

Budu hrát Betty Smetanovou v chystaném televizním filmu o Bedřichu Smetanovi k dvoustému výročí jeho narození. Vašek Neužil bude hrát Bedřicha Smetanu, já jeho manželku a Denisa Barešová libretistku Elišku Krásnohorskou. V prosinci jsem se byla podívat v Luhačovicích, protože Betty Smetanová měla 115. výročí úmrtí. S kamarádkou jsme zajely k jejímu hrobu, položily tam věneček a zapálily svíčku. Přitom jsem ji požádala, aby při nás během natáčení stála, aby vše dopadlo dobře.

Hrajete opravdu hodně, a málem bychom zapomněli na seriál Vytoč mého agenta…

Je to seriál z hereckého prostředí, o hercích a jejich agentech. Scénář však neodráží realitu. Ve skutečnosti prostředí agentů není v Česku tak kruté, jak je vyobrazují scenáristé našeho seriálu. Jde o nadsázku. Pro mě osobně bylo zásadní setkání například s Petrem Zelenkou, který v seriálu hraje postavu Petra Zelenky.

Můžeme vás vidět na prknech pražského i brněnského Národního divadla, jaké to je ocitnout se na prestižních scénách?

V obou případech jde o hostování. Do Čapkova Hordubala v režii Michala Vajdičky mě přizvala autorka dramatizace Ilona Smejkalová. Z nabídky jsem byla nadšená. Mým přáním totiž odjakživa bylo zahrát si na prknech historické budovy Národního divadla. Sen se mi tím splnil, za což jsem vděčná. Musela jsem ale velkému prostoru uzpůsobit projev, možná jsem do toho zpočátku až příliš šlapala, ale snad se to všechno už vyladilo. V brněnském Národním divadle pro změnu otěhotněla kolegyně, za kterou jsem přebrala dvě role. Mám z toho radost, protože se herečka na volné noze ke klasice jen tak nedostane. Hraju v Čechovových Třech sestrách Mášu a teď budu mít premiéru v Landovského Hodinovém hoteliérovi. Tím jsem se také vrátila do města, kde jsem studovala na JAMU, navíc mám kousek za Brnem rodinu.

Kromě toho hrajete ještě monodrama o Almě Rosé…

Alma byla rakouská houslistka židovského původu a neteř Gustava Mahlera, která vedla orchestr ve Vídni, a následně byla dirigentkou osvětimského dívčího orchestru. Podařilo se jí přispět k záchraně životů mnoha spoluvězenkyň. V dubnu 1944 náhle zemřela, zřejmě ji někdo otrávil. Společně se smyčcovým kvartetem monodrama hráváme ve Werichově vile, ale už jsme s ním byli například i v Mnichově a čeká nás Vídeň. Nejbližší pražské uvedení bude 27. ledna v sakristii kostela Nejsvětějšího Salvátora. V rámci večera promluví paní rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková, profesor Tomáš alík a rabín David Maxa. Představení věnujeme obětem zla a peníze ze vstupenek poputují rodinám obětí šíleného střelce. Půjde o pietní večer. Loni v létě jsme Almu Rosé uvedli také v ženské věznici ve Velkých Přílepech, a budeme v této štaci pokračovat věznicí Světlá nad Sázavou.

Související články

S jakými pocity jste se před vězeňské publikum postavila?

Hráli jsme v malinké jídelně pro zhruba čtyřicet vězenkyň. Mluvila jsem k nim na vzdálenost půl metru či metr, byli jsme na sebe namačkaní. Mělo to tam neuvěřitelný přesah. V jedné situaci totiž přímo popisuji situaci osvětimských vězeňkyň. Viděla jsem, jak některým ženám začaly vlhnout oči. Každá si za tím zřejmě promítala i svůj vlastní příběh, jak byly zatčeny a musely se vyrovnávat s novou životní situací. Na základě toho mě čeká spolupráce s jednou organizací, s níž na jaro plánujeme setkání s dcerami vězňů ve věku 12 až 16 let. Strávím s nimi celou sobotu, zřejmě je vezmu do divadla, a jen budeme sdílet svoje příběhy a dodávat si naději, že svět je dobré místo k životu a že je fajn žít smysluplně a naplněně. Víte, já jsem herectví po třicítce začala vnímat zároveň i jako prostředek pro jiné věci. Nejsme jen komedianti, jak jsem se na naši profesi dívala dříve. Herectví je myslím skvělý nástroj na to, jak udělat svět aspoň trošku lepším.

Sarah Haváčová

Narodila se 1. září 1990 ve Vyškově. Činoherní herectví vystudovala na JAMU v Brně. Po studiích získala angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Od roku 2017 je na volné noze. Hraje v pražských a brněnských divadlech. Poprvé na sebe výrazněji upozornila v seriálu Profesor T. Vidět jsme ji mohli mimo jiné v seriálech Pozadí událostí, Ordinace v růžové zahradě 2, Zlatá labuť, Táta v nesnázích, Malá velká liga a v mnoha dalších.

Zdroj: časopis TV Mini