Cestování autem po Sicílii je jedno velké dobrodružství. Italové si v tomto směru nijak nezadají s ostatními jižanskými národy. Jezdí zvesela, nebojí se si auto odřít nebo ťuknout a nic je na silnici nedokáže rozházet. Pro nás dvě cestovatelky to ale někdy byla jízda do pekel!
Celá legrace začala už v městečku Katánie, kam jsme přiletěly z Říma v pozdních večerních hodinách. Půjčily jsme si auto a první jízda ztemnělým městem nám okamžitě vyrazila dech. Sicilané si totiž libují v rafinovaných jednosměrkách, kterým nerozuměla ani chytrá navigace. Přestavte si, že jedete v poklidu po ulici rovné jako pravítko a najednou je před vámi značka jednosměrky, ve kterou se silnice změní! Na poslední chvíli si všimnete, že to musíte střihnout prudce doprava, pak doleva, znova doleva a zase se vrátíte na ulici, po které jste jeli. Naprosto nepochopitelná akce. A velmi častá, jak jsme se mohly brzy přesvědčit. Podobné legrácky nás čekaly i ve vnitrozemí, kde je ve stavbě několik úseků dálnic. Ovšem nejzábavnější byly na polní cestě kdesi na konci světa zavěšené kamery. „Že by jimi sledovali mafii?“ Vždyť byla kolem nás jen pustina a nikde ani človíčka!
Typická úzká ulička, kterou projíždějí i auta
Neklidná Etna
K nakouknutí za oponu ostrova jsme měly necelé čtyři dny, a tak jsme si musely vybrat, co chceme vidět. Nejvíc jsme chtěly vidět Etnu, jeden ze symbolů Sicílie, sopku, která je stále činná. V nejvyšším bodě dosahuje výšky 3329 metrů a v současné době má čtyři hlavní krátery, které vznikly v průběhu 20. století. Vydávat se na vrchol – nebo respektive pod něj – je k něčemu pouze tehdy, pokud není sopka zahalená mraky, což právě tehdy, kdy jsme k ní dorazily my, byla. Dát 65 Euro za lanovku, která překoná pouhých 600 m, a pak platit znovu za odvoz terénním vozem, se nám moc nechtělo. I samotná cesta k lanovce ale stojí za to.
Vstup zakázán
Vine se mezi pomerančovníkovými a citrusovými plantážemi, kterými je celé okolí sopky pokryté; sopečný popel totiž půdu zúrodňuje. Postupně se krajina stává měsíční a je pokrytá malými krátery, kterých je prý 250. Jsou nebezpečné stejně jako jejich matka Etna a mohou se kdykoli nečekaně probudit. Zajímavé jsou i cedule u pramenů ztuhlé lávy, situované podél silnice. Je na nich letopočet, z kterého roku pramen je, například Lava del 1651. Brzy přibydou podobné cedulky jistě i na jihovýchodním svahu, kudy se od letošního února valila láva celý měsíc, kdy se Etna opět probudila. Pokud sopka řádí, je do jejího okolí vstup zakázán. Když jsme k ní dorazily my, byl už povolen, ale protože nás zradilo počasí, došly jsme po lávě jen ke dvěma kráterům, které jsou vlastně jen takovými prohlubeninami nedaleko lanovky, rozlehlého parkoviště a mnoha restaurací.
Silvestri, krátek sopky Etna
Rozkošná městečka
„Pokud směřujete na jih Sicílie, nesmíte minout Taorminu!“ Tuhle větu jsem slyšela ze všech stran, a tak jsme se do tohoto městečka musely také vydat. Je plné křivolakých uliček, zaplavené květinami a stánky se vším možným. Divadlo, nebo spíš to, co z něho zbylo, je krásné a člověk se chtě nechtě vydá v myšlenkách do doby před naším letopočtem, kdy ho staří Řekové budovali a Římané pak přebudovali…
Jaký byl můj šok, když jsem viděla, že do něho nasázeli umělohmotné sedačky! Je úžasné, že se v něm ještě dnes hraje divadlo, ale ten plastik by u toho být nemusel. Pokud se v Taormině nevydáte někam bokem, pak budete pochodovat spolu s davem dalších turistů po její hlavní třídě Corso Umberto a když se vám podaří nenechat se zahltit mnoha módními obchody světových značek, které ji lemují, snad si povšimnete starobylé brány, gotických paláců i kostela. Z téhle pasti na turisty jsme tedy raději uháněly rychle pryč, do městečka Forza dʼAgro, kde jsme měly zamluvený nocleh. To byla jiná káva! Uličky jak z minulých století, domečky jako pro panenky, kostel a na vrcholu kopce rozvaliny hradu. Když jsem se druhého dne ráno procházela, nikde ani noha! Celé městečko dýchalo starobylou atmosférou, jako by se tady zastavil čas. Jako třešnička na dortu byl nádherný pohled na Etnu v dálce, ze které jako by stoupal dým… Forza dʼAgro mě už poněkolikáté přesvědčilo o tom, že stojí za to nakouknout i do míst, které nejsou v cestovatelském průvodci.
Údolí chrámů nedaleko Agrigenta
Přes hory do historie
Na západní pobřeží jsme se vydaly po malých silničkách vnitrozemím, abychom se nadýchaly atmosféry venkova. Viděly jsme klasické domky, vinice, sady, ale i divokou horskou přírodu. A když už jsme nevylezly na Etnu, střihly jsme si alespoň druhou nejvyšší horu s vtipným názvem Pizzo Carbonara, vysokou necelé dva tisíce metrů. Kameny, keře, borovicové hájky a zase kameny… Hrdě jsme dorazily až na vrchol! A pak už nás čekala opět historie, Údolí chrámů nedaleko Agrigenta, zbytky staveb z 5. století před naším letopočtem, kdy Řekové stavěli chrámy na svahu skalnatého hřbetu tak, aby při pohledu od moře uchvacovaly svým majestátem. Ve východní části stojí nejzachovalejší řecký chrám na světě, Chrám svornosti, v západní můžete vidět zbytky Diova chrámu a zajímavá je také zahrada Kolymberta s pomerančovníky, mandlovníky a olivovníky.
Prohlídka celého areálu trvá dobré dvě hodiny a můžu jedině doporučit, abyste se na ni nevydávali během dne, kdy je slunce v nadhlavníku. Na svazích je úmorné vedro a návštěvu si tolik nevychutnáte. Samotným městečkem Agrigento jsme poté jen proletěly, abychom se podívaly na bílou skálu nedaleko, zvanou Scala dei Turchi. Nejenže je krásná, ale vtipné je, že v horkém sicilském podnebí připomíná Antarktidu. Z ledu samozřejmě není, tvoří ji směs jílu a karbonátů. Ve zbývajícím čase jsme si připomněly procházkou v Syrakúzách Archiméda, který se zde narodil a pak hurá domů. Za pouhé čtyři dny jsme stihly maximum a nezapomněly jsme ani na vykoupání v moři.
Zdroj: iGlanc.cz
