Beata dost zamíchá vztahy v Jedné rodině.
Beata dorazila na kliniku jako nová embryoložka, na čas vystřídá Olgu (Patricie Pagáčová – pozn. red.), která odjíždí na stáž do Bratislavy. Beata bydlí v jejím bytě a s Olgou se dohodne, že tak trochu prověří jejího frajera Viléma (Václav Matějovský – pozn. red.), jestli je jí věrný. Bude ho zkoušet balit. Autoři možná chtěli, aby se vztah Olgy a Viléma trochu zamotal, proto do příběhu vymysleli mou postavu jako takového narušitele. Jejich vztah pomalu spěje ke svatbě, a já mu dodám trochu vtipného napětí, trochu jiné grády.
Beata přináší jinou atmosféru i na kliniku. Například nechodí v těch jejich barevných mundúrech, ale zůstává ve svém elegantním oblečení. Jen do labáku se převléká. Zajímá se o mezilidské vztahy, myslím, že to umí s muži, vnáší na kliniku přátelskou, až rodinnou atmosféru, je empatická, i když s některými lidmi si tak trochu pohrává, ale není zlá. Představte si, že máte koláč, do kterého musíte drcnout, aby se nafoukl. To dělá Beata.
Budete v příběhu pokračovat i v nových epizodách, které uvidíme po letních prázdninách?
Víte, že vlastně nevím? Produkce po mně chtěla vědět, jestli mám volno zhruba dva měsíce a nezkouším něco v divadle na Slovensku, abych měla čas jezdit do Prahy. Své obrazy jsem natočila, ještě jich mám pár v květnu. Roli Beaty beru jako příjemnou jednorázovou práci. Ale třeba mi autoři ještě něco připíší, uvidíme.
Použila jste český výraz labák pro laboratoř…
To je ale i slovenský výraz, moje máma je chemička a v labáku pracovala, slovensky se to slovo tak zkracuje. K lékařské profesi mám blízko i díky své nejlepší kamarádce pediatričce. V době covidu jsem jí pomáhala, protože bylo málo sestřiček. Řekla jsem si: Mám sedět doma, nebo mám být užitečná? Tak jsem k ní nastoupila. Kdysi jsem chtěla být doktorkou, ale neměla jsem dobré známky, a pak mě přesvědčili, že by bylo lepší, kdybych byla herečka.
Co vás práce ve zdravotnictví naučila?
Bylo zajímavé nakouknout do jiného oboru, člověk si uvědomí, jak je práce lékařů i sester těžká. Taky pro mě bylo zajímavé potkávat se s maminkami a malými dětmi. Sama mám už velké dítě, takže jsem měla určitý nadhled a taky zkušenosti. Například některé maminky neuměly správně kojit nebo jim to nešlo, ale moc kojit chtěly, tak jsem jim vysvětlovala, jak na to, a radila jim i s jinými věcmi.
Jsem zastáncem toho, že je sice fajn dát děti do školky, ony potřebují kolektiv, ale taky je důležité si s nimi hodně povídat a naslouchat jim, vědět, co je trápí, co je zajímá. Protože když se pak dostanou do puberty, mohly by sklouznout na scestí a rodiče, kteří nemají přehled o tom, co jejich děti trápí, ani nemusejí tušit, co se děje. Tak jako ve vztazích. Je důležité o druhém vědět, co má a nemá rád, jaké má koníčky, jaké má rád filmy. Poznat jeden druhého a komunikovat spolu je základ všeho. Rozumím tomu, proč režiséři dělají na role castingy. Chtějí vidět, co herec dokáže, jak se umí proměnit, jestli umí jezdit na koni, šermovat, jak umí křičet a podobně. Režisér nás musí vidět na obraze. Protože najednou může zjistit, že se k herečce víc hodí jiný kolega, nebo naopak. Proto se castingům vůbec nebráním.
Mluvila jste o komunikaci mezi rodiči a dětmi i partnery. Máte pocit, že spolu dnes lidi komunikují málo?
Myslím že ano. Mně je padesát čtyři let, jsem ještě stará škola. Generace, která si se svými láskami volala z budky. Domluvili jsme si rande a potkali jsme se až za čtyři dny. A už jsme si víc nevolali, termín byl zkrátka daný. Dneska hřešíme na mobily, někdo vám klidně pět minut před schůzkou napíše, že na ni nepřijde. Když natáčím s lidmi, kteří jsou o generaci mladší, všímám si, že se mi mladší kolegové nedívají do očí, když s nimi mám repliky. Ale to je věc režiséra, aby jim to řekl. Nebo ve vztazích. Dvojice si všechno řeknou po telefonu nebo po esemeskách. A ve fitku? Všichni se dívají do mobilů, ale nikdo se nepodívá na reálnou ženu.
Je něco z moderní techniky, co jste si naopak oblíbila?
Jsem ráda, že existuje FaceTime. Když jsem daleko, můžu díky téhle aplikaci vidět svého syna nebo své přátele. Můžu s nimi sdílet, kde právě jsem a co dělám. Ten přímý přenos informací je úžasný. Na druhé straně moc nefandím sociálním sítím. Svého času jsme odsuzovali reality show, ale teď v ní všichni žijeme. Ukazujeme své obývací pokoje, ložnice, co vaříme, kde jsme na dovolené.
Vy na Facebooku sdílíte řadu videí ze slovenského seriálu Tomáš a Diana, v němž účinkujete nejen s Tomášem Maštalírem a který baví i spoustu českých diváků.
Práci sdílím záměrně a ráda. A tento seriál obzvlášť. Je natočený podle francouzské předlohy Un gars, une fille a je složený z různých skečů. Záměrně je tak koncipovaný, aby se jednotlivé scénky daly sdílet na sociálních sítích. Proto mají vždycky zhruba dvě minuty a jsou natáčené v jednom záběru a na jednu kameru. Ale jinak seriál vysílá televize Joj, každý díl má zhruba dvacet minut.
Těší mě, že ho sledují různé věkové kategorie. Jednou jsem v Česku přišla do potravin, promluvila a najednou se ozvalo: „Hele, to jste vy, ta Diana s Tomášem.“ Úplně mě ta poznámka dostala. Myslím, že diváky Tomáš a Diana chytli proto, že jde o výborně vymyšlený a zároveň ne úplně běžný formát. Seriál má skvělý casting, i my s Tomášem jsme jím museli projít. A protože se dobře známe, všechno se tak nějak propojilo. Seriál lidi pobaví, přitom nikoho neuráží, my z něj máme radost, myslím, že i diváci z něj mají radost, je odrazem různých situací ve vztahu mezi dvěma lidmi. A zároveň je i o lásce. Přestože se v některých scénách s Tomášem hádáme, musí z nich vyznívat, že se pořád máme rádi, i když si chvílemi lezeme na nervy. Občas nás režisér zastaví a řekne: „Ne, teď jste na sebe byli hodně zlí.“
Upravujete si nějak texty?
Ne, ale režisér nás nechá občas dohrát ještě nějakou větu za pointou, a buď ji použije, nebo ustřihne.
Vnímáte rozdíl mezi českým a slovenským humorem?
Určitě ano. I když jsme blízké národy, náš humor je jiný. I Slováci jezdí na chaty, ale vy jste větší chataři. Na středním Slovensku například diváci na některé věci reagují úplně jinak než na východním. Myslím, že máme blíž k Moravě než k Čechám. Chatári neměli tak velký ohlas, jako u vás Osada, ale třeba Most!, který se u nás vysílal v českém znění, se divákům líbil.
Vezměte si třeba turecké telenovely. Kolik žen je sleduje. A jak rádo a jak je prožívá. Kdybychom takhle expresivně hráli my nebo vy, budeme směšní. Diváci nám to neuvěří a nebudou na takový seriál koukat. Čím to je? Asi tím, že máme jinou mentalitu. Z poslední doby mě taky hodně zaujal seriál Smysl pro tumor, hrála jsem v něm kamarádku Terezy Brodské. I on měl zahraniční předlohu a specifický humor. Tvůrci netušili, jak diváci přijmou vážné téma rakoviny podané s humorem, který místy hraničil až se satirou. Někdy je potřeba zariskovat, ukázat divákům něco jiného, trochu je probrat, aby začali jinak vnímat některé věci. Myslím, že pohodlnost je nejhorší věc. Ať v manželství, ve vztazích nebo v televizi.
Čeští diváci vás znají také ze soutěže Česko Slovensko má talent. V jedné řadě jste se i převlékla za fiktivní soutěžící Viky z Košic. Nikdo z poroty vás nepoznal a všechny jste odbourala.
Člověk si musí občas udělat legraci sám ze sebe a je skvělé, když u toho pobaví ostatní. Měla jsem obrovskou trému, nevěděla jsem, na co se mě budou porotci ptát. Na to se nedá připravit, stejně jako třeba na sex se nedá připravit. (smích) Funguje tu kouzlo okamžiku. Bála jsem se, abych při té scénce nebyla trapná. Režisér mě uklidňoval: „Když bude scénka trapná, neodvysíláme ji, neboj.“ A dopadla dobře.
Jste trémistka?
No jasně. Třeba když přicházím do roztočeného projektu, jako je Jedna rodina, kde už se všichni znají a mají svoje zvyky, připadám si trochu jako nezvaný host, ještě navíc Slovenka. Snažíte se mezi tu partu zapadnout – svou osobností, stylem herectví. Když pak na plac přijdu podruhé, potřetí, tréma mizí a jsem uvolněnější.
V květnu vás čeká ještě několik natáčecích dnů Jedné rodiny. A co pak dalšího?
V Česku nic, na Slovensku dotáčíme Tomáše a Dianu, pak budu dotáčet nějaký seriál odehrávající se v Istanbulu. A v červnu mám ve Slovenském národním divadle premiéru hry Vassa Železnová.
Máte už naplánovanou dovolenou?
Vždycky si jedu odpočinout k moři, ještě uvidím, kam mě vítr zavane. Já ani nejsem přes léto v Bratislavě, většinou ho trávím na chatě nebo někde pryč, jsem stále na cestách. Protože jedině v létě můžu cestovat, během roku to kvůli práci nejde.
Takže i vy jste chatařka?
Můj tatínek byl architekt a postavil chatu, kam dodnes jezdím a mám to tam moc ráda. Sice mě nebaví třeba hrabat listí, když tam přijedu po delší době. Ale zase si při tom krásně vyčistím hlavu. Na chatě mám spoustu přátel, miluju, když sednu na kolo a vyrazím za nimi. Sedneme si, dáme si nějakou studenou limonádu nebo prosecco, je teplo, povídáme si, smějeme se. Na létě je pro mě úžasné, že se nemusím učit žádné texty, můžu vypnout a jen si užívat příjemné chvíle s lidmi, které mám ráda.
Máte kromě chaty ještě nějaké jiné koníčky?
Koníčky? Ty si můžou dovolit jenom chlapi. (smích) My ženy, které máme děti ve věku, kdy ještě potřebují naši péči, na koníčky nemáme čas. Jdete do práce, musíte nakoupit, navařit, aby mělo dítě co jíst, protože vy jdete večer hrát. A já mám hodně představení. Taky musíte doma uklidit, zařídit spoustu věcí. Můj koníček je, když si v klidu večer sednu a podívám se na nějaký film na Netflixu. Nebo ještě večer po představení, když není syn doma, jdu za přáteli nebo do kina. Takže ženy podle mého soudu na koníčky moc času nemají. Nebo aspoň já ne. (smích)
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
