Jak na vás působí postava Gabriely Marcinkové v seriálu Vytoč mého agenta?

Upřímně řečeno, ne moc sympaticky. Nemám totiž ráda lidi, kteří sebe a svoje názory povyšují nad ostatní. Moje postava se nachází v situaci, kdy nesouhlasí s prací kolegy, kterého hraje Jirka Langmajer. Osobně mi její jednání sice vadilo, nicméně na druhé straně jsem si jako herečka roli užívala, protože jsem si mohla pořádně a bez případné újmy na zdraví zařvat na hereckého kolegu, což bych si v běžném životě nikdy nedovolila. (smích)

Zdroj: Youtube

Neměla jste obavy, že si vás lidé budou s postavou spojovat?

To mě ani nenapadlo. Po přečtení dílu, v němž hraju, mi bylo jasné, že si soudný a průměrně inteligentní divák uvědomí, že jde o nadsázku. A ti ostatní se na takový seriál myslím ani nebudou dívat. Každá z vystupujících osobností hraje sice pod svým jménem, ale postavy rozhodně nevystihují naše charaktery.

Viděla jste už nějaký díl?

Podívala jsem se už na celý seriál, tak jsem byla na výsledek zvědavá. Líbily se mi fakt všechny epizody, ale určitě bych vypíchla díl s Jurajem Lojem a Stanislavem Majerem, který vypráví o tom, jak produkce oběma hercům slíbí stejnou roli v jednom filmu, a pak musí vymýšlet naprosté scenáristické nesmysly, aby v něm mohli hrát oba a všichni byli spokojeni. Také mě hodně zaujala část s Táňou Pauhofovou vracející se do práce po mateřské. S pocity této postavy jsem se totiž dokázala poměrně dobře ztotožnit. V každém dílu je spousta skvělých, a především vtipných detailů, které naši profesi provázejí. V seriálu jsou ale do značné míry zveličené, aby byly ještě vtipnější.

Jak se vám vracelo po mateřských dovolených do práce?

Po prvním porodu jsem začala točit s pětiměsíčním miminkem, v druhém případě dokonce těsně po šestinedělí. Šlo o dlouho dopředu nasmlouvané projekty, při podpisu smlouvy jsem ještě ani netušila, že budu těhotná. Udělala jsem tedy všechno pro to, abych mohla dostát svým závazkům, a i produkce mi vyšly maximálně vstříc, takže se natáčení zvládlo v pohodě. Ačkoli jsem si původně myslela, že budu matkou, která zůstane tři roky na mateřské, pravdou byl opak. Jsem však za tyto odskoky z mateřské ráda. Pokud jste totiž čtyřiadvacet hodin denně pouze s dítětem či více dětmi, je to pro tvořivou ženu, co má navíc ráda svoji práci, někdy hodně náročné. O to víc jsem si ale pak dětí užívala. Od svého povolání jsem se tedy nevzdálila úplně, je ovšem také pravdou, že výrazně omezuju nabídky, které přijímám. Beru hodně v potaz, kde se nabízené projekty natáčejí, jak jsou časově náročné a co bych v nich měla hrát. Opravdu si nyní dvakrát rozmyslím, než na něco kývnu, protože mě to na několik týdnů vzdálí od dětí.

Dokáže vás manžel, hudebník Martin Mihalčín, plnohodnotně zastoupit?

Ano. Fyzicky zvládne všechno s přehledem, psychicky je to pro něj přece jen trošku náročnější, a to se před ním děti rozhodně neprojevují v takové intenzitě, jako když jsou se mnou. Jak mám odpozorováno a shodneme se na tom i s mnoha mými kamarádkami: děti jsou v přítomnosti mámy tak o tři čtyři levely hůře zvládnutelné. Takže Martin zdaleka nemusí absolvovat tak velkou míru „domácího úpadku“, k němuž dochází v mé přítomnosti. Ale zvládá to skvěle, i když někdy s vypětím všech nervových sil. (smích)

Jak se natáčí s šestitýdenním dítětem na place?

A to si představte, že se Jakub narodil přesně v době, kdy jsem dva měsíce zrovna neměla nic točit. Dokončila jsem práci na seriálu, porodila, a po šesti týdnech se začal natáčet film Šťastný nový rok 2. Takhle hezky to vyšlo. Komedie vznikala v Chorvatsku, takže jsme dvakrát absolvovali cestu tam a zpět ve složení manžel, starší dcera, já a chůva, která se věnovala maličkému Jakubovi, přičemž Martin hlídal starší Emu. Ale měli jsme obrovské štěstí. Jakub téměř celou cestu vždy prospal, stejně jako pobyt v Chorvatsku. Nemuseli jsme kvůli němu přerušovat ani natáčení, nakojila jsem ho vždy o pauzách a on zase hned usnul. Ideální dítě. Nakonec šlo o nesmírně pohodové natáčení. Jakub si spal v košíku a dvouapůlletá dcera byla s tátou u moře. Krásně se nám vše podařilo skloubit.

Vnímají už děti vaši profesi?

Teď jsem zrovna v jedné reklamě, takže když si mě všimnou na billboardech nebo mě vidí v časopisu, vykřikují, že to jsem já. Filmy a seriály, ve kterých jsem účinkovala, nemají možnost vidět, protože u nás doma televize neběží. Sledovaly ale Let’s Dance, což je obdoba vaší StarDance, v níž jsem vloni soutěžila. Díky ní jsme pro tanec zahořely já i moje dnes už téměř šestiletá dcera, která začala chodit do tanečního kroužku. Dokonce to vypadá, že tanec bude možná bavit i tříletého Jakuba. Uvidíme. Jinak si rozhodně nemyslím, že by děti herectví vnímaly proti jiným povoláním jako něco výjimečného. Berou ho daleko přirozeněji než někteří dospělí.

Je starší dcera pečující sestřičkou, nebo spíš raubířkou?

Obojí. Vidím v ní samozřejmě určitý ochranářský a mateřský pud, takže pokud se s bráchou ocitnou v cizím prostředí, starají se o sebe, jeden na druhého nedají dopustit. Ale když jsou se mnou sami doma, padají kolem mě kolikrát i pěsti a kopance. Častokrát u nás bývá pěkně veselo. S tím bojujeme odjakživa, což asi ke zdravému sourozeneckému vztahu prostě patří. Jsem vděčná za to, že mám doma dva tak silné osobnostní typy, které si chtějí prosadit svůj názor. V dospělosti se jim to bude hodit. Jen otevřeně přiznávám, že je to někdy nad moje nervy. (smích)

Zpět k práci. Zahrála jste si v mnoha zahraničních produkcích. Na co z těchto natáčení rozhodně nezapomenete?

Například na to, když ještě moje angličtina nebyla na tak dostatečné úrovni, abych všemu rozuměla. Maturovala jsem z němčiny a na VŠMU nebyly jazyky prioritou. Často jsem proto vyřizovala telefonáty v angličtině jen intuitivně. Kolikrát jsem netušila, co po mně dotyční chtěli. Podobný problém jsem řešila i během připomínek po natáčení. Nikdy jsem si svým výkladem či překladem nebyla úplně jistá. (smích) Nejstrašidelnější to bylo v momentech, když měl dotyčný člověk londýnský nebo irský přízvuk. Tam jsem se nechytala téměř vůbec.

Když už jsme u těch jazyků, jaký jste udělala pokrok v češtině od dob, kdy jste začala hrát u nás?

Celkem velký, aspoň myslím. Na češtině totiž hodně pracuju. Před každým natáčením ji svědomitě trénuju. Teď jen čekám na příležitost, až si ji budu moci zase otestovat. Jestlipak tušíte, co je pro mě ve vašem jazyce nejnáročnější? Jsou to slova, která se v češtině a slovenštině píší a vyslovují stejně. Do nich se mi totiž stále dostává slovenský přízvuk, což jsem si uvědomila i při sledování kolegů. Nemám s tím tedy problém pouze já. Tahle zdánlivě nejjednodušší slova jsou nejzrádnější.

Ve vaší filmografii jsou prvními českými projekty pohádky Fišpánská jablíčka a Sofie a ukradený poklad. Vy jste tu ale točila něco už dříve?

Ano, film Osudové peníze, který jsem točila s Jiřím Krejčíkem. To je celkem zajímavý příběh. Přijali mě akorát na školu a tehdy jednadevadesátiletý režisér Jiří Krejčík zrovna oslovil Martina Hubu, který měl být v prváku mým pedagogem a byl u mých přijímaček, jestli by neměl tip na nějakou mladou herečku. Pan Huba mi zavolal s tím, abych se režisérovi zajela ukázat do Prahy. Roli jsem opravdu dostala, takže jsem zároveň s prvním ročníkem studia natáčela tento film. No, a díky tomu, že práce Jiřího Krejčíka byla velmi pověstná a specifická, si lidé v jiných ateliérech České televize pro vlastní škodolibou zábavu často přepínali monitory na dění v našem ateliéru. Tak si mě všiml režisér Dušan Klein, který mě pozval na casting Fišpánských jablíček. A když jsem si pak šla jednoho dne do produkce nechat proplatit nějaké jízdenky, vycházela odtamtud zrovna paní, která se mě zeptala, jestli náhodou nejsem herečka. Právě hledali princeznu mého typu do chystané pohádky Sofie a ukradený poklad. Slovo dalo slovo a já roli dostala.

Jak vzpomínáte na práci s Jiřím Krejčíkem?

Šlo o výbornou školu, která mi vlastně i sedla. Režisér Krejčík míval naprosto přesnou představu, co a jak chce, aby vypadalo. Jeho práce by se možná dala nazvat téměř až šikanou. Sebral vám totiž uměleckou svobodu, aspoň tak to vnímám nyní, s odstupem času, ale tehdy jsem byla jako začínající herečka za jeho přístup víceméně vděčná. Učila jsem se plnit požadavky režiséra a zároveň jsem se snažila zachovat určitou vnitřní svobodu postavy. Dost si mě myslím vážil, viděl ve mně jakýsi talent, a já si vážila toho, jak mě vede. Absolutně jsem mu důvěřovala. Zároveň mi ale nebylo příjemné, jak dokázal osobně atakovat až na hranici slušnosti ostatní složky spolupracující na filmu. Nevím, jestli by mu dnes něco takového prošlo.

Česká televize právě reprízuje seriál Doktor Martin. Co se vám vybaví jako první z tohoto natáčení?

Hned první čtené zkoušky, kdy jsem dostala od režiséra Petra Zahrádky ironickou připomínku, jestli už hraju, nebo jen čtu. (smích) Zajímavý byl i náš vztah s Miroslavem Donutilem, se kterým jsme si kolikrát ani nemuseli zkoušet dialogy, byli jsme na sebe napojeni. Od režiséra jsme dostali zadání, a my se pak už jen nechali během natáčení sami sebou překvapovat. Byla to poměrně nestandardní a vzácná situace. Navíc Velké Karlovice, kde se celý příběh odehrával, jsou nádherné. O volných chvílích jsem chodívala se svým budoucím manželem na procházky po okolí a na túry. Byli jsme tam tak trochu odříznuti od světa, což bylo skvělé. Dodnes jsem za tuto příležitost, kdy mi někdo svěřil roli mladé drzé holky, vděčná. Měla jsem co hrát.

Do jaké míry vyhovovala vašemu temperamentu?

Šlo o poměrně velkou výzvu, nejsem totiž zvyklá podobným způsobem komunikovat s lidmi. Byla pro mě nepochopitelná i Irenina lenost a jistá pohodlnost. Zároveň jsem měla celkem jasnou představu, jak by měla vypadat a jak by se měla chovat. Díky tomu jsem se v ní cítila přirozeně. Paradoxem bylo, když mi můj otec, který mě zná odmalička, řekl, že jsem si konečně mohla zahrát to, co mi přesně sedí. Zřejmě se vnímám jinak, než mě vidí moje okolí. (smích)

Vrátila jste se už i k hraní divadla?

Ještě ne, se dvěma dětmi je divadlo náročné skloubit. Ale v létě bych měla začít zkoušet v Divadle Slzy Janka Borodáča inscenaci inspirovanou knihou Stefana Zweiga, ještě ale nemá přesný název. Budeme v ní reflektovat dobu a prostor, ve kterém žijeme. Pokládáme si otázku, jestli a nakolik jsme se od dob první a druhé světové války jako lidstvo někam posunuli. A zatím, jak to tak sledujeme, se o žádný výraznější pokrok nejedná. Bohužel se nyní dost intenzivně, aspoň u nás na Slovensku, opakuje to, co se dělo kdysi. Lidé jsou mezi sebou uměle rozeštváváni a hledají se různí nepřátelé, aby pak politici tuto situaci využili pro své cíle. Jde o hodně aktuální a – nejen – pro mě velmi bolestné téma.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín

Související články