Puente Nuevo je hlavní ze tří zdejších mostů, které se klenou přes majestátní skalní soutěsku. Most spojuje starou a novou část města, jež obě končí strmými útesy, prudce padajícími do údolí řeky Guadalevín. K vidění je toho tady ale mnohem víc!
Už mi docházely síly, s kamarádkou jsme měly za sebou dva týdny cestování po Španělsku, pořád jsme se stěhovaly a neustále něco hledaly v mapách a bedekrech. „Ještě se podíváme na býčí arénu v Rondě, patří k nejstarším ve Španělsku,“ říkaly jsme si a na výlet naplánovaly půl dne. Naštěstí to byla ta první polovina. Nakonec jsme totiž sotva stihly poslední autobus zpět na pobřeží. Okouzlení Rondou bylo krásnou tečkou za dvěma týdny cestování.
KORIDA PODLE GOYI
Bílý kostelík se dvěma vysokými palmami před vchodem, bílé zdi s kulatými oblouky, za nimiž vykukuje slavná býčí aréna z 18. století. Ze soch toreadorů čiší hrdost, pružnost a síla. Před arénou je mumraj, jako by se zrovna schylovalo k býčím zápasům. Ty nejslavnější se jmenují Corrida Goyesca a konají se začátkem září. Na místě je sledují tisíce diváků. Matadoři bojují v historických kostýmech, takových, jaké známe z obrazů Goyi.
Zdejší tesař Pedro Romero byl údajně první, kdo začal bojovat s býky moderně, tedy nikoli z koňského hřbetu, ale tváří v tvář. Zdejší býčí arénu konstruoval tentýž architekt jako ten slavný most. Táhne mě víc než korida, proto prohlídku arény s kruhem pro zápasy o průměru 66 metrů nechávám na jindy. Na informacích si vezmu plánek města a intuitivně zapluju do otevřených železných vrat klidného parku naproti tomu bílému kostelíku. Vítá mě tady socha už známého Pedra Romera.
NA NEBESKÉM BALKONĚ
Jednou z několika paralelních promenád projdu až na konec a nestačím zírat. Jako bych byla na nebeském balkoně. Sto metrů pode mnou se rozkládá obrovská rovina s obdélníky polí, ostrůvky stromů, pruhy vinné révy a olivovými, pro Andalusii tak typickými sady. V dálce se zvedají hory. Platforma, náhorní plošina, na které stojím, je olemovaná zídkou s výklenky, z nichž je vidět, jak na skále rostou mezi stébly trávy jako obranný štít agáve a opuncie.
Díky svojí poloze zůstávala Ronda dlouho nedobytná, křesťané ji získali až v roce 1485, několik set let po začátku reconquisty, dlouhého období, kdy dobývali Španělsko zpět z rukou Maurů, a pouhých sedm let před dobytím Granady, poslední muslimské bašty. Jdu po kraji útesu nad roklí, které se říká Tajo, zpět k býčí aréně a nedá mi to. Vyfotím si aspoň železnou sochu rozběhnutého býka, před nímž stojí za zábradlím živý a velmi flegmatický osel – ani se nehne, nakročený býk ho ve své dynamické pozici nechává v klidu. Moji pozornost od téhle komické scény odvede vůně sušené šunky. U stánků na tržišti mají několik druhů jamónu. Ostrým nožem odříznou plátky požadovaného množství, k tomu nalijí deci vína, a hned je mi ještě veseleji.
Na elegantním, plotem orámovaném pódiu přímo u hranice srázu se teď v poledne zrovna nic neděje. Je však odsud krásný výhled na strmou stěnu staré části města. Je tak prudká, že na ní nerostou ani ty opuncie. Dominantou skalního výběžku je další koncertní místo – krytý altán, ze kterého zní elektricky ozvučené brnkání na španělskou kytaru. Pomyslím si, že je trochu škoda, že jsem na jedno z nejromantičtějších míst ve Španělsku dorazila s kamarádkou, bylo by to ideální místo na líbánky… Výhled bere dech, stejně jako pohled na altán z Hemingwayovy promenády. Slavný spisovatel v Rondě trávil letní dny.
SYMBOL A DUŠE RONDY
Koukám na slavný most, symbol a duši města, kvůli němuž jsem původně přijela. Přes ty nádherné výhledy jsem na něj skoro zapomněla. Prostřední velký oblouk sahá až dolů do údolí řeky, dva menší jsou napasované do sevření skalní soutěskou, která je místy až sto třicet metrů hluboká. Celé je to jeden obrovský klín vražený mezi skály.
Zkonstruovat ho nebylo vůbec jednoduché. První pokus o stavbu skončil tragédií. Most spadl, zemřelo padesát lidí. Ten současný byl dokončen v roce 1793, stavba trvala čtyřicet let. Stojí tady dvě stě let, ale vypadá jako nový. Taky se tak jmenuje – Puente Nuevo. Zamřížované dveře uprostřed připomínají, že byl dříve městským vězením. Naposledy v době občanské války, o níž píše Hemingway ve své knize Komu zvoní hrana.
Z náměstí Plaza de Espana, kde pro změnu koncertuje houslistka, po něm s posvátným pocitem přejdu do starého města. Pod mostem mezi kameny proudí slabý proud vody, stěny soutěsky jsou místy porostlé zelení. Za mostem je dřívější radnice, z níž se stal luxusní hotel s restaurací, která kromě skvělých tapas láká, samozřejmě, výhledem.
ZASE TA PANORAMATA
Jestli je v Rondě něčeho dost, jsou to muzea, kláštery, kostely a domy s nádhernými patii – další andaluskou specialitou. Zídky jejich zahrad lemují kraj skály, některé z nich je možné navštívit. Vstupuji tedy pod arabským obloukem do patia paláce Modragón, jenž byl před staletími na vrcholu útesu postaven pro vládce Rondy. Proběhnu muzeum, které se věnuje lidstvu od jeho počátků, minu makety obydlí z různých období dějin a vyběhnu na maurské nádvoří s udržovanou zahradou, fontánkami, lavičkami s arabskými dlaždicemi a zase jiným úhlem pohledu, který se jen tak neokouká. Nádvoří jsou tady ještě dvě – renesanční a pozdně gotické, muslimské je ale bezpochyby nejhezčí.
Je na čase odpoutat se od panoramat a projít Rondou dál ke kostelu Santa María la Mayor, jenž stojí na místě někdejší mešity. Stromy na náměstí s parkem vrhají milosrdný stín na stolky, kde hodují místní i turisté. Zvuk španělských kytar protne bití zvonu. Jsou tři hodiny. Odpolední tapas, pivo, víno a nekonečná pohoda ke Španělsku patří. Nikdo nikam nespěchá. Kromě mě, mám před sebou ještě velkou část města.
AŽ NA DNO
Spletitými uličkami mezi bílými domky maurské čtvrti směřuju k „domu maurského krále“. Casa del Rey Moro byl postaven ve 14. století. Zajímavý je především důmyslným systémem čerpání vody, vybudovaným ve skále, který se táhne až do rokle k řece Guadalevin. Pokud jste trochu sportovněji založení, můžete se podél vodní trasy vydat po skalním schodišti s 236 schody o 60 metrů níže, kde se vám otevře působivá vyhlídka. Bílé domky mám odsud jako na dlani, pohled do krajiny i tady stojí za to, stejně tak arabská zahrada.
Pomalu zapadá slunce a mně ještě zbývá zastavit se u dalších dvou mostů. Ten první s městskou branou a obloukem Filipa je ze šestnáctého století. Za ním jen z dálky vidím bránu k arabským lázním, jež byly zásobovány vodou díky vodnímu kolu a malému akvaduktu, navštívit je už ale nestihnu. Čeká mě totiž ještě rychlá zastávka u dalšího, Arabského mostu, který ovšem maursky moc nepůsobí, protože byl hodně opravován.
Po nízkých a dlouhých schodech stoupám na náměstí Plaza de Espana zpět k Puente Nuevo. Vypadá přesně jako na turistických fotkách a jsem ráda, že mě do města přilákal. Z altánu nad soutěskou zní španělská kytara a píseň Nothing Else Matters. Na ničem jiném nezáleží. Mix islámské a křesťanské kultury tady stvořil krásné město a v poklidné atmosféře se skoro nechce věřit, co se tady všechno v minulých staletích dělo. Teď je tady pohoda a klid. A na ničem jiném nezáleží.
Zdroj: časopis Glanc, autorka článku místo procestovala
