Česká televize na konci ledna uvedla dlouho očekávanou druhou řadu seriálu Kukačky, v němž se Denisa objevila v roli Marcely. „První série končí tím, že Marcela otěhotní. Má to docela těžký. Je chytrá, empatická, zároveň si nenechá nadělat na hlavu a s ničím se moc nemaže,“ říká herečka o své postavě a dodává, že čím dál víc nerozumí jejím rozhodnutím. Ona sama by si prý všechny ty chlapy potom, jak se k Marcele chovali v první sérii, už k tělu nepustila. „Ale Marcela to udělala. Rozumím jí, že to je spíš ze strachu, aby nezůstala sama. Zvažuje, jestli to zvládne sama s dítětem a může se opřít o rodinu, anebo jestli bude lepší mít vedle sebe partnera, i když s ním třeba budou potíže. Hodně se taky rozvíjela vztahová linie s Lubošem,“ zmínila herečka s tím, že koncept druhé řady seriálu byl takový, že každý díl se vypráví z pohledu jiné postavy. „Což je podle mě dobrá volba, myslím, že to celý příběh osvěžilo. My jsme si všichni včetně Bisiho (režisér Biser Arichtev, pozn. red.) mysleli, že druhá série už nebude. Že to skončilo v tom nejlepším a každý si může domyslet, jak to bude dál. Ale vím, že lidi si ty postavy oblíbili,“ říká Denisa. A komentuje i změnu v obsazení. „V roli Kamily se místo Jitky Čvančarové objevila Eva Hacurová. Jitka si tehdy bohužel zlomila nohu a nemohla točit. Ale Evu znám z DAMU, je fantastická herečka.“
„Což je podle mě dobrá volba, myslím, že to celý příběh osvěží. My jsme si všichni včetně Bisiho (režisér Biser Arichtev, pozn. red.) mysleli, že druhá série už nebude. Že to skončilo v tom nejlepším a každý si může domyslet, jak to bude dál. Ale vím, že lidi si ty postavy oblíbili,“ říká Denisa. A prozrazuje i změnu v obsazení. „V roli Kamily se místo Jitky Čvančarové objeví Eva Hacurová. Jitka si tehdy bohužel zlomila nohu a nemohla točit. Ale Evu znám z DAMU, je fantastická herečka.“
Z Dejvic do Národního
Kromě Kukaček si Denisa zahrála třeba ve filmech Jan Palach, Krajina ve stínu, Promlčeno nebo v minisérii Podezření. „Na nabídky, který přijmu, si dávám pozor. Ne programově, ale tak nějak přirozeně. Jsem přísná sama na sebe a je fakt, že málo věcí projde mým sítem. Že jsem se objevila v dobrých filmech, to je, myslím, velká náhoda. A zároveň možná ty věci přitahuju. To je prostě velký štěstí, když se to takhle děje,“ zamýšlí se herečka a dodává, že aktuálně je ve fázi, kdy nemá žádnou nabídku na filmování, ale je s tím v pohodě. „Pracovat na věcech, co se mnou nerezonují, je takový malý duševní znásilnění. A ačkoliv člověk potřebuje vydělávat, tak vím, že je lepší spoléhat na intuici. Moje guru, herečka Klára Melíšková, která hodně jede přes pocitový věci a energie, mě v tom vždycky utvrdí a pomůže mi ve chvíli, kdy mám pochybnosti,“ vysvětluje Denisa.
Od své kolegyně se ještě učí, že nejlepší je spoléhat se na svůj pocit, ujasnit si, co chcete, a pak už nechat věci plynout. „Jinak to člověka tak jako tak ubíjí a začne to ovlivňovat jeho sebehodnotu,“ říká herečka.
Ve svých sedmadvaceti cítí posun v tom, že už v sobě nemá nejistotu, jakou měla na DAMU. „To jsem si říkala, jestli se vůbec stanu herečkou, jestli budu mít nabídky… Teď už tolik nepochybuju, že mám tuhle profesi dělat, a rozumově si dokážu říct, že jsem na správném místě,“ říká Denisa. Zdůrazňuje ale, že to vůbec nic nemění na tom, že chce jít dál a zlepšovat se. „Moje filmovací pauza je teď možná důležitá v tom, abych byla sama se sebou, možná i prohloubila vztah k divadlu. Teď jsem hostovala na miniaturní scéně v Dejvicích a najednou se to převrátilo a jdu na to největší jeviště v Národním. Párkrát mě napadlo, že bych si moc ráda zkusila ten velký prostor a nakonec to ke mně přišlo,“ váží si příležitosti držitelka Thálie 2021, kterou vedle zmíněných scén můžete vidět hrát třeba i ve Švandově divadle.
Tohle není hysterie
Denisa přiznává, že je velmi citlivá. „V jednom podcastu jsem slyšela, že každý desátý člověk je hypersenzitivní nebo vnímavější, což je možná příjemnější termín. Když vám někdo řekne, že jste přecitlivělá a že si věci berete moc osobně, to si pak člověk ještě víc vztáhne na sebe. Ale tak to být nemusí. Myslím se to ve společnosti posouvá tím, jak se lidi víc zajímají o duševní zdraví a duševní hygienu. Najednou se člověku uleví, že v tom není sám, že se s takovými lidmi počítá a že jsme vlastně úplně normální,“ konstatuje herečka a doplňuje, že podobně je na tom i její sestra.
„Máme skvělý rodiče, ale na rozdíl od nás si oni věci moc neberou, nic tolik neřeší. V kontrastu s nimi jsme si se ségrou občas připadaly jako hysterky, ale teď už vím, že jsme prostě jen vnímavější. A že je to úplně v pořádku.“
V rámci péče o sebe sama chodí Denisa také na psychoterapii. „Šla jsem tam s konkrétním problémem, ale samozřejmě se díky tomu otevřela i jiná témata. Člověk je jako cibule a stahuje ze sebe postupně všechny ty slupky. Myslím si, že zrovna já jsem člověk, který bude chodit na psychoterapie do konce života, protože se toho pořád tolik děje a věci se tak mění, že je pro mě někdy těžký je všechny usledovat, vyznat se v nich,“ vysvětluje herečka.
Psychoterapie jí pomohla přerovnat si některé věci v sobě a poznat se i z jiných směrů. „Teď chodím konkrétně na psychoanalytickou terapii, kdy ležím, terapeut sedí za mnou, nevidím na něj a jenom mluvím. Není to dynamická nebo koučovací terapie. Někdy bych hrozně potřebovala, aby to celé mělo nějaký závěr, aby mi terapeut poradil, jak na věci jít. On ale říká, že mi nemůže radit, že na to musím přijít sama,“ popisuje svou zkušenost Deni a dodává: „Já jsem nejdřív dělala všechno možný, abych se cítila líp – přestala jsem pít alkohol, cvičila jsem, jedla jsem zdravě, což mi naštěstí zůstalo, zřejmě jsem tak nastavená. Začala jsem mít prioritu v jiných věcech, jako je třeba spánek, rozdělení si práce a osobního času. Ale zjistila jsem, že to ještě musím a chci doplňovat právě psychoterapií. A práce na sobě je vlastně takový nekončící proces, protože člověk se pořád vyvíjí.“
Nedělat věci na sílu
Kromě psychoterapie udržuje Denisu v klidu i pořádek. Jak říká, i když je pracovně vyčerpaná a přijde domů úplně vyřízená, poslední, co chce vidět, jsou chomáče prachu a vlasů na zemi. „Čištění prostoru mě uklidňuje a vlastně i dělá šťastnou. Taky jsem přestala silově cvičit a intenzivně běhat a věnuju se hlavně józe. Konečně na to mám čas. V době, kdy se natáčely Kukačky, jsem zároveň dělala film Její tělo, který vypráví o skokankách do vody. Na to jsem potřebovala mít formu, posilovat svaly, ale jak jsem jela na sílu, necítila jsem se ve svém těle dobře a pořád mě něco bolelo,“ vzpomíná herečka, která teď praktikuje jógu denně. „Ne proto, že musím, ale protože chci. Nemusím vstávat v pět na natáčení, nejsem unavená a dělá mi to dobře,“ pochvaluje si.
Buchty a koláče
Když nemá pracovní povinnosti, ráda se vzbudí bez budíku, natáhne si ponožky, mikinu, pustí si seriál a jde v pyžamu péct, třeba kváskový chleba. „Na něm je specifický třeba to, že si žije svým vlastním životem a výsledek není pokaždé stejný. To mě baví. Pečení mám vůbec ráda. Vždycky mám období něčeho, co dělám pořád dokola a zdokonaluju to. Miluju český věci – kynutý pečivo, všechny koláče, buchty, ale i nějaký ten cukrářský zákusek,“ popisuje milovnice pečení a zavzpomíná, jak jednou dělala koňakové špičky. „Tvořila jsem je s mámou. U toho jsme se nasmály i naštvaly. Bylo to náročný, ale krásný. Jinak ale cukrařinu moc nejedu. Hodně peču sušenky, třeba brownies. Inspiraci hledám na internetu. Jsem zahlcená tolika možnostmi, že nevím, co upřednostnit, ale důležitý je, že mě to těší a nechci už bez toho být.“
Vyladit si obličej
Naše povídání končíme u kosmetické péče. Pokud jde o líčení v civilu, preferuje Denisa spíš zvýrazňování přirozené krásy nebo toho, co na sobě má člověk rád. „Naopak na divadle se mi líbí, že se můžu za výraznější líčidla schovat. Jsem díky nim na chvíli někdo jiný a užiju si to. Pak ale ze sebe moc ráda všechno tohle zase sundám a jsem tím, kým jsem.“ To samé platí u herečky o vlasech. „Já si je nikdy nebarvila, mám ráda svůj přirozený odstín. Navíc mám vlasy jemný a kdo ví, co by s nimi barva udělala. Ale kvůli roli, kdyby mi to za to stálo, bych účes nebo barvu klidně změnila.“
Když se vrátíme k líčení, dodává ještě: „Nemám problematickou pleť a nepotřebuju něco zakrývat. Líčením si jen jakoby vyladím obličej – dám si tvářenku, řasenku, trochu zvýrazním obočí a nejradši jsem, když to vypadá, že na sobě vůbec žádný líčidla nemám. Protože v tom, co mám na sobě, a je jedno, jestli jde o oblečení nebo líčení, se chci cítit jako já, přirozeně, dobře a ve své kůži. To je pro mě nejdůležitější.“
ZDROJ: iGlanc.cz
