Čím je vám Petr blízký?

Především svým dobrým rodinným zázemím, i já totiž pocházím z hezkých rodinných poměrů, přestože byli naši rozvedení. Podobně jako Petr jsem velmi loajální a věrný, a to jak ve vztahu, tak v kamarádství i v práci. Jakmile někomu začnu důvěřovat, nedám na něj dopustit. Je ale také pravda, že pokud se s někým skamarádím, chci se s daným člověkem často vídat. Někdy proto možná působím až trochu uzurpátorsky.

Má Petr aspoň jednu zápornější vlastnost?

Poměrně dost střídá holky. Možná tak na někoho můžu působit i ve skutečnosti, ale já jsem patnáct let ve vztahu, z toho pět let ženatý, s manželkou máme dvouletého syna. Měl jsem zřejmě štěstí a potkal jsem tu pravou. Kliklo to mezi námi na první dobrou. Jsme spolu šťastní a pevně věřím, že to tak i zůstane. Petr bohužel nemá takové štěstí v lásce, a když už se do nějaké holky zamiluje, jde o dívku, která jeho city úplně neopětuje.

Co byste čtenářům prozradil o seriálu Kamarádi?

Asi nemá cenu převyprávět jeho děj, zmíním se spíš o jednom celkem zajímavém aspektu. Naše trojice kamarádů, což jsem já, Honza Komínek a Stáska Trmal, v seriálu vystupuje také v retrospektivě. Všichni máme svá mladší alter ega. Děti se samozřejmě vybíraly tak, aby nám byly aspoň trochu podobné. Já jsem vyfasoval mladého blonďáka, protože mám v Kamarádech delší vlasy a víc na blond. Chtěli jsme tím Petra trochu odlišit od Alberta ze Zoo. Pravda, moji seriáloví rodiče Martina Preissová a Pavel Řezníček i sestra, kterou hraje Ivana Korolová, jsou všichni tmaví, ale i já byl ve skutečnosti v dětství blonďák, až postupem let jsem ztmavnul. A kdo ví, možná se v průběhu dalších epizod Petr dozví, že je adoptovaný. (smích)

Máte také nějakého kamaráda od dětských let?

Dětství jsem měl trochu komplikované v tom, že jsem do šesti let žil v rodném Znojmě, a pak jsem se s rodinou odstěhoval na pět let do Irska. Maminka si v mých šesti našla Pražáka, který nás tam odvezl kvůli pracovní nabídce. Do Česka jsem se vrátil ve dvanácti, ale už rovnou do Prahy. Takže kamarády z dětství mohu nazývat ty z nějaké šesté sedmé třídy základní školy. Dost kamarádů mám ze školy, ale nejvíc jsem jich nasbíral až díky profesi. Moji kolegové jsou častokrát i mými dobrými přáteli.

Seznamujete se snadno?

Ano, odmalička jsem hodně společenský člověk. Nebojím se mluvit s kýmkoli napříč generacemi. Mám kromě svých vrstevníků spoustu kamarádů daleko starších, ale i mladších, než jsem já. Nemám problém se seznamováním ani s komunikací. Navíc lidé asi docela rychle poznají, když mi nejsou úplně sympatičtí. Nevyhledávám je a nejdu jim moc naproti. Jsem v tomto směru docela čitelná kniha.

Kdy jste zjistil, že máte vlohy k moderování?

Po pravdě jsem dodneška nepoznal, že bych byl k moderování nějak předurčený. (smích) Nešlo o moji vysněnou profesi nebo aktivitu. Na Primě ale kdysi někoho napadlo, že bych mohl moderovat Miss Czech Republic, a tak jsem uváděl několik ročníků. O něco později mě oslovila Vendula Pizingerová, abych společně s Liborem Boučkem, Honzou Maxiánem a Kubou Prachařem moderoval Kapku naděje. Dělali jsme tři přímé přenosy, jenže ve více lidech jde spíš o příjemné povídání si. Po těchto zkušenostech mi Prima nabídla Top Star magazín, v němž jsem se ale od samého začátku necítil moc komfortně.

Proč?

Nabídku jsem původně několikrát odmítl, nakonec jsem však na ni kývl, čímž se obloukem vracím ke své loajalitě a věrnosti. Vážím si práce, která je mi nabízena. Sice jsem se v pořadu necítil nejlépe, ale dělal jsem ho nakonec téměř tři roky. Nejsem příznivcem ani konzumentem bulváru. Nedělalo mi dobře přinášet informace o mých kolezích, že se někde opili, bourali, leží v nemocnici, podvádějí či měli nějaké módní faux pas. Neustále jsem si proto upravoval předepsané vstupy. Uvedu jeden příklad za všechny: Anička Slováčková je moje hodně dobrá kamarádka a mně nešlo přes pusu mluvit o její mámě Dádě Patrasové nehezky nebo se jí vysmívat. Ani já bych nechtěl, aby v podobném duchu ona mluvila o mých rodičích. Takových glos se snažím vyvarovat i na sociálních sítích. Nechápu, jak může někdo z jejích kolegů dávat posměšné nebo hodně negativní komentáře ke článkům o Dádě Patrasové a dění kolem ní… Moje morálka a jisté zásady by mi něco takového nedovolily. Proto mi nebylo blízké moderování Top Star magazínu. Česko Slovensko má talent je v tomto směru naopak hodně zábavné a vždy se na natáčení těším.

Co vás na soutěži Česko Slovensko má talent baví nejvíc?

Poprvé jsem ji moderoval v roce 2018, letos tedy dělám už šestý ročník, čímž jsem se myslím stal jejím nejdéle sloužícím moderátorem. Jsou tam kolem mě fajn lidé, což je velká devíza, a především se nemusím na rozdíl od seriálů učit scénář. Žádný totiž neexistuje. Vycházíme ze situací, ze soutěžících, musíme se jim přizpůsobovat a ke každému z nich přistupovat jako k potenciálnímu výherci. Nerad si z lidí utahuju, nebo se jim nedej bože vysmívám, i když vím, že jsou úplně mimo. Ostatně tohle ani není moje role. S Jasminou Alagič jsme za dvojici, která je účastnikům nápomocná, je jim oporou, ať už byl jejich výkon jakýkoli. Pokud jim jejich vybraná disciplína dělá radost, byla by škoda, aby se jí vzdávali, i když ji neovládají na vrcholové úrovni.

Jste soutěživý typ?

Odjakživa. Kdo by nechtěl vyhrávat?! I když bych možná vyměnil slovo soutěživý za hravý. Podobně založená je celá naše rodina. Máme například vyhrazenou celou komodu jenom na deskové hry. Ani o mých narozeninách nebo svátku nejdeme pít do baru, ale někdo mi koupí deskovou hru, u níž pak strávíme celý večer. Při hře rozhodně nejsem laxní, hraju s velkým zápalem. Ano, chci vyhrát, ale pokud prohraju, nerozbrečím se. (smích)

Projevuje se ona hravost i vůči vašemu synu Mateovi?

No jéje. Rád si se synem hraju, čemuž dost napomáhá i moje profese, zřejmě jsem v různých scénkách nebo když někoho a něco napodobuju o něco přesvědčivější než jiní otcové. Neustále vymýšlím nějaké blbosti, takže se spolu skoro pořád smějeme.

V čem je vám syn podobný?

Je stejně jako já velice společenský, nikoho se nebojí, před nikým se nestydí, a dokonce nedávno začal už i plácat ženské po zadku, což se mi trošku nelíbí. Upozorňuju, tohle ode mě neodkoukal. (smích) Je hodně bezprostřední, i v tom je mi dost podobný. Moje žena je totiž na rozdíl ode mě a mojí spontánnosti spíš tišší, přemýšlivější a rozvážnější.

Před časem jste ukončil svoje působení v seriálu Zoo. Na jaké momenty z tohoto natáčení nezapomenete?

Zoo pro mě byla velmi zajímavý projekt. Na úplném začátku jsem byl totiž jedním z hlavních záporáků. Lidi moji postavu Alberta samozřejmě nenáviděli, ale zaplaťpánbůh jen jeho. Naštěstí je dnešní televizní divák už natolik inteligentní, že dokáže rozpoznat, co je skutečnost a co fikce. Doba se v tomto směru myslím hodně změnila. I na ulici mě lidé oslovují Davide, a ne jménem některé z mých postav. Albert neměl nejlepší povahu, takže ho vždy nějakým způsobem doběhla karma. V seriálu jsem proto musel například padat ze schodů, což pro mě byla nečekaná úloha i okamžik.

Jak se scéna točila?

Sice jsem věděl, že se bude daný den hned ráno točit právě tento kaskadérský kousek, ale nenapadlo mě, že budou chtít, abych padal z těch dlouhých schodů přímo já. Položil jsem jim proto otázku, jestli se mě náhodou nechtějí zbavit. (smích) Připevnili mi na lokty a páteř chrániče, a navíc se použil i jeden kamerový fígl, aby se nebezpečí eliminovalo. Vše se tedy zvládlo bez újmy na zdraví. V Zoo jsem ale padal i do hnoje a rval se s Pavlem Nečasem. Na natáčení hodně vzpomínám i jako David, protože se mi během seriálu narodil syn a stala se spousta dalších hezkých věcí. Šlo o fajn životní období.

Jak se loučí s projektem, v němž jste strávil tolik let?

Vždycky je to smutné. Přeneseně řečeno tím končí další tábor, kde jste navázal nové vztahy a bylo vám tam dobře. Ale s většinou kolegů se potkávám stále, protože se Zoo i Kamarádi natáčejí v jedné budově. Věděl jsem, že se nevidíme naposledy. Akorát jsem se rozloučil s postavou Alberta, s vděkem jsem odložil jeho kostým a vydal se o několik dveří dál, kde už jsem tou dobou točil Kamarády. Víceméně celý duben jsem přebíhal mezi dvěma ateliéry. Legrace byla, že jsem měl v jednom seriálu krátké tmavé vlasy, v druhém delší světlé, takže mně v Zoo přestříkávali hnědou barvou melír z Kamarádů a vlasy mi ulízli, aby vypadaly kratší. Přeskakování z nesympatického Alberta do klaďase v Kamarádech byla sice trochu schizofrenie, ale o to zábavnější to ve výsledku pro mě bylo.

Nově vás můžeme vidět v muzikálu Anděl Páně v pražském Hudebním divadle Karlín. Jak jste se k téhle práci dostal?

Zavolali mi z divadla, že by ke klukům Honzovi Sklenářovi, s nímž jsem se osobně neznal, a Marku Lamborovi potřebovali třetího do party, protože se někdy překrývají v termínech. Nabídku jsem nepřijal hned, což neznamená, že bych inscenaci nevěřil. Spíš jsem pochyboval o svých časových možnostech. Kontaktoval jsem Marka Lamboru, abych se ho optal, zda je moje alternace opravdu nutná, jenže on mi tehdy nezvedl mobil a vlastně mi dodnes nezavolal zpátky. Až později jsme se viděli v divadle na jedné ze zkoušek, kde jsme si o všem popovídali. Ale zpět k tématu. Nechal jsem si z divadla poslat scénář a videonahrávku se záznamem představení, ze kterého jsem byl unesený. Je to nádherná inscenace podle scénáře Lucie Konášové, s krásnou scénografií a kostýmy a perfektní hudbou Ondřeje Brzobohatého. Zrovna jsem tenkrát odlétal na měsíc na dovolenou na Srí Lanku a Maledivy, kde jsem si videozáznam pustil a rozhodl se do toho jít. Na zkoušení jsem neměl moc času, šlo řekněme o takovou covidovou verzi.

Jak proběhla vaše premiéra?

Vcelku dobře, aspoň dle reakcí tak soudím. Byl to pro mě sice trochu stres, protože celá ta divadelní parta už má postavy pěkně osahané, navíc za ně několik kolegů získalo nominace na Thálii, ale snad jsem jim nic nezkazil. Na všech ale bylo vidět, jak jsou soustředění a dávají si na mě pozor, abych jim třeba náhodou na scéně nevběhl do cesty, protože jsem jevištní prostor ještě neměl tak ochozený. Do toho je tam spousta kouzel, pyrotechniky, v jedné scéně dokonce vylétám až ke stropu karlínského divadla. I když jsem samozřejmě jištěný, je to přece jen trošku kaskadérský kousek. Uriáš je navíc celkem sebevědomá postava, takže jsem to musel opravdu hodně hrát, protože jsem si mezi kolegy připadal nejmenší ze všech. Také mi nestihli ušít kostým, takže jsem musel hrát v kostýmu Marka Lambory. Marek je sice hubenější než já, ale vešel jsem se do něj. Jó, hezky jsem mu ho zapotil. Dodnes to myslím ani neví. Takže jestli si teď náhodou přečte náš rozhovor, a tak se dozví, že jsem se mu producíroval po jevišti v jeho oblečení, zřejmě mi po vydání TV magazínu s naším rozhovorem hned zavolá… (smích)

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín