Se sedmiletou dcerou jsme se z letiště Stanstead dopravily do centra Londýna vlakem – asi za 50 minut jsme přestupovaly na metro. A bez problémů: Koupily jsme si kartu Oyster a nabily ji na 10 liber (kdykoliv se dá přidat a do pěti liber vám vrátí neprojetou částku zpět, tak není třeba přehánět). Hodí se vědět, že dítě do 11 let jezdí s dospělákem na jeho kartičku zadarmo – doporučuji přitom procházet společně vchodem pro vozíčkáře (občas je značený i znakem pro rodiny), jinak to toho druhého pěkně skřípne a bzučák se rozpípá a přiběhne zaměstnanec metra – je na blízku vždycky, což má tu výhodu, že se ho pokaždé můžete optat, kudy na správný perón. Jsou zvyklí i na ty, co se sotva dorozumějí, takže stačí říct: „Westminster“. A dotyčný prsty naznačí číslo nástupiště, a ještě poklepe na barvu cedule.
Co je na ceduli, to sedí
Věřte mi, londýnské metro není tak komplikované, jak se říká. Stačí se držet pokynů a nápisů na vagonech a nenastupovat bezhlavě do prvního vozu, který na nástupiště přijede. Ven z metra vás pak vyvedou cedule „way out“, jednotlivé východy jsou také dobře značené – nejen názvy nicneříkajících ulic, ale směrovky vedou i na konkrétní památky.
V ulicích je zase na cedulích přesně rozkreslené okolí včetně památek nebo označení toho, jakým směrem před cedulí jste – drobný detail, který potěší obzvlášť nemilovníky map (my si ji ostatně pořídily až po dvou dnech a otevřely ji párkrát).
Osvědčilo se nám bydlet v Kensingtonu – řada památek je odsud dostupná pěšky, další jen pár stanic metrem bez přestupů, a ceny nižší než přímo v centru. Je mi líto, že vám hotel nedoporučím, ale moje středoevropské představy o úklidu a vybavení ve čtyřhvězdě („Tak si trochu dopřejeme.“) se neslučují s jejich vizí, a tak jen poradím – prověřujte na Bookingu recenze, nebo to neřešte. Stejně hned ráno odfrčíte pryč. Takže hlavně ať je MHD v dosahu. Mimochodem, zatímco cena metra se vám počítá podle zón, kterými projedete, u autobusu je jednotná cena 1,5 libry.
Začaly jsme trochou technikálií, ale alespoň je máme za sebou. Pak už nás čekaly v Londýně ty příjemnější věci.
Co je na ceduli, to sedí
Náš seznam, co chceme vidět a zažít, byl poměrně rozsáhlý, fandila jsem si, že to s dcerkou od úterního večera do nedělního rána dáme. Vlastně jsme nakonec vynechaly jen nultý poledník v Greenwich, který se nám zdál na půldenní lodní výlet poměrně nezáživný, a tím pádem jsme si neodškrtly ani projížďku po Temži. Ale pak už jsme jely v tradičním kolečku.
Přes Trafalgarské náměstí jsme došly až k Buckinghamskému paláci. I když se všude dočtete, že pověstné střídání stráží začíná v 11, první zvuky k nám dorazily už kolem 10.40. Stellu se mi podařilo prostrčit do první linie, takže nadšeně sledovala každičký detail, třeba medvědí kožešinu visící některým gardistům až u pusy, zatímco jiní ji mají vytaženou nad obočím.
Najdi ježka v opatství
Prošli jsme se čtvrtí Westminster, kde se dá dobře občerstvit na pouličních trzích. Řecký, kenžský, polský, japonský street food pěkně vedle sebe, autentický, někdy s frontou až za roh a jindy se znuděným prodávajícím. Lákavý a voňavý každopádně. Potkáte jich po Londýně mnoho.
Škoda že řadu hlavních památek, jako je Elizabeth Tower se zvonem Big Ben nebo budovu parlamentu hyzdí v hledáčku fotoaparátu (nebo spíše mobilu) lešení – ale třeba teď, když výlet plánujete vy, už je fuč, a budete se tak moct kochat naplno.
Zapluly jsme do Westminsterského opatství, místa korunovace i posledního odpočinku králů, a vzdychali nad jeho velkolepostí. Můj tip: Zabavte děti hledáním ježka, psa, koně… Monumentální sochy skrývají řadu drobných detailů.
Opatstvím procházejí skupiny školáků v uniformách hltající zainteresované průvodce – ostatně personál kdekoliv je velmi vnímavý a milý, ptá se dcerky, co má v plánu, jak se jí líbí uvnitř a co už viděla. Koulí očima a kouká na mě, protože její prvňáčkovská angličtina čítá tak pink, pig a nově i tea a ham.
Podobných otázek si užijeme nejvíc právě u odpoledního čaje, kde se servírky s miniaturním porcelánem jako pro princezničky kolem nás netrhnou. Pořádá se většinou v hotelové restauraci a někde jsou místa dost obsazená (i my jsme se chytily bez rezervace až na druhém). Tradiční ceremonii, kterou nám přátelé doporučují určitě navštívit, si necháváme místo oběda. Ostatně nad cenovkou kolem 40 liber (ehm, lahev šampaňského vážně není v ceně) si vlastně říkáme, že máme tuze malý hlad a stačí nám jedna porce. A vlastně stačí – tři sendviče s různou náplní, dva bochánky s marmeládou a máslem, mini dortíky a čaj si vychutnáváme v hotelu Soho, barevném a hravém, s velkým buldokem ve vstupní hale.
Taková živá je celá módní čtvrť, obzvlášť fajn se nakupuje na ulici Carnaby, kde jsou nejen nám dobře známé značky, ale i ty britské – od mladých nadějných umělců až po protřelejší návrháře.
My nakonec vykupujeme tradiční Next a Marks & Spencer na vyhlášené Oxford Street. Obzvlášť v tom druhém máme tendenci vyjíst půlku všeho nabízeného – tašku na večerní hodování zaplníme v mžiku. Můžete si nakoupit nejen sendviče a saláty k obědu, ale třeba i všechno na piknik (od deky přes prosecco a kytice až po připravené směsi salámů, sýrů a oliv). Míst, kde vás to k piknikování bude lákat, je hodně.
Oko i hlídači
Vyhlídkové kolo London Eye se za ty roky, co se u Temže otáčí, stalo symbolem Londýna, na který se vyplatí vystát frontu. My si počkaly sotva pár minut, ale podle připravených šňůr pro ukáznění čekajících bývají daleko „výživnější“. Někdy má smysl připlatit si fast track, tedy rychlejší průchod. Během třicetiminutové vyhlídky se pak můžete rozhodovat, do jakých dalších míst se uberete. (Mimochodem, spojit se dá vyhlídka a odpolední čaj v mrakodrapu Sky Garden – a tím pádem můžete ušetřit.)
Na korunovační klenoty do Toweru, kde se očekávají davy, jsme hodinu před zavíračkou šly rovnou a na zpomaleném jezdicím páse kolem korun britských panovníků se mohly vozit, kolikrát jsme chtěly. Beefeateři, slavní strážci téhle klenotnice, která původně sloužila i jako zoo či vězení, se s námi ochotně vyfotili. Leporelo s londýnskými památkami (skvělý suvenýr!) nám prozradilo, že se jmenují podle denních potravinových přídělů – beefeater neboli ten, kdo jí hovězí maso.
V Toweru hledejte havrany („Když uletí všech sedm, prý se stane něco zlého“), zajděte do hravé místnosti, vysvětlující, proč na místě byli hadi, opice, pštrosi či slon a jak zemřeli nebo se z Toweru dostali. Tohle místo každopádně doporučuji nechat si na dobu, kdy je slunné počasí, my procházely mezi kamennými (a značně studenými) budovami v dešti, neustále skládaly a rozkládaly deštník a přes mlhu jsme sotva dohlédly ke slavnému zvedacímu mostu Tower Bridge.
Když jsme u toho deště, na zahřátí při hledání té správné hospody (tradiční britské jsou plné mužů), kavárny (až příliš mnoho neosobních řetězců), pekárny (hmm, sladce voňavé, jen někdy s minimem místa na sezení) či restaurace (co se vám ve světě líbí, to najdete v té nejkoncentrovanější podobě) jsme narazily na místo bzučící už na dálku jako úl. To ty davy byznysmenů na večerní skleničce. Moment, neznáme tu uličku v srdci City odněkud? To je přece… z Harryho Pottera, kterého tu prováděl Hagrid! Příčná ulice, tedy chci říct Leadenhall market, je místem, kde si kouzelníci kupovali hůlky a košťata. Vy si tam teď dáte kus šunky, pintu piva či sklenici vína.
Ve světě Harryho Pottera
A protože jde o vytíženou část města, stejně jako nádraží King’s Cross, odkud se do Bradavic odjíždělo, postavili je tvůrci celé znovu – kus za Londýnem, ve filmových studiích Warner Bross.
Tohle byl ostatně jeden z důvodů, proč jsme se s dcerou do Londýna vydaly. Ale ouha, lístky oficiálně v předprodeji sehnat nešly – vyprodáno na týdny předem, a tak jsme vyrazily přes turistickou cestovku pohodlně autobusem a byla to dobrá volba. Špatná volba pak byla čekat na drahé párky a hranolky v jediném bufetu po prohlídkové trase. Sendviče si proto vezměte s sebou, nebo se najezte v jídelně na začátku! Tím to špatné končí. A začíná jen to pohádkově krásné, snad i magické. Všechno je skvěle vymyšleno a zorganizováno.
Ve studiích, kde prakticky deset let žili nejen hlavní hrdinové, ale i příslušníci štábu, se dozvíte lecjaký detail z Harryho světa. Jak vznikala každičká maska, rekvizita, jak se rozpohybovala zubatá kniha, otevíraly dveře s hadem nebo vylétávaly dopisy ze schránky. Prohlédnete si kostýmy, projdete se tajemným lesem, kde Harryho s Ronem napadli pavouci, a že to bude hodně strašidelná cesta. Zažijete banku – krásně upravenou, plnou skřetů, ale i rozbořenou s drakem. A budete si připadat, jako byste tam opravdu byli. Projdete se houkajícím vlakem, kolejemi, jídelnou, Brumbálovou pracovnou, proletíte se na koštěti a samozřejmě nakoupíte. Hůlky, mikiny, košťata… No jako byste byli v Příčné ulici. Libry si, prosím, vyčarujte sami…
Výlet to totiž není levný. Vstupenka pro mě a dceru s dopravou odsála z kreditky 5300 Kč, ale stojí za to. Je to zcela jiný level než Piggy svět, který ocení menší děti, nebo Legoland, což jsou další dva oblíbené cíle pro rodiny s dětmi nedaleko Londýna. Upřímně – já viděla týden předtím jeden a půl dílu Harryho Pottera, a i tak jsem byla nadšená, co všechno špičkový filmový svět dokáže.
A o tom, jak Londýn dokáže očarovat vás i vaše děti, o tom nemá ani cenu mluvit. Stačí jen mávnout kouzelnou hůlkou. Nebo spíš letenkou.
Zdroj: časopis Glanc
